Prostá vývojová porucha zpěvu a postupy její nápravy (tonopedie, 1. díl: teorie)
Odborný článek
Prostá vývojová porucha zpěvu a postupy její nápravy (tonopedie, 1. díl: teorie)
3,0 (6 hodnocení)
Nezpěvnost jako taková byla mnohokrát popsána pokud jde o její genezi, projevy i způsoby nápravy. Přestože splňuje všechny znaky vývojové vady, při takovém označení problému mnoho vyučujících udiveně zvedá hlavu. Ukazuje se však, že teprve zatřídění jevu do příslušné pedagogické kategorie a jeho výstižné pojmenování otevírá cestu k účinné nápravě.
Cíl výuky
Zpěv písní nápodobou slyšených tónů.
1. Úvod
Obecně můžeme zpěv pokládat za vyjadřovací prostředek, sloužící k vzájemnému dorozumívání mezi lidmi. V případě hudby jde o společné sdílení melodie, harmonie, tempa a rytmu, textu a emočního vyznění zpívaného díla. Zpěv tedy plní úlohu hudebního jazyka. Aby lidé mohli hezky zpívat, je nutné udržovat v přijatelné toleranci ladění tónů jejich hlasu. Potřebné sluchové a hlasové dovednosti se za příznivých okolností vyvíjejí od dětství souběžně s řečí mluvenou. Zrání sluchového analyzátoru pro zvukové tvary řeči (fonémy) a pro výšku tónů podléhá individuálnímu vývoji. Tím jsou vysvětleny časové rozdíly mezi dětmi při napodobování zvuků řeči nebo zpěvu. V určitém stadiu můžeme u některých dětí zpozorovat známky narušeného vývoje komunikačních schopnostívhlasovém projevu.
V popředí pozornosti je především výslovnost. Vzhledem ke společenské důležitosti řeči pro život člověka a nesrovnatelně obtížnější nápravě jejích vad jsou k tomu v oblasti speciální pedagogiky vypracovány systémy logopedické péče. Vývoj zpěvního hlasového projevu je sice všeobecně také vnímán jako problém, jeho řešení ale zůstává na okraji zájmu. Z dlouhodobého hlediska se prokazatelně projevuje jistá pedagogická bezradnost nad klesající zpěvností dětí. Nevalné výsledky v předmětu HV by proto měly vést k prověření kvality používaných didaktických postupů.
V praxi můžeme pozorovat dvě příčiny nečistého zpěvu dětí:
a) Nepřesné ladění je způsobeno nedostatkem sluchové pozornosti, předčasnou složitostí melodie včetně nevhodného tónového rozsahu, nekvalitním poslechovým vzorem nebo špatnými pěveckými návyky. U většiny dětí lze takový zpěv zkvalitnit vytvořením vhodných podmínek. Návod, jak k těmto problémům přistupovat, je uveden v článku Jak rozezpívat děti, které neladí uvedeném v seriálu Hudební výchova na Metodickém portálu RVP.CZ.
b) Nepřesné ladění však také může být způsobeno nedostatečně rozvinutým sluchem pro výšku tónů a špatnou koordinací sluchově-hlasovou. Dítě nedovede hlasem napodobit slyšené tóny, a ne vlastní vinou je ve velké nevýhodě proti ostatním dětem. V takovém případě bychom měli uplatnit postupy, vedoucí k nápravě nevyvinuté schopnosti komunikace v hudebním jazyce.
3. Identifikace problému
Problém nezpěvnosti se začal ve společnosti objevovat v druhé polovině 20. století v souvislosti s rozvojem technických prostředků záznamu zvuku. V následujícím období dochází k poklesu autentických zpěvních projevů v rodinách a narušení vývoje hudebnosti dětí. Tato tendence byla ve školství zaznamenána a podrobena výzkumu. V roce 1964 publikoval dr. Bohumil Kulínský závěry výchovné práce s „nezpěváky“. Výsledky po dvou a půl letech prokázaly, že problém „amuzikálnosti“ je způsoben nezkušeností pedagogického vedení a že amuzikálnost v pravé podobě u normálně slyšících lidí vůbec neexistuje. Tento závěr nás opravňuje považovat nezpěvnost za prostou vývojovou vadu. Její odstranění je dosud plně svěřeno učiteli, což je kritické místo celého problému.
Budiž popravdě řečeno, že s vývojovou vadou zpěvnosti si v běžné školní situaciučitel poradit nemůže. Jestliže označíme nezpěvnost jako neschopnost vydat ve správnou chvíli odpovídající tón, jsme systémově ve stejné situaci jako u problému nevytvoření potřebného zvuku u řeči slov. Zatímco pro nápravu řeči se již přes sto let rozvíjí obor logopedie, v oblasti zpěvu přešlapujeme na místě. V hudební pedagogice není ani zaveden pojem „vývojová vada zpěvnosti“, natož aby byl vypracován účinný postup vedoucí k nápravě. Klasické doučování v předmětu HV není na místě, protože se nejedná o vědomostní problém.
Hlasová nápodoba slyšených tónů je totiž vystavěna na úrovni první signální soustavy a dosažení této dovednosti je záležitostí senzomotorického tréninku. Nic takového není v didaktice rozpracováno do hloubky odpovídající dnešnímu stavu hudební zanedbanosti některých dětí. V praxi to znamená, že nezpěvnost je přehlížena s pokrčením ramen a zpěvem falešných tónů stále dokola. Tento stav má dlouhodobě setrvalý charakter. Situace se nedá vyřešit žádným „zázračným“ způsobem. Individuální poučený přístup je nezbytný a nejsnáze ho může poskytnout rodina dítěte, případně je nutné hledat další cesty.
