Příběhy identit

„Naše identita se mění tak často, že nikdo nemůže zjistit, kým vlastně jsme.“

Hannah Arendtová¹

Klíčové otázky

• Co určuje, kým se cítíme být?
• Můžeme kombinovat více národních, etnických či jazykových identit?
• Mohou ostatní určovat či ovlivňovat naši identitu?
• Jak lze uvažovat o židovské identitě – jsou Židé etnikem, národem, vyznáním?

Úvodní text

V moderní společnosti nelze odpovědět jednoduše na otázku, kým jedinec je, co určuje jeho identitu. Lidé migrují a migrovali za prací, prchají a prchali před násilím, cestují a cestovali daleko a rychle. A informace cestují ještě rychleji. Lidé jsou tak konfrontováni s různými společnostmi, s různými událostmi v prostoru a čase a nelze je zařadit do jedné škatulky, zasadit je do nějaké neměnné, jasně definované společenské skupiny, v kostce tím shrnout jejich identitu a navěky je takto označit. Tato situace se odráží velmi výrazně i v tom, jak k tématu identity a příslušnosti k národu či etniku přistupují v 20. a 21. století různé vědní obory (od psychologie po statistiku). Identita přestává být neměnnou nálepkou. Zohledňují se rozdíly mezi identitou zděděnou a získanou, mezi tím, jak jedinec identifikuje sám sebe a jak ho identifikují ostatní. Obecně se má za to, že identitu člověka nejlépe vystihneme, když si budeme všímat jeho životního příběhu. Toto lze dobře ukázat například na kontextu Židů žijících v předválečném Československu, pro které bylo „typické, že se integrovali do kultury okolního obyvatelstva a v různé míře si přitom zachovali svou židovskou identitu. Situace však byla o to složitější, že zde existovaly vedle sebe kultury dvě – německá a česká.“² Americká historička Marsha Rozenblit ve své knize o identitě Židů v habsburské monarchii hovoří o identitě tvořené třemi složkami: židovskou etnicitou, založenou na židovském náboženství a kulturním povědomí, národní identitou (jazykovým a politickým přihlášením k jedné z národností, například k Čechům nebo Němcům) a loajalitou ke státu a k císaři.