Přestat být lidmi

„Pak nás odvezli do Osvětimi, a samozřejmě, že to bylo horší, než v Lodži, ale pro mě byl život nejhorší v Lodži. V Osvětimi to už nebyl život, tam už jsme nebyli lidmi.“

Věra Šlesingerová, vzpomínky pamětníků[1]

Klíčové otázky:

• Co je potřeba k tomu, aby se člověk mohl cítit důstojně?
• Proč pokládáme lidskou důstojnost za hodnou ochrany[2]? 
• Za jakých okolností lidé o důstojnost přicházejí?
• Jakými způsoby byla důstojnost odpírána Židům deportovaným z Protektorátu Čechy a Morava?

Úvodní text:

Registrací Židů, zabavením jejich majetku a jejich vyloučením ze společnosti byly dány základní předpoklady pro jejich věznění mezi skutečnými, nikoli jen pomyslnými zdmi. Transporty Židů do ghett a koncentračních táborů se otevřela další fáze tzv. „konečného řešení židovské otázky“.

Systematické deportace Židů z území protektorátu byly zahájeny v říjnu 1941 transporty do ghetta v Lodži. 17. září 1941 bylo na poradě u Hitlera rozhodnuto o vysídlení Židů z Říše a z protektorátu do nově podmaněných území na východě. Prozatím mělo být 60 tisíc Židů soustředěno právě v Lodži. Kvůli přeplnění ghetta bylo nakonec deportováno pouze 20 tisíc Židů, z toho pět tisíc z protektorátu. Od ledna 1942 bylo přelidnění a nedostatečné zásobování potravinami v Lodži řešeno deportacemi do nedalekého Chelmna, kde byli Židé vražděni za pomoci pojízdných plynových komor. Později byli lodžští vězňové deportováni také do Osvětimi. Za běžný život vězňů v ghettu zodpovídala židovská samospráva, která byla však podřízena nacistům a musela plnit jejich rozkazy, včetně přípravy deportací do vyhlazovacích táborů.