4. Návrh řešení
Problém nezpěvnosti se objevuje z podobných příčin a stejným mechanizmem, jako vznikají potíže s vadou řeči. Nepodnětné rodinné prostředí a komunikační nevšímavost stojí většinou na počátku těchto prostých vývojových vad. Proto se při nápravě nezpěvnosti můžeme inspirovat postupy, které jsou běžné v logopedii. Při shora formulované vývojové vadě hlasové způsobilosti ke zpěvu můžeme postupy vedoucí k nápravě označit jako tonopedii. Nejde sice zatím o používaný výraz, ale vyhovuje definici „náprava hlasových dovedností k vytváření tónů sloužících při hudební komunikaci“. Kdyby čeština byla tónový jazyk, pak by nezpěvnost byla vadou řeči.
Pokud bychom tedy chtěli využít znalostí z oblasti logopedie pro řešení nápravy zpěvu, je třeba zmínit zejména organizační opatření, která vedou k zapojení širšího okruhu dítěte do výchovného procesu. Postup spočívá ve:
a) Vyhledávání žáků s diagnózou prosté nezpěvnosti. Poznáme ji u dětí tak, že ani v klidu a při sluchovém soustředění se nedokážou hlasem přiblížit k poslechovému vzoru. Tyto děti bychom měli co nejdříve, nejlépe krátce po nástupu do mateřské školy, zahrnout do tonopedické péče.
b) navázání kontaktu s rodiči, jejich informování a seznámení s postupy procvičování.
Je třeba zdůraznit, že ne všichni rodiče mají na rozvoji hudebnosti svých dětí zájem. Je však také dost rodičů, kteří sice zpívat neumí, ale ve skrytu duše to považují za svůj hendikep a rádi by u svých dětí dosáhli lepšího stavu. Přístup rodičů je proto rozhodující. Pokud NEBYL nezájem rodičů příčinou předchozího nedostatečného hudebního podněcování dítěte, mohou tonopedické postupy vést k potřebnému pokroku. Individuální přístup k dítěti totiž nevyžaduje speciální odbornost a postačuje ochota rodičů k zavedení domácího tréninku (včetně strpění vyšší hlasové aktivity).
Tónový hlasový projev je v porovnání s artikulovanou řečí mnohem jednodušší, a proto také získávání sluchové a hlasové zkušenosti probíhá snadněji. Předmětem cvičení není zpěv hotových melodií, ale prosté hry s hlasem. Úloha rodičů spočívá ve spoluúčasti na těchto hrách, kterými doplňujeme chybějící praxi notování a pozpěvování v raném dětství. Ve vztahu k novému hudebnímu kamarádovi, hlasové ladičce, jsou rodič i dítě v roli žáků. Společné chvíle, strávené při hrách s hlasem, jsou prospěšné nejen hudebně, ale upevňují i citové vazby v rodině. K procvičování hlasu a sluchu jsou vhodné krátké vstupy, které se mohou opakovat při každé vhodné příležitosti.
5. Závěr
Problém nezpěvnosti žáků není zdaleka tak obtížně řešitelný, abychom před ním museli couvat, omezovat hudební výchovu, nebo dokonce připravovat spojení HV a VV. Vyžaduje pouze dodržení postupů známých z hudební psychologie. Příprava hlasu ke zpěvu vedená za podpory rodičů nebo nejbližšího okolí může rozhodujícím způsobem přispět k hudebnímu rozvoji dětí. Organizační úloha školy v oblastitonopedie spočívá ve stanovení diagnózy nezpěvnosti a zasvěcení rodičů do postupů nápravy. K tomu je plně kompetentní učitel/ka hudební výchovy.
Další teoretickou možností je ošetření této vývojové vady ve stávajícím systému logopedické asistence, protože jde o nápravu funkce stejných tělesných orgánů. K případným námitkám logopedických asistentů-nezpěváků je třeba uvést: Podobně jako se logopedie zabývá výslovností základních zvukových prvků řeči a nevyžaduje detailní odbornou znalost stavby jazyka, také tonopedie se obrací pouze k základní lidské schopnosti produkovat zpěvní tón. Poradit rodičům a dětem s používáním tonopedických postupů, které rozvíjejí hlasovou pohyblivost, tónový rozsah a nápodobu tónů, nevyžaduje předvádět melodický zpěv. Zasvěcení rodičů a dětí do používání tréninkových programů je proto plně v možnostech každého vyučujícího.
Podrobně budou tréninkové postupy, názorné pomůcky a organizace nápravné činnosti představeny ve druhém dílu této statě.
Reflexe
Výše popsaná opatření jsou realizována na ZŠ a MŠ Polevsko ve školním roce 2023/24. Výsledky budou uvedeny ve druhé části tohoto pojednání.
Literatura a použité zdroje
TICHÁ, Alena. Učíme děti zpívat. 1. vyd. Praha: Portál s.r.o., 2005. 152 s. ISBN 80-7178-916-X.
EHRENBERGER, Jaromír. Hlasová ladička a její využití v tónové prvouce. Hudební výchova 2/2023: Univarzita Karlova-PedFa, 2023. ISBN 1210-3683.
