Rozvoj tónových výškových představ v didaktice hudební výchovy (2. část)
Odborný článek
Rozvoj tónových výškových představ v didaktice hudební výchovy (2. část)
5,0 (1 hodnocení)
Rozvoj sluchu pro vnímání výšky tónů je nejvíce opomíjená část metodiky hudební výchovy. V první části úvahy na toto téma jsme probrali obecné možnosti přístupu k problému. Dnes budeme uvažovat o metodě získávání tónových sluchových představ prostřednictvím herní aktivity dětí.
Vnímání výšky tónů v základním rozlišení není záležitost rozumová, ale smyslová. K ukládání sluchových vjemů do paměti slouží první signální soustava, a tomu musíme přizpůsobit odpovídající postupy. Naším úkolem je rozvinout u dětí sluchové vnímání výšek tónů do konkrétních představ, které umožňují jejich relativně čistou nápodobu vlastním hlasem.
Cíl výuky
Čistý zpěv v jednohlase.
1. Východiska vedoucí k metodě rozvoje tónových představ
a) Nejprve je nutné vyrovnat se s často citovaným výrokem J. A. Komenského ve smyslu „zpívat děti naučíme zpíváním“. V obecné poloze je jistě platná, nicméně neutěšenost dětského zpěvu na školách nás vede k provedení hlubší analýzy procesu zrání této dovednosti. Jak bylo uvedeno v 1. části tohoto pojednání, dnešní děti často nemají za sebou období tichého poslechu jednoduchých popěvků. Z raného období dnešních dětí se vytratilo jejich konejšení pomocí ukolébavek. Při poslechu jednotvárných melodií ale dochází kromě uspání dítěte
, které slouží ke konkrétní identifikaci výšek tónů.
Zralost sluchu pro tóny a vzdálenosti mezi nimi je podmínkou ke správnému řízení vokální motoriky při zpěvu. Toto chybějící období vývoje sluchu pro výšku tónů u dnešních dětí je první problém, který musí didaktika HV vzít na vědomí. Řešením je vytvoření vhodných podmínek pro rozvoj sluchu, vložení odpovídajících činností do hodin hudební výchovy i do volného času dětí.
Hlasový projev, ke kterému nejsou u dětí vytvořeny podmínky, vede ke špatným pěveckým návykům, zpěvu bez tónů. Falešný zpěv by J. A. Komenský jistě nepodporoval.
b) Jestliže chceme napodobit přirozené rodinné prostředí při získávání tónových výškových představ, připomeňme si nejdříve kulturní podstatu činnosti. Lidský zpěv se vyvinul a udržuje jako prostředek mezilidské citové komunikace. Tento prvek se nám představuje v situacích, kdy se děti seznamují s tóny jako nositeli prožívání vzájemnosti. V rodinném prostředí k tomu slouží hravé používání hlasu, iniciované rodičem. Principu hry bychom měli využít při hledání umělých didaktických postupů, vedoucích k rozvoji tónových představ.
c) Při porovnávání řeči a zpěvu si můžeme povšimnout mimo jiné dvou významných rozdílů. Zvuky řeči mají řádově složitější strukturu a při mluvení je doprovázíme řečí těla, objasňující jejich význam. Proto je přítomnost komunikující osoby zejména v období počínající hlasové nápodoby nezbytná. Naproti tomu zvuky tónů mají jednoduchý průběh, a třebaže nesou hodně informací (síla, délka, barva a výška), není potřeba k nim připojovat žádná vysvětlení. Při poslechu tónů tedy pro jejich vnímání přítomnost poučené osoby není nutná.
d) Při respektování „tichého hlasového období“ je nutné poskytnout dětem ke hře volně přístupnou nabídku tónů vhodné výšky a v potřebném uspořádání. Nahrávání tónů do paměti je funkcí skrytých fyziologických dějů, probíhajících při hře.
Metodu, vzniklou sloučením vyjmenovaných prvků, můžeme nazvat Hra dětí s tóny.
