Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Objektivita v médiích – Přesun zodpovědnosti
3,0 (1 hodnocení)
Text je výňatkem z článku Objektivita v médiích – mediálně pedagogický pohled, který vyšel v časopise Pedagogika v červnu 2010. Masová komunikační média významně ovlivňují charakter edukačně-socializačního procesu v moderní společnosti. Mediální obsahy, jimž je publikum vystaveno, však podléhají konkrétním principům a metodám žurnalistické práce s realitou. Článek studuje vlastnosti a účinky novinářské objektivity, kterou chápe jako hlavní konstitutivní princip profesionálního žurnalismu, v kontextu společenské komunikace, edukace a socializace. V protikladu k obecně sdílenému chápání novinářské objektivity jako prostředku nestranného pozorování společenských jevů přichází autor s představou proměny funkce objektivity v nástroj mocenské kontroly obsahu veřejné komunikace. Novou úlohu teoretické pedagogiky spatřuje proto v rozvoji mediální pedagogiky jako disciplíny zaměřené na výzkum pedagogických aspektů fungování médií v moderní společnosti a přinášející, mimo jiné, hlubší porozumění charakteru mediální edukace a socializace nezbytné pro eliminaci jejich negativních důsledků.
Princip objektivity spoutal individuální iniciativu novináře a učinil z něj pouhý nástroj přenosu sdělení od zdroje k publiku. V souladu s požadavkem objektivity je novinář nucen vzdát se předem jakékoliv osobní zkušenosti a kritického úsudku a prezentovat získané sdělení jako holý fakt, i kdyby to tisíckrát odporovalo zdravému rozumu. Je-li objektivita definována tak, jak bylo popsáno (srov. články Objektivita v médiích – Funkce objektivity v mediálním diskursu a Objektivita v médiích – Faktičnost a neutralita: dvě dimenze objektivity), pak se stává v prostředí současného uspořádání a organizace médií jen velmi těžko naplnitelným cílem. Z toho důvodu jsou objektivita a z ní vyplývající omezení ideálními nástroji, jejichž prostřednictvím lze novináře korumpovat a vydírat, např. hrozbou ztráty zaměstnání. Novinář se tak stal naplno ovládaný médiem, pro které pracuje, namísto toho, aby on sám využíval technologii média k zajištění veřejné komunikace.
Jako kompenzaci poskytl ovšem princip objektivity profesionálnímu selhání novinářů výtečné alibi, když převedl veškerou odpovědnost za publikovaná sdělení z novináře na zdroj. Pokud požadavek objektivity a neutrality změnil funkci novináře z kritického pozorovatele a komentátora dění v nástroj zajišťující pouze to, aby příslušné sdělení proniklo k publiku, pak novinář sám za obsah těchto sdělení a jejich pravdivost ztrácí odpovědnost. Nadále už není původcem sdělení a garantem jeho pravdivosti novinář, ale oficiální a institucionalizovaný zdroj. Proto i veřejná odpovědnost za publikované sdělení připadá zdroji, nikoliv novináři. Na oplátku za to nyní zdroj vyžaduje od novinářů poslušnost.
Je nutné znovu připomenout, že to byl právě imperativ zisku, který vedl k tlaku po profesionalizaci médií a k požadavku objektivity v žurnalistické praxi. Novinář je dnes díky tomu odpovědný především svému zaměstnavateli a jeho ekonomickým a politickým zájmům, jejichž saturaci zajišťují přesně ty stejné oficiální instituce, které tvoří zdroj většiny mediovaných sdělení. A to především za to, že jeho tvrzení nezpochybní a přednese je publiku v souladu se záměrem zdroje. Novinář se tedy nevyhnul odpovědnosti úplně. Pouze došlo k záměně autority, které se novinář zodpovídá. Novinář se dnes z důsledků své práce, tedy z obrazu světa, který prostřednictvím sdělení, jež publikuje, vytváří, nezodpovídá veřejnosti, ale je odpovědný zdroji za to, že jeho tvrzení nezpochybní a přednese je publiku v souladu se záměrem zdroje. Konečná instance, které se novinář prostřednictvím svého zaměstnavatele zodpovídá, je institucionalizovaný zdroj, tedy de facto součást systému, který má novinář svojí činností kontrolovat a hlídat. To není příliš dobré pro veřejnost, ale je to výhodné pro systém a nakonec, bude-li poslušný, také pro novináře.
