Významná výročí v roce 2019 – tělesná výchova: lední hokej
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Významná výročí v roce 2019 – tělesná výchova: lední hokej
Žádné jiné roky než ty s devítkou na konci nejsou pro český nebo československý hokej tak zásadní. Jsou to roky 1949, 1969 a 1999.
V roce 1949 se naši hokejisté stali zcela nečekaně mistry světa. Když naši hokejisté odjížděli na mistrovství světa, nikdo z nich na medaili snad ani nemyslel, protože do osudu této generace 8. listopadu 1948 zasáhlo letecké neštěstí. Při zájezdu národního týmu zdržela chybějící britská víza v Paříži brankáře Zdeňka Jarkovského, obránce Vilibalda Štovíka, Zdeňka Švarce a útočníky Ladislava Trojáka, Miloslava Pokorného a Karla Stibora. Za ostatními je do Londýna dopravoval soukromý letoun, jehož cesta skončila tragicky někde v mlze nad kanálem La Manche.
Mužstvo se však semklo a vytoužené zlaté medaile vybojovali a stali se podruhé v historii (1947) mistry světa.
Mistři světa z roku 1949 chtěli v březnu 1950 obhajovat zlato v Londýně. Po falešném sdělení, že rozhlasoví reportéři nedostali víza a mužstvo tak ze solidarity neodletí, dokud nedojde k nápravě, jeli hráči z Ruzyně domů. Jenže o den později funkcionáři sdělili, že na šampionát se definitivně nejede.
Roztrpčení hráči se vzápětí sešli v restauraci v pražské Pštrossově ulici, kde se po udání, že tam vedou protistátní řeči a dochází k výtržnictví, začalo zatýkat. 4. října bylo dvanáct hokejistů zatčeno a o dva dny později začal vykonstruovaný proces, kdy byli obžalovaní odsouzeni za velezradu a špionáž ke krutým trestům v souhrnné výši 77 let. StB založila spis Modrý a spol. s jasnou snahou vytvořit protistátní skupinu a obvinit ji z velezrady a špionáže.
Hlavním bodem obžaloby bylo údajné rozhodnutí hráčů v Londýně zůstat a organizovat v zahraničí protistátní skupiny, což bylo kvalifikováno jako velezrada a špionáž. Za největší viníky byli označeni Bohumil Modrý (15 let) – ten přitom s mužstvem v té hospůdce vůbec nebyl –, Augustin Bubník (14 let), Stanislav Konopásek (12 let), Václav Roziňák, Vladimír Kobranov (oba 10 let) a Josef Jirka (6 let). Všem hráčům byl zároveň s odsouzením zkonfiskován majetek.
Většina odsouzených strávila následující léta v uranových dolech v Jáchymově. Až v lednu 1955 udělil prezident Antonín Zápotocký nejtvrději odsouzeným milost a po roce 1968 byli hráči rehabilitováni. Modrému, jenž dostal nejpřísnější trest, vězení a práce v uranových dolech podlomily zdraví natolik, že v necelých 47 letech zemřel a nedočkal se rehabilitace.
V roce 1999 se naše mužstvo, které se v předešlém roce stalo Olympijskými vítězi v turnaji století v Naganu, stalo mistry světa (již po osmé). Jenže tentokrát to byl začátek slavného hattricku. Hokejisté se stali mistry světa ještě v roce 2000 a 2001, čímž dovršili hattrick a stali se tak třetí zemí, které se to povedlo. Předtím toto dokázali pouze hráči Sovětského svazu a Kanady.
Nejzásadnější pro český národ, ale bylo mistrovství světa v roce 1969, tedy necelý rok po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Je to právě padesát let, co naši hokejisté získali na tomto mistrovství světa bronzové medaile. Všechna mužstva na prvních třech místech nasbírala stejný počet bodů. Rozhodovalo tedy skóre a naše mužstvo mělo nejmenší rozdíl vstřelených a obdržených branek. Skončili třetí, ale po příjezdu do vlasti byli oslavování víc, než kdyby se stali mistry světa. Dvě vítězství nad Sovětským svazem, protest proti okupaci a zakryté hvězdy na dresech vyburcovaly na nohy celé Československo.
Pozadí vrcholné sportovní akce bylo dané jasně. Československo už sedm měsíců okupovala vojska Varšavské smlouvy, kvůli jejichž vpádu mimo jiné hokejisté přišli o domácí šampionát v roce 1969. Mistrovství světa se kvůli riziku protisovětských nálad přesunulo do Stockholmu.
Čechoslováci v únoru 1968 na olympiádě v Grenoblu přerušili sedm zápasů trvající šňůru porážek proti SSSR na velkých akcích, která se táhla už od roku 1959. Byť nakonec ve Francii skončili stříbrní, nemohli se dočkat střetnutí s největším rivalem před vlastními fanoušky.
Po výhrách nad Kanadou, USA a Finskem a porážce od Švédů šli Čechoslováci poprvé do zápasu proti SSSR.
Výhru 2:0 zařídili svými góly Jan Suchý a Josef Černý. Gól Suchého patří díky mimořádně bouřlivé oslavě k nezapomenutelným.