2. Hra dětí s tóny – náhradní způsob vtisku tónových výšek do paměti
2.1 Kvalita tónů
Při sluchové kultivaci v rodině má svůj význam řada okolností, zejména intimní prostředí a poslech hlasu blízké osoby. To jsou věci, které škola zajistit nemůže. Tím více záleží na kvalitě tónů, které děti poslouchají za účelem vytváření synaptických spojů ve sluchovém nervu. Samozřejmostí je, že tóny musí být naladěné do intervalů základní používané diatonické stupnice. Účinek působení na sluch lze zvýšit délkou tónů a akustickou čistotou prostředí.
V této souvislosti je nutné připojit několik poznámek k často používaným ozvučným trubicím (boomwhackers). Zvuk znějící po úderu trubicí obsahuje celé spektrum nehudebních zvuků, vzniklých nárazem. Vlastní tón má trvání pouze cca 0,1 sekundy. Za těchto podmínek nevycvičený sluch jen obtížně objevuje výšku tónu, a proto je používání ozvučných trubic pro rozvoj citlivosti sluchu naprosto nevhodné.
2.2 Hračka
Ze zkušenosti víme, jak se děti dokážou chovat k hudebním nástrojům. Pokud nejsou pod dohledem, podle okolností a své povahy dokážou podrobit nástroj těžké zkoušce životnosti. Potřebují si ověřit, co všechno se s nástrojem dá dělat a co vydrží. Hudební nástroj bezesporu není k takovému zacházení určený, ale pro nás je chování dětí důležitá informace o tom, jak si děti chtějí hrát a co od hračky očekávají. V tomto širším slova smyslu nejsou hudební nástroje k samostatnému rozvoji sluchu postačující. Jsou určeny ke specifickému použití, neobsahují v sobě prvekdětského herního přístupu. Ze stejného důvodu didakticky nevyhovují dětské napodobeniny hudebních nástrojů. Naším úkolem je dát dítěti k dispozici na hraní tónové hřiště.
2.3 Hudební hračka jako tónové hřiště
Prvním účelem je umožnit dětem volné pohrávání si s tóny. V reflexním přístupu dětí má hračka sloužit především jako prostředek k libovolnému zajímavému počínání, nepodléhajícímu žádným složitým návodům a pravidlům. Při výchovných hrách se tedy snažíme poskytnout dítěti co největší prostor pro fantazírování, které má zpočátku velmi daleko k zamýšlenému cíli. Teprve pozorováním odezvy tónů hračky na vlastní ovládací pohyby získává dítě informace, které jej pak vedou k jednání hudebně zacílenému a promyšlenějšímu. Občasným zásahem navádíme dítě k jednání, které by mělo hudební výsledek. Nabízíme mu cestu, na kterou se dítě vydává vedeno zvědavostí, hledáním a objevováním možností. Hudební úloha hračky se ale naplňuje až ve druhém plánu, na pozadí primární herní funkce. Pro účinnost metody je důležitý čas strávený aktivní hrou provázenou pasivním poslechem.
Z hlediska nervové činnosti můžeme herní situaci popsat následovně:
Druhá signální soustava se zabývá plánováním aktivní činnosti a dosahováním herních cílů. Děti zasvětíme do variant postupů a ponecháme na jejich fantazii, co si budou při hře tónů vymýšlet.
První signální soustava přijímá zvukové podněty a při dostatečné intenzitě dráždění sluchu se vytvářejí paměťové stopy schopné identifikovat tóny a jejich vzdálenosti (rozvoj sluchového analyzátoru pro výšku tónů). Příslušné fyziologické děje probíhají bez zvláštní pozornosti jedince.
2.3.1 Tónové hřiště bez paměti
Na obrázku jsou znázorněny možnosti uspořádání tónového hřiště.
