Proč v hudební výchově potřebujeme tónovou prvouku

Cíl výuky

Dosažení sluchové a hlasové orientace mezi tóny.

1. Úvod

Mezi nejcennější kulturní poklady člověka patří možnost hlasem vyjadřovat své myšlenky – mluvit a zpívat. Schopnost vydávat tyto zvuky přechází z generace na generaci tak přirozeně, že si ani nemusíme uvědomovat podmínky jejího zachování. Problém nastává v časech, kdy přenos tohoto kulturního dědictví přestává fungovat vlivem měnícího se životního stylu. Jednou z oblastí života, u které dochází v posledních desetiletích ke změnám kulturnosti, je vnímání hudby. Zvláště se zde chci zabývat pozvolnou, ale pokračující ztrátou dovednosti lidí zpívat. Dochází tak k ochuzování člověka o důležitou část jeho výbavy sloužící harmonizaci duše a těla.

Abychom získali dostatečný vhled do problému nezpěvnosti, je třeba připomenout širší vývojové souvislosti. Historicky vznikla hudba jako jeden z prostředků komunikace mezi lidmi. Na rozdíl od artikulované řeči, která se vyvinula za účelem předávání věcných informací a myšlenek, hudba uspokojuje bytostné neverbální potřeby lidí. V této oblasti ale došlo v posledních desetiletích k významným změnám.

2. Malá antropologická odbočka

Není pochyb o tom, že civilizační rozvoj lidstva má vedle nesporných vymožeností také svá úskalí. Znásobování lidských možností vede k novým životním situacím člověka. Obecně lze poznamenat, že menší využívání funkcí lidského těla, které jsou dosaženým pokrokem upozaďovány, nebo snad i vyřazovány z činnosti, není bez následků. Lapidární vyjádření „orgán, to je jeho funkce“ vede k otázce zachování schopností, ke kterým se původně organizmus vyvíjel. Nepůjdeme v úvahách tak daleko a zůstaneme u zjištění: Změna životního stylu znamená, že aktivní projevy lidskosti jsou vytlačovány pasivní konzumací komerčních produktů zahrnujících i přechod k virtuální realitě.

Uvedené změny, vyvolané používáním civilizačních výtvorů, se přirozeně přenáší na děti. V rodinách se přestávají vytvářet některé návyky, které patří ke kultuře těla i ducha. Učitelé ve školách jsou mezi prvními, kteří ve velkých skupinách dětí mohou během své praxe porovnávat změny některých charakteristik, jako je tělesná výkonnost, vyjadřovací schopnosti, zdravotní stav, inteligence, vychování apod. Také zpěvnost patří mezi dovednosti, kde lze trvale zaznamenávat pokles aktivity, a tedy i kvality. Těžko lze dovozovat, jaký bude další vývoj, ale je jisté, že škola může v této věci udělat mnohem více než dosud. Má k tomu dobrého spojence – lidskou přirozenost.