Po příchodu nových dětí do školky velmi rychle poznáme, jaká je jejich pěvecká zkušenost. Ve skupině dětí bývá nemalá část těch, které se neumí hlasem přiladit k tónům učitelky. Společný zpěv pak má daleko k líbivému projevu. Neřešením tohoto stavu přispíváme ke vzniku nejhoršího pěveckého návyku, nevšímavosti k výšce zpívaného tónu. Náprava takového zpěvu je s přibývajícími léty stále obtížnější. Článek ukazuje možnosti, jak naladit dětský hlas již v nejmladším věku.
1. Úvod
Zpěv tónů má jednu nespornou výhodu proti mluvené řeči. Tou odlišností je snadnost tvoření tónů na hlasivkách. Bezproblémově článkovaný proud vokálů je svojí jednoduchostí předurčen k počátečním spontánním hrám s hlasem. Opačnou stránkou věci je skutečnost, že tóny jako takové nemají vyjádřený smysl. V porovnání se slovními projevy zde chybí pochopení významu, tvoření myšlenek a jejich sdělování. Pro zpěvní projev to má ten negativní důsledek, že v prvních pokusech dítě neví, co tónového se kolem něj děje. Jestliže se neumí hlasem přiladit k poslechovému vzoru, nemáme možnost vysvětlit mu, co dělá špatně. Řešení spočívá ve vytvoření situací, ve kterých k nám bude skupina tónů promlouvat svým významem.
První dovedností, kterou potřebujeme dětem zprostředkovat, je vnímání výšky tónů v jejich vzájemném vztahu. Využíváme přitom intelektuální schopnosti dětí ke spolupráci. K rozvoji potřebného vnímání dochází součinností sluchu, zraku a pohybu.
Základním způsobem předávání informací o výšce tónů je používání pohybu. Dětská ruka se již od narození vztahuje vzhůru a snaží se objevovat věci, na které ještě nedosáhne. Pojem výšky je tak pevně zakotven v senzomotorické inteligenci dítěte. K tomuto pocitu při tréninku připojujeme představu výšky tónů.
Aby bylo možné mezi tóny se orientovat, je nutné zavést jejich základní třídění do skupin. Z fyzikálního hlediska je možné definovat tyto elementární průběhy:
a) pohyb tónů v jednom směru, tj. stoupání, klesání a rovina;
b) pohyb tónů se změnou směru, tedy stoupání s návratem (kopeček) a klesání s návratem (dolíček).
Základní skupiny, připravené ke sluchovému rozpoznávání, mají kromě logického pojmenování také grafickou podobu. Pro nejmenší děti je vhodné použití obrázků, které napomáhají vytváření reflexních sluchových asociací v návaznosti na pohyby ruky. Ve stejném smyslu můžeme ovšem také používat srozumitelné pojmenování skupin, což umožňuje získávat tónovou sluchovou orientaci bez použití zraku. Pohyb ruky je přitom řízen slyšeným zpěvem logického názvu skupiny vyvolávajícího potřebný pohybový reflex.
K rychlé diagnostice můžeme používat zpěv tónové skupiny vokalízou a sledování reakcí dětí, majících zavřené očí.
3. Vlastní procvičování
Získávání představ o pohybu tónů procvičujeme zpěvem tónových skupin, který doprovázíme pohybem ruky. Pozornost dětí směřujeme k posuzování obrázků vyjadřujících pohyb zvířátek. Zpíváme a ukazujeme na nich, jak se zpívá... (kočička přeskakuje kopeček – koťátko leží v dolíčku, ptáček stoupá do výšky, rybička klesá do hloubky, stonožka leze po rovině). Pro začátek dáváme dětem před oči jen jeden obrázek, aby měly usnadněné rozhodování o tom, který z tónových průběhů zazněl. Ke spojování reflexů dochází při pohybu ruky, proto jej u dětí vyžadujeme. Po určité době dojde k propojení souhlasného vnímání pohybu ruky a pohybu tónů ve skupině.
Poslechová cvičení zařazujeme do programu každý den, ale jen po dobu, kdy dokážeme udržet pozornost dětí. Pro krátká cvičení můžeme využít také různé příležitosti (čekání), které se nabízejí při organizaci pobytů dětí ve školce v průběhu celého dopoledne. S výhodou využíváme skutečnosti, že když už děti znají způsob procvičování, vystačíme si i s prázdnýma rukama.
4. Závěr
Procvičování přináší tyto výsledky důležité pro další hudební rozvoj dětí:
a) Pozorným poslechem malého počtu sousedních tónů zlepšuje se rozlišovací schopnost dětského sluchu. Zadáváním tónů v různých výškách osvojuje si dítě skutečnost, že ke každému tónu lze zazpívat tón vyšší nebo nižší. K rozpoznávání tónových skupin používáme tvarová gesta ruky.
b) K tónům základních skupin přidáváme další sousední tóny. Postupně se buduje představa tónové řady a představa výšky každého tónu. Dítě umí tóny porovnávat a chápe symboly vyjadřující výšku. K budování představy tónové řady používáme znakovou stupnici.
c) Postupně tvořená představa výšky tónu umožňuje upravovat vlastní hlasové pokusy tak, aby dítě dosahovalo souznění s poslechovým vzorem.
d) Přecházíme na zpěv stupnicových písniček. Při zpěvu blokujeme používání konverzační melodiky slabých zpěváků tím, že dočasně zpívají melodie pouze vokalízou.
e) Přirozeným pokračováním postupů sluchové analýzy je také opačná činnost. Zazpíváme pouze první tón žádané skupiny a děti skupinu samy přezpívají. Tímto procvičováním si otvíráme cestu k používání metod vokální intonace.
Další informace jsou uvedeny v článku Naučme děti v MŠ kouzlo „souznění tónů“ v seriálu Hudební výchova na Metodickém portálu RVP.CZ.
Obrázky „Jak se zpívá...“ budou vloženy do modulu Materiály do výuky pod názvem Jak začít se zpěvem v mateřské škole.
