Objektivita v médiích – Dekontextualizovanost mediálních obsahů

Absence výraznějších projevů myšlení v mediálním diskursu činí z (kdysi tvořivé) profese novinářů rutinu, podobnou strojově mechanickému zaznamenávání a reprodukci jakýchkoliv oficiálně deklamovaných tvrzení. Pochopení složitých aspektů reality vyžaduje znalost souvislostí, vztahů a kontextu, ve kterém se jev či problém vyskytuje. Požadavek neutrality ale fakticky zapovídá novináři tento kontext zkoumat a odkazovat na něj. Pokud by se novinář pokoušel důsledně analyzovat kontext jednotlivých událostí či dění, pak by také nutně musel definovat svou výchozí pozici v rámci tohoto kontextu a přihlásit se tak k nějaké formě výkladu. V případě politických témat by to vedlo k jasné politické profilaci novináře a zřejmému porušení principu nestrannosti. Proto se novináři striktně vyhýbají uvádění zpráv do kontextu a proto lze v souvislosti s přístupem médií k mnoha společensky a politicky významným kauzám hovořit o strukturální ztrátě paměti. Orientace na povrchní témata a hledání senzací, umožňující novinářům vyhnout se případným kontroverzím, je proto nutné vnímat jako přímý důsledek uplatňování objektivity v médiích.

Princip neutrality, znemožňující zařazování jevů a událostí do jejich širších souvislostí, vytváří komunikační prostředí, ve kterém je svět představován jako soubor izolovaných a de facto nahodilých jevů bez vzájemných vazeb a vztahů. Takový způsob kognitivního zpracování reality ovšem nijak neodpovídá skutečnosti. Navíc je přímým protikladem snah moderní pedagogiky o integraci poznatků do širších tematických celků a o rozvoj komplexního vnímání skutečnosti založeného na vědomí souvztažnosti a vzájemné závislosti různých aspektů přirozené reality. Právě takový kontext však mediovaným sdělením chybí. Mediální systém předkládá obraz světa povrchní, plochý, založený na velmi zjednodušených schématech. Přitom však tvoří jeden z nejvýznamnějších zdrojů informací o světě