Ochota pomoci

„Byli jsme jeho poslední nadějí…“

dcera zachránce Adolfa Brchaně

Klíčové otázky

1. 1.      Jak to, že je člověk ochoten pomoci i přes smrtelné nebezpečí, které mu hrozí?
2. 2.     Mají lidé ochotní pomoci něco společného?
3. 3.     Které okolnosti jejich pomocné akci pomáhají, které ji naopak komplikují?

Úvod

Nikdo neví jistě, kolik nežidovských občanů dalo v období druhé světové války v sázku život, aby zachránilo Židy. Na územích okupovaných nacisty žilo téměř 700 milionů lidí. Na záchranných akcích se jich podílela pouze nepatrná část. Mnoho zachránců bylo odhaleno a zavražděno. Někteří svůj příběh z různých důvodů nikdy nevyprávěli. Příběhy některých byly zdokumentovány a část zachránců byla později izraelským národním památníkem Jad Vašem oceněna titulem „Spravedlivý(á) mezi národy“. Od roku 1963 do roku 2011 byl tento titul udělen 24 355 zachráncům. Mezi nimi je i 108 lidí z českých zemí.[1] Jejich počet se ve srovnání s jinými zeměmi může zdát nízký, což historici dosud nemohli úplně objasnit. Ukrývat hledané v Protektorátu Čechy a Morava však nebylo jednoduché – pomocníkům hrozily policejní prohlídky či udání sousedů a po odhalení věznění v koncentračním táboře. Navíc v době probíhajících deportací v roce 1942 začala tzv. heydrichiáda a nacistický teror v okupované zemi se zásadně vyostřil. Naopak na konci války, v době deportací lidí ze „smíšených“ rodin, ochota ukrývat Židy skrývající se před deportací stoupala.

Příběhy některých z těch, kteří s nasazením vlastního života pomáhali, použijeme v této lekci. Pokusíme se pojmenovat okolnosti, které ovlivnily jejich rozhodnutí pomoci těm, kterým hrozilo nebezpečí. Existují nějaké vlastnosti, schopnosti a dovednosti, které činí z lidí úspěšné zachránce?