Objektivita v médiích – Funkce objektivity v mediálním diskursu

Hypotéza o objektivní povaze světa, jehož skutečnou podstatu lze poznat pouze v tom případě, vymaníme-li se z vlivu subjektivních předsudků a předpokladů, je ústředním východiskem současného pojetí profesionální žurnalistiky. Jedině objektivní přístup ke všem skutečnostem světa může zajistit pravdivost a neutralitu mediovaných sdělení, má tedy působit proti zneužití symbolické moci médií a ovlivňování veřejnosti prostřednictvím mediálních obsahů[1].

Jak upozorňuje Michael Hauser, důraz na objektivitu v diskursu liberální společnosti vytváří situaci, kdy jsou některé zkušenosti a z nich vyplývající názory označované za pouze okrajové, partikulární. „Partikulárních hledisek je mnoho, a proč bychom se měli řídit právě tímto hlediskem a ne nějakým jiným. Rozhodovat se má pouze z pozice, která odložila partikulární hlediska, a tím je zkrátka pozice hegemona.“[2] Pravdu má tedy ten, kdo disponuje mocí. A nejvyšší mocí v oblasti symbolické komunikace disponují média.

V současné kultuře, v níž značné množství poznatků a zkušeností přichází zprostředkovaně od médií, roste tendence považovat tyto poznatky a zkušenosti za platné a pravdivé přímo úměrně s tím, jak klesá možnost jejich ověření v přirozeném světě. Pokud je možnost přímé konfrontace s osobní zkušeností omezená, nezbývá nic jiného, než přijmout předkládaná sdělení médií jako pravdivá. Princip objektivity má být faktorem, který zvyšuje důvěryhodnost mediovaných sdělení, ve skutečnosti však omezuje lidskou schopnost rozpoznat, že mediální interpretace reality je na skutečné realitě nezávislá. Objektivita tak mnohem více než jako prostředek poznání slouží k udržení veřejné diskuse a myšlení lidí v intencích odpovídajících zájmům a potřebám držitelů symbolické moci – vlastníků médií.