Tónová prvouka přináší změnu v přípravě hlasu ke zpěvu
Odborný článek
Tónová prvouka přináší změnu v přípravě hlasu ke zpěvu
1,2 (17 hodnocení)
Při vzdělávání dětí se v seriálu Hudební výchova zabýváme vytvářením schopností poučeného vnímání hudby. Důležitou součástí přípravy ke zpěvu je hlasová rehabilitace.
Vnímat hudbu znamená v obecné rovině umět se ve sluchové paměti ztotožnit se znějícími tóny. Takové dovednosti musí předcházet období rozvoje sluchu k citlivosti na intervaly používané v melodice domácí kultury. Přiměřenou tělesnou reakcí je potom napodobování slyšených tónů vlastním hlasem a zpěv písní.
Výrazné poruchy přirozené hudební akulturace zaznamenala škola již v poválečných desetiletích. Tento jev souvisel s postupným vytrácením autentického muzicírování z rodinného prostředí. Tehdy provedené výzkumy (Lýsek, Kulínský, Melkus, Sedlák) prokázaly, že problém „amuzikálnosti“ je způsoben nezkušeností pedagogického vedení a v pravé podobě u normálně slyšících lidí vůbec neexistuje.
Přesto jsme v následujících desetiletích svědky dalšího poklesu pěveckých dovedností dětí. Vzniká proto oprávněná otázka, zda absenci hudebních podnětů v rodinách a nedostatek pěveckých dovedností je vůbec možné nahradit školní výchovou. Vzhledem k návaznosti na rámcový vzdělávací program jde o problém zásadního významu.
Jestliže se snažíme vytvořit učební postupy, které by při hudební výchově obstály v pedagogické praxi, musíme v první řadě správně vyhodnotit vstupní informace o dětské životní zkušenosti. Základem je respektování faktu, že dětem chybí mnohaletá praxe poslouchání jednoduchých melodií a nesčetné množství pokusů o jejich napodobování. Takový přirozený způsob sluchové a hlasové akulturace nemůže škola dětem v žádném případě zprostředkovat. Důvodem jsou zcela odlišné podmínky ve škole – kolektivní vyučování a nepoměrně menší časová dotace. Nelze také přehlížet fakt, že děti ve školním věku už jsou mentálně na zcela jiné úrovni.
Proto je nutné koncipovat takové školní pojetí hudební výchovy, které bude respektovat všechny zákonitosti hudebního rozvoje. Východiskem budiž analýza dějů, které se zpěvem souvisejí:
Z těchto poznatků můžeme formulovat tři problémové oblasti, které musíme v tónové prvouce řešit:
A) Vytváření sluchových tónových představ včetně výškové orientace v tónové řadě.
B) Rehabilitaci hlasu a vytvoření zvyku jeho nezávazného zpěvního používání.
C) Vytvoření dovednosti vzájemné spolupráce orgánů hlasu a sluchu, potřebné k naladěnému zpěvu.
V dnešním pojednání se budeme věnovat části B) – obnově plné funkce hlasového orgánu.
2. Hudba jako tónový jazyk
Zpívat v rodné řeči znamená (s nadsázkou) povýšit ji svým přednesem na úroveň tónového jazyka. S tím souvisí naprosto odlišné a pro nezpěváka nezvyklé používání hlasu. Zpěvní melodika vyžaduje mnohem větší tónový rozsah a výška tónů musí vyhovovat požadavkům ladění.
Nedodržování tohoto parametru znamená, že zpívat neumíme, hudební složka našeho hlasového projevu je nesrozumitelná. Pokud bychom nezpívali slova, nedala by se písnička ani rozpoznat. Nanejvýš snad v jednoduchých případech podle rytmu.
Pokud jde o hlas, je nutné na prvním místě zmínit hendikep dětí, kterým rodiče nezpívali a nebyli jim vzorem k napodobování. Přirozená funkce dětského hlasu u nich byla omezena na konverzační melodiku což mělo za následek ochabování nevyužívaného svalstva hrtanu. Jestliže tedy chceme u dětí dosáhnout schopnosti zpěvu, musíme jejich hlas nejprve účinně rehabilitovat. Tomuto procesu není dosud věnována potřebná pozornost, což vede k prohlubování problémů školního zpěvu.
3. Anatomie a fyziologie hrtanu z pohledu zpěvu
Na vyobrazení je schematicky vysvětlena skladba hrtanové mechaniky a její funkce. Podstatným úkolem je oživení činnosti vnějšího natahovače hlasivek, který prostřednictvím stahování chrupavek ovládá zpěv vysokých tónů a jejich ladění.