Václav Nedomanský vytrhl bránu a Jarda Holík vysypal sbírajícímu se brankáři Zingerovi do obličeje snad všechny nadávky, co znal.
Po zápase dali Čechoslováci najevo první protest. Odjeli a vůbec se se soupeřem nebavili a nepodali jim ani ruce. Omlouvali se tím, že je měli podat oni jako poražení.
Televize přenos okamžitě vypnula a přerušila vysílání do Československa. Jenže okrajové části to zachytily třeba z Vídně a národ se o protestu jednoznačně dozvěděl.
Hlavně pro hráče Dukly nebo Rudé hvězdy Brno to bylo obrovské riziko. Znali tehdejší poměry, věděli o perzekucích. Mezi hráči byli i ti, kteří patřili do KSČ, ale zůstali jednotní.
V dalším průběhu turnaje přidali svěřenci Jaroslava Pitnera a Vladimíra Kostky znovu tři vítězství nad Kanadou, USA a Finskem a v pátek 28. března nastoupili po týdnu proti Sovětům. Nálada byla ohromná. Byli nabuzení už v autobusu po cestě z hotelu na zimní stadion. Námitky sovětských hráčů, že ani oni nejsou politici, ale jen hokejisté, nebrali Čechoslováci příliš v potaz.
I podruhé Čechoslováci na Sověty vyzráli, po brankách bratrů Jiřího a Jaroslava Holíků, Nedomanského a Josefa Horešovského vyhráli 4:3. Znovu nepodali soupeřům ruku, navíc pět z nich nastoupilo v dresech s přelepenou komunistickou hvězdou nad lvem ve státním znaku.
Podnět vzešel od útočníka Jaroslava Jiříka, který tvrdil, že lvíček má mít nad sebou korunku, ne hvězdu. Přidali se pravděpodobně Jaroslav Holík, gólman Vladimír Dzurilla, Havel a Suchý. Bylo to další riziko.
V posledním zápase turnaje pak Čechoslováci znovu podlehli Švédům a o skóre skončili za SSSR a domácím výběrem třetí. Čechoslováci získali bronz, na zlato čekali 20 let a museli si ještě další tři roky do Prahy 1972 počkat.
Někteří hokejisté museli po návratu ze Švédska své jednání vysvětlovat. U odmítnutí podat soupeři ruku kupodivu prošlo Pitnerovo zdůvodnění. Co se týče zalepeného dresu, Jiřík tvrdil, že ho měl zkrátka roztrhnutý.
Zatímco po prvním vítězství nad Sověty byl v Praze i v jiných československých městech relativní klid, napodruhé propukly oslavy naplno. Na Václavské náměstí a do přilehlého okolí vyšlo okolo 150 tisíc lidí a ve velkém se jásalo i v dalších větších městech včetně Bratislavy.
Hokejem žila celá republika, každý bral dvě vítězství na ledě jako částečnou pomstu za srpnovou okupaci z předešlého léta. Lidé korzovali tam a zpět, zpívali, skandovali, jezdili v autech nebo zapalovali ohně a prskavky.
Radost ze sportovního vítězství přerostla postupně v protest proti režimu a Sovětskému svazu. Před kanceláří sovětské letecké společnosti Aeroflot v dolní části Václavského náměstí byla složena hromada dlažebních kostek, které během oslav začali lidé házet do výlohy sovětské kanceláře.
Pravděpodobně byla celá akce zinscenována Státní bezpečností. Kostky neměly na daném místě v ten večer žádný význam, žádný chodník v blízkosti se neopravoval. Navíc to měli být agenti StB, kdo začal s ničením výlohy a vyburcoval postupně i ostatní.
Po rozbití výlohy vnikli lidé dovnitř, poničili kancelář, vyházeli všechny věci ven a způsobili škodu za milion korun. Sověti si prosadili, že šlo o útok proti Aeroflotu a SSSR, a incident se pro ně stal vítanou příležitostí, jak ještě zvýšit tlak na utužení socialistického režimu v Československu.
Uvítání bronzového týmu z MS už se nebude nikdy opakovat. Fanoušci vítali hokejisty už na letišti v Ruzyni a špalírem podobným tomu naganskému o necelých 30 let později je doprovázeli až do centra Prahy.
„Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to.“ Tento pokřik dokonale vystihuje náladu hokejových příznivců po MS 1969. Zlidověly také další slogany a nápisy fanoušků na transparentech dávající do souvislosti hokej s okupací. Těmi nejslavnějšími jsou „Vy nám tanky, my vám branky“ nebo „Březen není srpen“.
Všeobecné veselí po vydařeném šampionátu však vzalo rychle za své. Tajemník Dubček i ve světle posledních událostí včetně incidentu s kanceláří Aeroflotu požádal v dubnu 1969 o uvolnění z funkce a nahradil ho Gustáv Husák.
V Československu odstartovalo období normalizace, „socialismus s lidskou tváří“ se změnil na „socialismus s husí kůží“.
Dvě výhry nad Sověty v rámci jednoho světového šampionátu už od Stockholmu 1969 československá reprezentace nikdy nezopakovala. Podobný kousek se povedl až českému národnímu týmu na MS 2011 v Bratislavě, když porazil Rusy 3:2 ve skupině a 7:3 v boji o bronz.
