Masaryk a hilsneriáda

„Přece není možné něčemu podobnému uvěřit.“

Tomáš Garrigue Masaryk[1]

Klíčové otázky

• Co je to pověra? V čem tkví její nebezpečnost?
• Jak může pověra ovlivňovat veřejné mínění?
• Má cenu s pověrou bojovat, postavit se veřejnému mínění?
• Co potřebuje člověk k tomu, aby se do takového boje pustil?

Úvod

Na konci března 1899 došlo v Polné, malém městečku na českomoravském pomezí, k brutální vraždě mladé dívky Anežky Hrůzové. Kvůli řezné ráně na jejím krku se okamžitě začaly šířit zprávy o údajné židovské rituální vraždě. Středověká pověra, že Židé potřebují pro své tajné rituály krev křesťanů, živena některými „učenými“ duchovními, radikálními nacionalisty a lidovou představivostí, se na konci 19. století úspěšně šířila Evropou. Po několikadenním vyšetřování byl vzat do vazby dvaadvacetiletý chudý polenský Žid Leopold Hilsner, a to „obzvláště proto, že veřejné mínění v Polné a v okolí všeobecně jej co pachatele naznačovalo.“[2]Obvinění proti Hilsnerovi bylo konstruováno bez jakýchkoli jasných důkazů o jeho podílu na zločinu, pouze na základě nepřímých indicií a bylo silně ovlivněno dobovým antisemitismem. Vyšetřovatelé odmítali všechny důkazy, které neodpovídaly konstrukci rituální židovské vraždy. Ve dvou soudních procesech, za velkého zájmu médií, která se postarala o to, aby se z případu lokální vraždy stala celonárodní aféra, byl Hilsner odsouzen k trestu smrti. Hrdelní trest byl později císařskou milostí změněn na doživotní žalář. Veškeré snahy o revizi procesu nebo o omilostnění nespravedlivě odsouzeného zůstávaly bez výsledku. Teprve v roce 1918, po téměř dvaceti letech strávených ve vězení, byl Leopold Hilsner omilostněn a propuštěn. Do boje proti pověře o židovské rituální vraždě se kromě jiných pustil i Tomáš Garrigue Masaryk, tehdy padesátiletý profesor české univerzity v Praze. Za tento svůj postoj byl značnou částí české veřejnosti odsouzen.