Videotvorba a klíčové kompetence

Pojem klíčové kompetence, poprvé popsaný Mertensem již v roce 1974 (Siegrist a Belz, 2001), se v českém školství začal užívat především v souvislosti se vznikem rámcových vzdělávacích programů. Klíčové kompetence jsou definovány jako „souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti“ (RVP ZV, 2007, s. 14).

„Klíčové kompetence nestojí vedle sebe izolovaně, různými způsoby se prolínají, jsou multifunkční, mají nadpředmětovou podobu a lze je získat vždy jen jako výsledek celkového procesu vzdělávání. Proto k jejich utváření a rozvíjení musí směřovat a přispívat veškerý vzdělávací obsah i aktivity a činnosti, které ve škole probíhají.“ (RVP ZV, 2007, s. 14)

V etapě základního vzdělávání jsou podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (2007) za klíčové považovány tyto kompetence:

• kompetence k učení;

Proces tvorby videí vede k rozvoji této klíčové kompetence díky činnostem, jako je nutnost plánování, organizování a řízení vlastního učebního procesu. Pozitivní vzájemná závislost v rámci týmu podporuje snahu zdokonalit výsledky týmové práce, čímž je podporován zájem o další vzdělávání. Teoretické poznatky žáci užívají v praxi při tvořivé práci, experimentováním vyvozují nové poznatky, které poté dále uplatňují při dalších činnostech. Videotvorba dává velký prostor pro reflexi, hledání možností vedoucích ke zdokonalení a sledování vlastního pokroku.

• kompetence k řešení problémů;

Žákům jsou pedagogem předkládány problémové úlohy, řada problémových situací vyvstane při vytváření videí. Žáci se učí rozpoznat problém, analyzovat jej a hledat možné způsoby jeho řešení. Své návrhy postupů řešení prezentují a obhajují před dalšími členy týmu, uvědomují si zodpovědnost za svá rozhodnutí. Velkým přínosem je realizace řešení v praxi umožňující posouzení efektivity návrhu a možnosti jeho dalšího využití při řešení obdobných situací.