Jak rozumět ROZUMMĚNÍ?

Kniha ROZUMMĚNÍ by jejím primárním čtenářům (pedagogům) ráda pomohla porozumět – sobě samým s ohledem na citlivé téma Romů, žákům i různým prostředím, do nichž se oni i jejich svěřenci denně probouzí. Kniha by měla posloužit i dětem (nejen) romským, aby lépe porozuměly sobě samým a pocítily více jistoty na školní půdě i v soukromí - rozumět světu nejbližšímu (rodině, komunitě, kultuře), ale i takovému, s nímž se potkáváme prostřednictvím jiných lidí (kamarádů, spolužáků, sousedů).

Chceme si vzájemně rozumět, neboť život ve společnosti rozdvojené mezi věčné MY a ONI je povrchní, ochuzený. I to sdělují stránky této knihy, na nichž se čtenář (možná poprvé) setká s literaturou Romů. Jde o umění, jehož autoři, jakožto zástupci menšiny, často píší právě vedeni touhou být většinovou společností pochopeni.

Četba je prožitek silně emocionální, může okouzlit, nadchnout, stejně jako zklamat, naštvat. Rozumět někomu či něčemu však mnohdy vyžaduje ponechat emoce stranou a soustředit se právě jen na fakta, která jsou – u citlivých témat, kam Romové určitě patří – často překrucována či ohýbána. Tato publikace chce ukázat, jak s pomocí romské literatury můžeme porozumět sami sobě (ať už jde o romské dítě či nikoli, pedagoga Roma či Neroma), druhým, i tomu, co nás obklopuje.

Počátek romské literatury na našem území spadá přibližně do doby před šedesáti lety, proto je české společnosti, a většinu Romů nevyjímaje, na rozdíl od literatur jiných národů málo známá. Vztah k literatuře a úcta k jejím nositelům jsou přitom v naší společnosti pěstovány díky předčítání pohádek a příběhů již od raného věku. V romské kultuře mívaly zase své místo vyprávění a jiné formy ústní lidové slovesnosti. Po seznamování se s tradicí české ústní slovesnosti v rámci rodiny či v předškolním zařízení se děti ve škole již více potkávají s literaturou. S literaturou romskou a jejími autory se však žák bez ohledu na svoji etnicitu ve škole obvykle nesetkává. Zcela ho tak míjí nástroj, díky němuž by se stejnou samozřejmostí, jako u literatur jiných národů, mohl nahlížet do poetiky, která mu dosud zůstávala skrytá. Romské dítě je tak ochuzeno o jedinečný fenomén svého kulturního dědictví – literaturu, kterou děti poznávají nejvíce právě ve škole. Hrdinové, podobní těm, o nichž se traduje v jeho nejbližším okolí, úskalí, jimiž si prochází, prožitou skutečnost, kterou autor umně sděluje, a pomáhá tak svému čtenáři lépe snášet podobný osud. To a mnohé další, jež může romské dítě minimálně zaujmout, když už ne vnitřně obohatit, posílit, ve škole chybí.