Protižidovské zákony a nařízení

„… napíšu si sem ty zákazy, na které si vzpomenu, a až je napíšu, nechám pod nimi ještě hodně veliké místo pro ty, které se dostaví po dnešním dni.“

Z deníku Jiřího Ortena

Klíčové otázky:

• Co je to lidská důstojnost?
• Kdy se člověk cítí být rovnoprávným členem lidské skupiny?
• Kdy, za jakých podmínek, člověka za člena (vlastní) skupiny pokládají i ostatní?
• Jaké účinky na německou společnost (resp. na společnosti států okupovaných Německem nebo jeho spojenců) ve 30. a 40. let dvacátého století měly rasové zákony? Jak ovlivňovaly pohled na příslušníky vylučovaných menšin?

Úvodní text:

V polovině září 1935 přijal německý Říšský sněm na svém zvláštním zasedání v Norimberku dva zákony. První z nich Zákon o říšském občanství, stanovil, že občanem Říše může být pouze Němec nebo člověk s „příbuznou krví“. V okamžiku zavedení tohoto zákona ztratili němečtí Židé svá politická práva a stali se (pouhými) státními příslušníky, zatímco „árijští“ Němci byli označeni jako říšští občané. Zákon o říšském občanství byl do roku 1943 postupně doplněn o celkem třináct prováděcích nařízení systematicky zbavujících Židy veškerých občanských práv.

Druhý zákon, Zákon na ochranu německé krve a německé cti, zakazoval uzavírat sňatky mezi Židy a Němci a zapovídal také jejich mimomanželský styk.

Aby tyto rasistické zákony bylo možné vynucovat, byly brzy také doplněny definicí Žida jako člověka se třemi či čtyřmi prarodiči židovského vyznání a židovských míšenců s jedním nebo dvěma židovskými prarodiči. Principy norimberských zákonů byly později, zejména v průběhu války, přejímány v zemích, které byly Německem okupovány, či byly německými satelity. V „Protektorátu Čechy a Morava“ byly poprvé použity v Nařízení říšského protektora o židovském majetku z 21. června 1939.