Inventář znaků rozvojetvorného učení – Příběh

Když jsem nedávno hlídala své dvě malé sestry, chtěla jsem jim před spaním přečíst pohádku. Mladší Bára se ale dožadovala: „Já nechci číst, vyprávěj.“ Starší Sára se k ní hned připojila: „Jo, povídej, něco si vymysli a ať je to o princeznách!“ „A ať je tam kůň“, dodala. „A může to být romantický a taky trošku srandovní,“ dokončila Bára jejich večerní objednávku. Moje prvotní zděšení se po chvíli vytratilo a já jsem s chutí vyprávěla, co mě zrovna napadalo. Bylo to o třech princeznách (chtěla jsem o dvou, ale Bára mě opravila: „Jsme přeci tři, Míšo!“), o přírodě, o lásce i o naději. A taky to bylo trošku srandovní. Druhý den chtěla svoji pohádku vyprávět Bára. Byla o vílách (třech) a o přírodě a „taky to bylo trošku romantický“.

Příběhy si vyprávíme navzájem, a velmi rádi, po celý život. Jako děti milujeme pohádky, rozumíme jim a skrze ně poznáváme a interpretujeme svět. Nejradši máme ty, kde je dobro i zlo, nástrahy, které se dají překonat, a hlavně to musí vždycky dobře dopadnout. Pohádka v sobě obsahuje tak potřebnou víru, že nástrahy, které přijdou. je možno překonat, a že budeme umět rozlišit dobro od zla. Pohádka dítě seznamuje se světem, ve kterém žije, neboť je v ní obsažena kolektivní zkušenost a kolektivní archetypy. V předškolním věku je dětem potřeba vyprávět pohádky, které jsou pro ně v tomto období srozumitelné více než příběhy podávané jinou literární formou. Jedině pohádky odpovídají v předškolním věku způsobu uvažování a prožívání dítěte. Zajímavé je, že dítě, které se již seznámilo s určitým množstvím pohádek, si pak samo vybírá, které pohádky se mu mají vyprávět. Vybírá si takovou, která odpovídá jeho momentální potřebě.

Jak dospíváme, začínáme svým přátelům a rodinám přibližovat svoje životní příběhy. Říkáme jim tím: „Podívej, takový jsem a tak bych chtěl, abys mě chápal, abys mi právě takhle rozuměl.“ Skrze příběhy vyjadřujeme vlastní identitu i způsoby vnímání a prožívání charakteristické právě pro nás. Příběhy vyprávíme i sobě, rekapitulujeme, vzpomínáme, zobecňujeme a předjímáme tak i svůj budoucí životní příběh. Rádi si necháváme vyprávět od rodičů i prarodičů jejich životní příběhy, přes které se dokresluje i náš vlastní. Příběhy nám dovolují začlenit jednotlivé zkušenosti do celku a učinit je tak přehlednější a srozumitelnější.