Svisle pohyblivé symboly tónů v didaktice hudební výchovy
5,0 (2 hodnocení)
Přirozený způsob dětského poznávání světa je hra. Předmětem našeho zájmu jsou hry s hlasem, které připravují dítě k autentickým zvukovým projevům. Zatímco výchova k artikulované řeči probíhá ve většině rodin uspokojivě, u zpěvního projevu se to říci nedá. Úměrně tomu, jak se zpěv z rodinného prostředí vytrácí, ubývá ve školních kolektivech dětí se zpěvní sluchovou a hlasovou zkušeností. Počáteční hry s hlasem ve školce by proto měly být pro nás prvním tématem na cestě k dětskému zpěvu.
1. Úvod – průběh osvojování dovednosti zpěvu
Hned na začátku je nutné zdůraznit, že hudební vývoj ani v přirozeném prostředí rodiny dětským zpěvem písní nezačíná. Předchází mu dlouhé období poslechu a prvních hlasových pokusů. Dnešním dětem, které už mnohdy v rodině živý zpěv nezažívají, musíme ve škole zajistit jejich hudební rozvoj podobně strukturovaným způsobem, postupnou akulturací. Čas strávený s dětmi můžeme vyplnit mnoha zábavnými činnostmi, při kterých dítě výbavu ke zpěvu nejprve získá. Začít hudební výchovu souvislým zpěvem písní, bez ohledu na tónovou kvalitu dětského zpěvu, je výchovný hřích a metodický zkrat. Dětem samozřejmě písně zpíváme, ale pozorně sledujeme intonační průběh jejich hlasového projevu. Při nepřesnostech přerušíme soustavný zpěv a přecházíme k rozdělování melodie na menší části, které procvičujeme hlasem i modelováním. Využívání pohybového i hmotného modelování tónových průběhů vytváří prostor ke hrám, při kterých se prodlužuje čas strávený poslechem a hlasovým napodobováním. Krátké úkoly se snadněji plní a dobře kontrolují.
Cestu k hudebnímu dorozumívání můžeme odvodit z lidské řeči. Základním skladebným prvkem slov nejsou jednotlivé hlásky, ale jejich skupiny. Při osvojování řeči jsou to právě slabiky, které jsou předmětem napodobovacích pokusů dítěte. Když dítě neumí říci celé slovo, intuitivně ho rozdělujeme na slabiky a nabízíme dítěti k nápodobě jednodušší tvar. Stejným způsobem bychom měli postupovat při vedení dítěte ke zpěvu. Proto definujeme slabiky tónové, vyjadřující v základním rozlišení rozmanitost hudebních tvarů (viz dále). Poslechové, modelovací, pohybové a hlasové hry tedy začínáme se základními tónovými skupinami.
Děti by měly dostat přiměřený čas, aby osvědčily sluchovou schopnost rozpoznávat tónové skupiny a hlasem je napodobovat.
2. Svisle pohyblivé modely tónového prostředí
Hry se zpěvním hlasem se ve školce odehrávají za výrazně jiných okolností než v raném dětství. Dětí je hodně, času málu a věk dětí vyžaduje, aby činnosti byly pro ně zajímavé. K tomu účelu musíme vytvořit herní prostředí, svět tónů, ve kterém se dítě bude moci orientovat. Na samém začátku tedy zhotovujeme modely, které bude původně nekonkrétní tón hmotně znázorňovat. Modely musí vypovídat o hlavní kvalitě tónu, kterou sledujeme, a tou je výška. Takovému uspořádání vyhovuje principiální model na obrázku.
15.1 Kinestetické procvičování
Základem je svislá osa, která vede při změnách tónů k souhlasným svislým pohybům očí. Znázornění jenom jednoho izolovaného tónu má nevýhodu při používání v tom, že při každé změně tónu předchozí zraková informace zmizí. Tento nedostatek odstraníme vytvořením pomůcky obsahující více tónů. Děti mohou sledovat, v jaké výšce byl hlas před chvílí, kde je nyní a kam bude směřovat. Vytvářením paměťové stopy pohybu tónů docházíme k zápisu, který je dětem zpočátku srozumitelnější než noty v klasické osnově.
Důležitost různých způsobů zaznamenání výšky pro získání potřebného nadhledu ve vnímání symbolů můžeme posoudit na následujícím obrázku. Uspořádání na levé straně usnadňuje představu svobodné přeměny tónů svislým pohybem, kterou potřebujeme dětem vnuknout. Notová osnova naopak působí jako neprostupná mříž, bránící pohybu.
15.2 Zraková analýza symbolů
Pomůcky vytvořené pro modelování tónů pomocí svisle pohyblivých symbolů mohou mít různou velikost. Pro inspiraci uvádíme několik nejběžnějších provedení.
3. Činnosti s hmotnými modely tónů
3.1 Rozeznávání tónových skupin – sluchová analýza
Rozpoznávání druhů tónových slabik a jejich hlasová nápodoba je prvním krokem k osvojování pěveckých dovedností. Zpíváme názvy slabik a modelujeme jednotlivé průběhy. Děti modelují pohybem ruky s námi, polohlasně zkoušejí hlasovou nápodobu slabik.