Na hračce (napájení 3x AAA) je umístěno pět sloupců tlačítek, umožňujících hru jednočárkované stupnice C dur. Tlačítka jsou překryta folií, po které se prsty pohybují klouzáním, při kterém dojde k aktivaci tlačítka pod prstem. Zpočátku dítě klouže prstem po klávesnici divoce a bez plánu, baví se svobodou pohybu a tónovými změnami. Posléze začne objevovat uspořádání tónů a zjistí, že při pohybu nahoru stoupá i výška tónů, při vodorovném pohybu se výška tónů nemění. Odtud vede cesta k pokusům o „vyklouzání“ skupiny tónů, která je něčím zajímavá.
2.3.2 Tónové hřiště s pamětí
Možnost „osahat si“ tónové uspořádání usnadňuje dětem přijmout symboly znázorňující výšku tónů. Podrobněji je o symbolech pojednáno ve článku Svisle pohyblivé modely tónů (seriál Hudební výchova).
Spojením tónového hřiště s výškově stavitelnými symboly získáme univerzální pomůcku, hrající hřiště s pamětí. Každý symbol má ve všech osmi polohách pod sebou tlačítko, aktivující příslušný tón.
Na hřišti si mohou děti vytvořit libovolnou cestičku. Uspořádání míčků tvoří výslednou melodii, kterou si děti mohou přehrát postupným přitlačováním symbolů k tlačítkům. K dispozici je velké množství změn, po jejichž provedení mohou děti sledovat zvukový výsledek. Opakovanými pokusy se mohou dopracovat i k melodii známé písně.
Oba druhy tónového hřiště byly zkušebně používány v MŠ Klíček v Novém Boru ve školním roce 2023/24. Bylo potvrzeno, že možnost hry zvýšila zájem dětí o tóny, jejich vyluzování a hlasovou nápodobu.
3. Závěr
a)Hojně provozovaný školní zpěv dětí, které nemají vyvinutou tónovou představivost, je jenom recitací a nemá hudební kvalitu. Chybějící požitek z vlastního zpěvu nám pak děti dávají najevo svým odtažitým vztahem k této činnosti. Platí to zejména ve vyšších třídách. Hudební výchova se tak rozchází se svým cílem.
b) Zkušenost s nepřesnou hlasovou nápodobou tónů je všeobecně známá. Bez zařazení poslechového tréninku do života dětí (doma i ve škole) nelze očekávat žádné zlepšení. Principem řešení je hra dětí s tóny. Při nich dítě pasivně vnímá sluchem kvalitní tóny, které samo hraje na pomůcku při sledování nějakého mimohudebního herního cíle. Vlastní aktivitou dítěte dochází k potřebnému dráždění sluchového nervu a zrání sluchového analyzátoru. Vývojový kruh je tak uzavřen. Tímto postupem se u někoho dříve, u někoho později vyvine citlivost na výšku tónů. Slyšené tóny je možné si představit a představa tónů vede hlasivky k pokusům o nápodobu.
c) Ke spolupráci při rozvoji hudebního sluchu je vhodné přizvat rodiče nezpívajících dětí. Pokud vytvoří svým dětem vhodné podmínky pro domácí trénink, splatí tím část svého hudebního výchovného dluhu. Intenzivní domácí trénink uspíší vyrovnání sluchového hendikepu jejich dětí a přinese jim radost z čistého zpěvu. Teprve hudebně rozvinutý sluch může vnímat krásu hudby.
d) Diagnostické testy nejsou cestou k rozvoji sluchové citlivosti a mají smysl jen po předchozím sluchovém tréninku. Prvním uspokojivým diagnostickým výstupem je reflexní pohybová nápodoba tónových slabik.
e) Pokud jde o pomůcky potřebné ke hrám s tóny, nejistá je otázka vzniku společenské poptávky po konkrétních výrobcích. Pro didaktické využití je ovšem nutná jejich široká dostupnost. Proto bylo přistoupeno k vývoji mobilní aplikace Sluchový trenér, která je ke stažení z odkazu na Google Play:
