Virtuální hospitace - Český jazyk a literatura: W. Shakespeare - Sonety

Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.

• Petr Koubek29. 9. 2010

  Vážím si Vás, kolegyně, za to,že jste si vybrala texty vytrhávající čtenáře ze stereotypu. Přesto bych ale zvažoval, s ohledem na prváky v lavicích, jak to zahrát, aby diskuse nesklouzla od krásy, lásky a hodnot vetknutých do vázasné řeči k "sexuální orientaci". Báseň je navíc hudba a obraz víc než text... Proto bych jej nechal jak je vcelku; jinak ztratí dech! Pro analýzu poezie je nezbytně nutné zachytit nejhlubší smysl díla, dobrá otázka je, jak, čím báseň působí, nechat ji někým předčíst. Místo polétavé otázky, "co spolu měli," dojde se k podstatě: báseň 13: rada příteli, jak přežít svůj zmar, sonet 20: láska silnější než osud (příroda)... Atp. A když už pak analyzovat, tak s barevnou tužkou - označit netypické figury a obrazy (výrazivo překladatelovo) a ptát se, zda jde jenom o ozdobu, zdůraznění myšlenky, pokus o vyvolání citové reakce (66) nebo reakce rozumové (třeba na vtip v básni č. 20, příroda z tebe chtěla ženu mít...). Love's not Time's fool, though rosy lips and cheeks Within his bending sickle's compass come; Love alters not with his brief hours and weeks, But bears it out even to the edge of doom. (116) Úhrnem: stálo by za to prváky přivést k hloubce textu; nespoléhat se na to, že poezii četli/čtou (nečtou). Už proto, že jejich mysl je rychlá a časování a ověřování domněnek nelze povětšinou očekávat. Lstivý chytrák Shakespeare pak zůstane jednou pro vždy neobjeven a s ním vtip četby jako takový.

• Ondřej Hausenblas1. 10. 2010

  Jsem moc rád, že nám Hana Antonínová Hegerová nabídla hodinu, ve které se opravdu pracovalo s textem - a pracovali s ním sami žáci, pracovalo se s tím, jak je kdo z žáků schopen textu rozumět a také jak jsou žáci s to vyjádřit své domněnky, názory, závěry. To vůbec není málo a nebývá to ještě stále dost samozřejmé. Vím, co nevím: neznám cíle, obsah ani provedení předchozích hodin se Shakespearem v této třídě. Proto bych si netroufl říkat, co měli nebo neměli žáci na básníkovi a na básních hledat nebo najít, i když mám představu, co je hezké a dobré na básních nalézat! Možná něco z toho, co by bylo hezké vidět v této hodině se sonety, si už ověřili a řekli minule? Ale i kdyby ne: kolik asi hodin každý z žáků v předchozím školním nebo domácím životě věnoval poezii, jejímu vnímání? Nevím, a odhaduji, že spíše maličko či skoro nic. Jde o první ročník G, v květnu před koncem prvního ročníku. Když znám, jak se obvykle s literaturou pracuje na ZŠ, vůbec si nedělám iluze, že za jeden ročník s pár hodinami literatury na G se studenty dosáhnu uspokojivého výkonu z hlediska toho, co krásná literatura skutečně jest. Ale zaplaťpámbu za to, že se s nimi dá tak soustředěně, věcně i pozorně pracovat. Navíc si vůbec nemyslím, že interpretace řízená pracovními listy s otázkami nějak vedla žáky k tomu, že by jim unikly hlubší myšlenky sonetů, naopak, v závěrečné reflexi o tom skupinky mluví velice zdařile. Povšimněme si toho, že se zdaleka všichni nevrtali v nějakých rozpacích nad sexuální orientací, ale vybírali si i 130. sonet a vyhmátli to, že básník opěvá živou lásku (dokonce k ženě, chcete-li) a cení si jí navzdory tomu, že každý a každá máme spoustu nelíbezných vlastností a projevů, a navzdory tomu, jak nás básníci obvykle obelhávají. Pro práci s poezií a beletrií vůbec je taky moc důležité, že hodina dala žákům možnost k tomu, aby se střetaly jejich interpretace, aby se lišily a shodovaly - to je úplně stejně podstatná část literárního díla a života jako estetická libost plynoucí z obraznosti a znění poezie. Myslím, že dnes už nestačí si postaru představovat, že to hlavní na práci s poezií je realizovat celkové působení básně např. recitací (navíc poslechem, protože by žáci nemohli sonet přednést adekvátně sami). Docela zároveň s tím je důležité, cenné a nevyhnutelné realizovat (ve výuce, ale i v čtenářství vůbec) právě ty procesy sdílení. Čí je literatura? Literaturu nemá básník, nemá ji čtenář - máme ji jedině tehdy, když ji sdílíme my všichni, kteří umíme číst a naučili jsme se obcovat s literaturou – žít ji společně. A to já v té hodině vidím jako výukově velmi vydařené. Že z toho obcování prozatím vzcházejí i některé závěry dost diskutabilní, je jednak pochopitelné vzhledem k věku žáků, také k pojetí výuky, kterým asi většina žáků od dětství prošla, jednak je to vlastně i vítané: interpretace díla není nikdy konečná, ukončená, a jestli žáci zažívají tu neukončenost někde na mělčích úrovních pochopení díla, nebo na hlubších, může být trochu jedno -pokud ovšem v dalším studiu se do hloubek dostanou, pokud je k tomu paní učitelka povede (a to asi povede...) Přesto však si myslím, že pro další virtuální hospitace by bylo asi dobré se dohodnout, že v plánu hodiny bude přece jen ukázáno, s jakými představami, s jakými prekoncepty žáci přicházejí, když mají číst básně, v nichž se vyznává láska. Možná, že hodina mířila k tomu pochopení, že básník může ušlechtile vypracovanou formou uchopit, zachytit a sdělit to, jak láska dokáže člověka strhnout, zbavit ho i třeba sebeovládání nebo vkusu nebo ho zbaví uznání od lidí vyznávajících nezbořitelné normy, a jak láska člověka přesto umí učinit šťastným. Jestli to je tak, pak by bylo dobré, aby si žáci mohli ve výuce před čtením těchto sonetů nějak vybavit a uvědomit, jak oni sami dosud nebo už lásku chápou, znají a interpretují. Do textů mají vstupovat se zjitřeným svého chápání a prožívání právě toho, co potom díky sonetům sami objeví v Shakespearovi. A jen tohle připravit a se žáky realizovat je úkol neuvěřitelně obtížný, kdepak na jednu hodinu. Na pedagogicky i literárně skutečně podstatné jevy nemůže "virtuálních" 45 minut vůbec stačit. To je jako chtít doma v akváriu pozorovat třebas porod velryby. To, že bychom my na internetu asi nevydrželi sledovat čtyřhodinový blok práce, ještě neznamená, že ve výuce literatury (a každého dalšího opravdu zásadního a komplexního jevu ve všech předmětech) proto musíme držet hodiny po 45 minutách. Práce s literaturou, pokud má sloužit vzdělanosti a kultuře, se prostě nemá komprimovat do třičtvrtěhodin výuky, jen proto, že česká tradice rozvrhů a osnov dosud nebere na vědomí, že poznávání, prožívání a rozvoj vzdělání potřebuje jinak přidělený a jinak uspořádaný čas než pouhé výklady a procvičení látky. S tím ovšem prozatím ani žáci, ani paní učitelka, ani my sami neumíme nic udělat – ale máme to mít na mysli a dávat to najevo, abychom se jednou dobrali toho, že se o procesech čtení a učení bude uvažovat adekvátněji.