Inventář znaků rozvojetvorného učení – Sebereflexe, metakognice a autoregulace

Sebereflexe

Již na začátku 90. let zdůraznil Z. Helus (1992) význam autoregulativní, sebereflexivní, seberealizační způsobilosti, která v nejrůznějších činnostech u jedince posiluje zaměření na sebe sama a přispívá k uvědomělému, zodpovědnému a produktivnímu přístupu jedince ke světu a k jeho poznávacímu úsilí.

Rovněž současná klasifikace klíčových kompetencí a jejich elementární analýza položila důraz zejména na reflexivní složku učebních kompetencí. Ukazuje se, že aspekty „samostatně a systematicky se učit, kriticky posuzovat výsledky vlastní práce, překonávat případné obtíže při učení, být za výsledky svého učení zodpovědný“, jsou jedněmi z významných kompetencí, které jsou klíčovým pojmem všech současných relevantních dokumentů (Národní program RVP, materiály z jednání Rady pro Evropu 2000).

Pojetí sebereflexe

Dítě si uvědomuje svoji jedinečnost a odlišnost a již od raného dětství začíná samo sebe chápat jako SUBJEKT. Součástí sebeuvědomování je i sebereflexe, tedy obrácení mysli na sebe do vlastního vědomí a k prožitkům.

Zatímco při odrazu objektivní skutečnosti jsou subjektem odráženy určité vlastnosti objektivních věcí, reflexe spočívá v tom, že předmětem odrazu se stává samo myšlenkové a psychické dění člověka.

Sebereflexe člověka je stěžejní kategorií psychického systému člověka, ze které

1. vyplývá sebepojetí jako obraz sebe sama, vzniká jako zobecnění poznatků o sobě, které každý člověk získává především v interakci s okolním světem, a jehož interpretace obsahuje další známé pojmy a termíny (identita, sebeúcta, sebedůvěra, sebejistota, sebevědomí, sebeláska).
2. Sebereflexe zahrnuje celou řadu dalších sebereflektivních činností, které se budou od sebe lišit tím, CO se stává „předmětem odrazu“, a které se autonomizují do svébytných procesů. Tento zřetel se týká především pojmů sebehodnocení, autoregulace a metakognice.