Co vede žáky k tomu, že nepřiznají používání generativní AI? A co udělat pro to, aby svůj přístup změnili?
Zkuste si na úvod položit jednoduchou, ale zcela zásadní otázku: co vede žáky a žákyně k tomu, že nepřiznají použití generativní umělé inteligence, konkrétně AI chatbotů?
Důvodů bude určitě víc, tím hlavním je podle mě přístup. A teď nemyslím výhradně jen ten náš, učitelský, ale také přístup, který zastává vedení školy. Na chvíli ale nechme stranou školní strategie vzdělávání s využitím umělé inteligence (zajisté už nějakou na své škole máte, nebo na ní přinejmenším pracujete). Pojďme se zaměřit na náš osobní přístup. Možná, že právě ten nám ukáže cestu ke zmíněné strategii.
Nejlépe bude, když začnu od sebe. Popíšu vám, jaký aplikuji se žáky já.
Přiznání
Na začátku je přiznání. Prosté přiznání skutečnosti, že pokud mí žáci použijí AI chatboty, aniž by to přiznali, sám na to nemám šanci přijít. Zároveň jim k tomu dodávám, že bych jejich texty mohl nechat projet nástroji na detekci AI obsahu, ale stejně bych nikdy neměl stoprocentní jistotu. A upřímně na tohle nemám čas a ani to dělat nechci a nehodlám. A hned jim také vysvětlím důvody proč.
Mé důvody vycházejí ze vztahu, který si snažím se svými žáky vytvořit. Je založen na maximální vzájemné důvěře. Je to asi ten nejtěžší a zároveň nejdůležitější úkol, který vidím nejen u sebe, ale u každého učitele. Všechno ostatní je druhořadé. Bez vzájemné důvěry by nic z toho, co následuje, nikdy nemohlo fungovat.
Hra na AI transparentnost
Celé je to vlastně taková malá hra postavená na důvěře, upřímnosti a otevřenosti. Hra, obsahující různé scénáře, které se od sebe liší mírou zapojení umělé inteligence. Všechny ovšem mají jedno společné: obsahují maximální míru AI transparentnosti. V naší hře jde o to vždy přiznat, že AI používáme, uvést jak a v neposlední řadě zmínit důvody či motivace, které nás k tomu vedly.
Po ochotě žáků v maximální otevřenost je na celém procesu nejcennější vzájemné sdílení našich postupů (jak jsme AI chatboty použili) a motivací (proč jsme je použili). Ano, i já se do tohoto sdílení zapojuji, abych se svými žáky sdílel své osobní zkušenosti.
Volba scénářů aneb AI jen jako jedna z možností
Ať už se jedná o jakékoliv zadání, mí žáci mají vždy na výběr z několika různých scénářů. Patří mezi ně zpravidla tyto:
zpracování úkolu s využitím generativní AI
zpracování úkolu bez AI, ale s využitím internetu
zpracování úkolu bez AI a internetu
Scénáře se ovšem mohou mezi sebou kombinovat, tzn. že například úkol, kdy si mají napsat poznámky k 5minutové souvislé řeči v angličtině na předem dané, technické téma, zkusí nejprve bez AI, poté s ní a následně obě verze porovnají. Druhý ze scénářů je pak alternativní pro případ, že použití internetu (bez AI) je efektivnější, resp. vede lépe k cíli. Snahou je to, aby brali nástroje generativní AI pouze za jednu z možností, nikoliv jako tu jedinou.
Reflexe s hledáním efektivnějších cest
Se žáky následně mluvíme o tom, jak jednotlivé scénáře fungovaly, kolik zabraly času a jak byla cesta s využitím umělé inteligence efektivní a přivedla je k cíli. Úspěch je často odvislý od jejich digitálních dovedností, v čele s AI gramotností. Součástí naší reflexe je také sdílení konkrétních konverzací s chatboty, které nás přivedly k dosažení nejlepších výstupů, a sdílení všech nabitých poznatků a zkušeností.
Řidiči a režiséři
Přístup, který jsem zmínil v souvislosti s tvorbou Wikipedie v článku 10 pravidel využití AI chatbotů při psaní Wikipedie, lze stejně tak aplikovat i při používání AI zde. Své žáky a žákyně vedu k tomu, aby při svém vzdělávání byli ti, kdo jej řídí, a nestali se pouhými pasažéry, kteří slepě přijímají výstupy AI, aniž by ověřili jejich správnost a relevantnost. Chci po nich, aby přijali roli režisérů, majíce vše pod kontrolou, kteří dávají AI chatbotům hlavní či vedlejší role nebo se sami rozhodnou, že je do žádné role neobsadí.
Hledání chyb v nás, nikoliv primárně v žácích
Kdykoliv někde zahlédnu zmínku o podvádění žáků při používání AI, vždy mě napadne jediná myšlenka. Zda bychom nejprve neměli hledat chyby u nás učitelů a následně v našich vzdělávacích institucích, a ne primárně v žácích. Pokud postavíme celou záležitost tak, že jsou na vině žáci, zaměřujeme se na důsledek, nikoliv příčinu.
Lidské vztahy jako zásadní volba
Na závěr se ještě vraťme k výše zmíněným vztahům a zde mi dovolte malé zamyšlení.
Odbornost učitelů a to, jak dokážou vzdělávací obsah, který žákům přináší, ozvláštnit, jsou společně s jejich schopností budovat s nimi vztahy 3 hlavní pilíře, podle kterých se často v minulosti i dnes posuzuje jejich kvalita.
To se však s příchodem dokonalejších forem umělé inteligence může změnit.
Ano, odbornost či expertnost učitelů je ve vzdělávání stále klíčová a nezbytná, stejně jako invence, se kterou dokážou žáky zaujmout, je však velmi pravděpodobné, že oba tyto faktory v budoucnu dokáže úspěšně nahradit umělá inteligence, stejně jako vybudovat vztahy se studenty a konkurovat tím učitelům.
Až se to naplno stane, bude na žácích, aby se rozhodli, dají-li přednost vztahům s lidskými učiteli, které jistě nebudou tak dokonalé jako ty umělé, nebo najdou alternativy v AI.
Pro co se nakonec rozhodnou (zatím chtějí preferovat vztahy s lidmi), bude dáno mimo jiné a z velké míry také tím, jak kvalitní vztahy dokážou učitelé se svými žáky vytvářet. Pokud ti dají nakonec přednost AI, nebude to pro učitele jistě dobrá vizitka.