3.2 Tvořivé modelování
Na vícetónovém ježku provádíme před očima dětí postupné změny výšek tónů. Následně tónový zápis přezpíváme. Zpočátku používáme při změnách zásadně interval sekundy. Pomůcku po každé změně otočíme, abychom dětem představili více variací. Poslední tón předchozího průběhu se tak vždy stává prvním tónem průběhu nového. Dětem hru představíme jako „tónovou štafetu“.
Podle velikosti pomůcky, kterou jsme si vyrobili, můžeme také modelovat jednoduchá cvičení, směřující k rozšíření hlasového rozsahu a získání hlasové pohyblivosti. Několik průběhů vidíme na obrázcích, další nám nabídne naše fantazie.
3.3 Vyvolávání tónových představ podle záznamu – počátky intonace
Při používání pomůcek dbáme na to, aby u každé kuličky, která je v centru pozornosti, vždy zazněl její tón. Podle situace umožňujeme dětem, aby samy tónový průběh modelovaly. Děti si postupně zvykají na souvislost mezi výškou zvuku a jeho symbolu. Proto můžeme přistoupit i k zadávání opačného úkolu: Zadáme dětem výšku tónu prvního symbolu a vyzveme je, aby zazpívaly celý model slabiky nebo melodie. Podobný postup můžeme použít i při tvořivém modelování (viz obr.).
3.4 Modelování jednoduchých stupnicových písniček
Jak vyplývá z podstaty tvoření stupnicových melodií, všechny je možné vytvořit postupným řazením základních tónových skupin (slabik), které už děti umí rozlišovat a zpívat. Přechod ke zpěvu písní je tedy samozřejmým pokračováním uváděné metodiky.
4. Výroba modelů svépomocí
Pokud si chceme vyzkoušet účinnost hmotných modelů pro vytváření vnitřních tónových představ, musíme si pomůcku obstarat. Vzhledem k jednoduchosti je nejrychlejší cestou svépomocné zhotovení. Potřebný materiál je popsán na přiložených obrázcích, postupy vyžadují dělení materiálu, natírání a lepení, případně vrtání. Modely můžeme upravit pro držení v ruce, u většího provedení volíme stabilní podložku nebo zavěšení na stěnu.
4.1 Trojzubec – model se skupinovou pamětí
4.2 Tónový ježek – model se skupinovou pamětí
Horní konce bodlin ježka v odůvodněných případech opatříme spojovacím prvkem.
4.3 Okénková stupnice – model s jednomístnou pamětí
5. Závěr
Jak nezůstat k tónům hluší, když zní dětem kolem uší?
5.1 Zásadní metodický přístup: zjednodušení a konkretizace tónových průběhů
Nejvýhodnější je takové uspořádání ve třídě, kdy mají děti modely k dispozici jako volně dostupnou hračku. Manipulací s kuličkami za našeho (a později i jejich) hlasového doprovodu dochází k samozřejmému připojování pocitu tónové výšky k vytvořenému znázornění. Při takových hrách s hlasem a symbolem dochází k prolínání činností imitačních a intonačních, protože:
Tón napodobovaný hlasem a doprovázený pohybem kuličky na modelu může být při zopakování v příštím okamžiku tónem, vytvořeným opačným způsobem: zpěvem podle symbolického znázornění. Podmínkou je dostatečně účinné senzomotorické procvičování tak, aby se
- s výškou tónu vybavovala z paměti poloha kuličky,
- s výškou kuličky vybavovala z paměti poloha tónu.
Hry s modelováním tónů zařazujeme denně a v krátkých frekvencích, aby byly pro děti zábavou. Šikovné děti pověřujeme jednoduchými úkoly, což motivuje ostatní k následování.
5.2 Úloha učitele
Používání hmotných modelů musí být doprovázeno znějícími tóny. Zásobení dětského sluchu dostatečným počtem dostatečně jednoduchých tónových podnětů, to je úkol pro učitele nebo hudebně vyspělého žáka. Tóny zadáváme hlasem nebo hrou tónů na nástroje. Pro zvýšení aktivity dětí kombinujeme modelování s pohyby rukou, tvarovými gesty a namátkově vedeme děti k hlasové nápodobě slyšených tónů. Zdržujeme se negativních komentářů, naší reakcí na chybné provedení budiž povzbuzení, že sluch a hlas potřebují ještě trochu procvičovat. Naším cílem je dosáhnout stavu, kdy všechny děti poznají, v jakém výškovém smyslu k pohybu tónů dochází, a dokážou slyšené tóny napodobit.
Děti, které ani po delším provádění senzomotorických cvičení nedokážou hlasem zazpívat slyšené tóny, nejsou pěvecky beznadějné. Pouze se jim v souhrnu nedostalo potřebné komunikační péče, nebyla u nich vypěstována pozornost k výšce tónů. K tomu je třeba poznamenat, že děti odcházející ze školky bez naladěného hlasu mají jen malou šanci dosáhnout dovednosti zpěvu v dalším období. Už si zvykly na svoje vedení hlasu a nesprávná výška tónů jim nevadí. Pokud se v jejich školce nezpívalo, vyhlídky nejsou o mnoho lepší. Metodicky vzato zůstávají v situaci prosté vývojové vady zpěvnosti. O případné nápravě takové vady je pojednáno na jiném místě.
