Objektivita v médiích – Faktičnost a neutralita: dvě dimenze objektivity

Co znamená objektivita z hlediska médií? Westerstahl ji definuje jako imperativ zahrnující požadavek na přesné a pravdivé informování s ohledem na fakta, vyloučení jakékoliv subjektivity (tedy hodnocení) a zásadu nestrannosti (in McQuail, 2002). Takto definován zní požadavek objektivity v žurnalistice rozumně a potřebně, obsahuje ale několik problémů.

Předně je zde kritérium faktičnosti. Znamená, že novinář zveřejní všechna dostupná a dostatečně ověřená fakta relevantní k tématu a žádná nezamlží. Tímto způsobem má být zaručena pravdivost sdělení. Odpovědný přístup k fakticitě a pravdivosti při přípravě sdělení by ovšem vyžadoval velmi mnoho času a velmi podrobnou žurnalistickou práci. Výsledné sdělení by se pak podobalo spíše analýze, jakou můžeme číst v odborných časopisech. To zkrátka není pro svůj rozsah a složitost forma vhodná pro noviny. Dlouhé analýzy by jen zbytečně zabíraly prostor, který je jinak možné zaplnit množstvím třeba nepodstatných, ale mnohem lépe výdělečných „informací“. Ještě méně prostoru mají televizní žurnalisté. Ti musejí svá sdělení upravit tak, aby se vešla maximálně do dvouminutové zpravodajské reportáže, a navíc je ještě přizpůsobit specifikům a možnostem obrazu jako dominantního symbolického kódu televize[1]. Témata i fakta, která tvoří kontext sdělení, procházejí proto pečlivým procesem výběru. Již tato okolnost ovšem dostává novináře do rozporu s další dimenzí objektivity, kterou tvoří požadavek nestrannosti.