4. Jak dosáhnout obnovení funkce hrtanu
K obnovení kondice ochablých svalů obecně vede cesta pouze prostřednictvím jejich užívání. Vzhledem k drobné anatomické struktuře dotčených svalů je zapotřebí uvažovat o kratším a častějším provádění hlasového tréninku. Z hlediska funkčního tedy potřebujeme namáhat svaly opakovaně až do krajních poloh vymezených stavbou chrupavek. Jestliže takový požadavek porovnáme se způsobem, jakým je v současné době prováděna na školách hlasová výchova, nebude naše zjištění uspokojivé. V ideálním případě se děti věnují hlasovému rozezpívání několik minut v jedné hodině týdně. Cílenému zvyšování pohyblivosti hlasu a rozšiřování hlasového rozsahu není věnována pozornost. Jde tedy o činnost, která není rehabilitačním hlasovým tréninkem, a proto také nelze očekávat pozitivní ovlivnění hlasových dovedností dětí.
4.1 Jak provádět hlasový trénink
V první řadě je nutné nově vymezit tuto činnost ve vztahu k hlasové přípravě, jak je dosud chápána v didaktice hudební výchovy. Jestliže nám půjde o zavedení zvyku používat hlas ke zpěvu, pak je zapotřebí věnovat této činnostipravidelnou dávku času každý den. Provedeme to rozdělením tréninku na dvě části: sportovní a muzikální.
Druhou část hlasového tréninku, spojenou s muzikálním přístupem, provádíme v hodinách hudební výchovy způsobem popsaným v předchozích dílech tohoto seriálu. Jde o dosažení spolupráce orgánového komplexu sluchu a hlasu, uvedené pod bodem C) v koncepci tónové prvouky.
Zde se opět vracíme k obnově svalových hlasových schopností podle bodu B).
4.2 Sportovní procvičování hlasu
V přípravném období pouze obnovujeme činnost hrtanu v rámci jeho anatomické stavby a fyziologických možností. Provádíme to opakovaným společným procvičováním tichého zpěvu sirény v rámci individuálního hlasového rozsahu.
4.3 Motivace
V hodinách hudební výchovy objasníme dětem, jaký je účel prováděné činnosti. Použijeme k tomu sekvenci na YouTube:
Naučíme děti vyhledat jamku na hrdle na konci průdušnice jemným přitlačením ukazováčku. Při zpěvu děti pozorují pohyb chrupavek a baví se dosahováním různých stavů při různých výškách.
Další motivací je sledování tónového průběhu s pomocí aplikace Hlasová ladička na Google Play.
Děti mohou zpěv sirény doprovázet zvedáním rukou v souladu se znakovou řečí. Po společném tréninku můžeme střídavě umožňovat jednotlivcům sólovou zkoušku. Po čase by neměl být pro nikoho problém překračovat hranice jednočárkované oktávy v obou směrech (sledujeme výměnu ikon rozsahu). Děti si samy mohou vést diagnostický přehled o rozvoji svého hlasového rozsahu.
Podobně si můžeme v různých rychlostech přehrávat etudy trampolína a jumping aplikace Sluchový trenér na Google Play.
Na školách prvního stupně je v současné době mnoho třídních učitelek, které nevyučují hudební výchovu. Ke škodě věci tak nedochází k osvěžujícím a motivačním pěveckým výletům během dopoledního vyučování. Rozdělením hlasové výchovy ale můžeme dosáhnout stavu, kdy i hudebně nezasvěcený vyučující pozitivně ovlivňuje hlasové návyky dětí. Jednoduchý trénink hrtanuzařazujeme bez pomůcek do prováděné aktivizace dětí v průběhu vyučování. K běžnému protahování těla jenom přidáme protahování hlasivek tichým zpěvem sirény. Stejný hlasový projev si můžeme zavést také na začátku nebo konci hodiny. Postupně tak budujeme zvyk dětí „pozpěvovat si“.
5. Závěr
Naznačený postup je elementární metodou rehabilitace pěvecké funkce hrtanu. Její zařazení do školního režimu je nenáročnou cestou k lepším výsledkům předmětu Hudební výchova a k čistému zpěvu. Vyžaduje pouze ochotu a spolupráci vyučujících. Tím se obloukem vracíme k otázce položené v úvodu: Může škola vynahradit dětem nedostatek hudebních podnětů v raném věku? Pokud bychom ve škole nedokázali zajistit ani tuto malou, ale nezbytnou změnu v používání hlasu dětí, lze těžko předpokládat, že se Hudební výchova vymaní ze své pozice předmětu na okraji zájmu.
Literatura a použité zdroje
TICHÁ, Alena. Učíme děti zpívat [online]. 2005. [cit. 2025-09-22].
EHRENBERGER, Jaromír et al. Webové stránky Julkabox.com [online]. 2025. [cit. 2025-09-22]. Dostupné z: julkabox.com.