Přesun kontrolní autority práce novináře z veřejnosti na zdroj umožnil novinářům paradoxně právě to, čemu chtěl princip objektivity (alespoň deklarativně) zamezit: a sice manipulovat s veřejností. Přesněji řečeno umožnil moci manipulovat veřejností prostřednictvím novinářů tím, že vytvořil prostředí, v kterém se novinář ze své činnosti nezodpovídá veřejnosti, ale jen a pouze zdroji. Princip objektivity zavazuje novináře předkládat sdělení v souladu s požadavky zdroje a zároveň mu znemožňuje zkoumat záměry a motivy takto publikovaných sdělení, přičemž odpovědnost zdroje samotného je tím zanedbatelnější, čím větší je jeho moc. V takovém prostředí se jinak prokazatelná lež může stát relevantním argumentem, čehož jsme byli svědky v případě odůvodňování či spíše hledání záminek pro invazi do Iráku.
Okolnosti zahájení tzv. války proti terorismu a role médií v mobilizaci podpory obyvatel Západu pro válečné běsnění se mohou jevit jako největší profesionální selhání novinářů v dějinách žurnalistiky. Ve skutečnosti nešlo vůbec o selhání. Podpora válečných plánů určité mocenské kliky byla systémovým projevem žurnalistiky svázané principem objektivity a neutrality a řízené ekonomicko-politickými zájmy vlastníků médií. Naplno se v této souvislosti ukázalo, že oficiální média nejsou ochotna zkoumat pravdu, odhalovat skryté motivy moci a upozorňovat na rozpory mezi tvrzeními vlády a realitou (tedy odhalovat lež), pokud to koliduje se zájmy vládnoucí ideologie. Kontrola ze strany novinářů nemůže být efektivní v systému, kde princip objektivity a neutrality téměř znemožňuje uvádět jednotlivé události do širšího kontextu.
Komunikační prostředí zbavené kontextu naopak umožňuje účelově prosazovat stanoviska sloužící momentálním zájmům toho, kdo toto prostředí ovládá, a za tím účelem relativizovat tradičně přijímané hodnoty, resp. libovolně interpretovat jejich obsah. Jen proto je možné v zájmu zachování objektivity sdělení poskytovat stejný prostor pravdě jako lži, zločinci jako oběti. Všeobecné mediální zmatení hodnot vytváří stav virtuální anomie, který výrazně problematizuje schopnost jedince orientovat se v reálném sociálním prostředí a přispívá k celkové dezintegraci socializačního procesu.
Princip objektivity, který omezuje možnosti komplexního posuzování reality, současně posiluje nezpochybnitelnost informací získaných z oficiálních zdrojů a následně také mediálních obsahů samotných. Publikum, pro něhož autonomní novinářská práce doposud představovala jistou záruku kvality a relevance informací, ztrácí najednou v záplavě kusých a často si odporujících tvrzení orientaci. Ten zdroj, který je schopen dosáhnout dominance vlastní interpretace v médiích, se pak stává garantem pravdy. Nelze totiž odhalit manipulaci v systému, kde není možné pravdivost mediovaných sdělení ověřit. To je nakonec i důvod, proč lze některé jednostranné mediální kampaně stále vydávat za „objektivní“ žurnalistiku.
Literatura:
BURNS, L. S. Žurnalistika. Praha : Portál, 2004. BURTON, G., JIRÁK, J. Úvod do studia médií. Brno : Barrister & Principal, 2003. HAUSER, M. Marx redukcionista i metafyzik. Britské listy, 2 .9. 2009. MANDER, J. Čtyři důvody pro zrušení televize. Brno : Doplněk, 2000. McCHESNEY, R. Problém médií. Grimmus, 2009. McQUAIL, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha : Portál, 1999. POSTMAN, N. Ubavit se k smrti. Praha : Mladá fronta, 1999. SKALKOVÁ, J. Pedagogika a výzvy nové doby. Brno : Paido, 2004. THOMPSON, J. B. Média a modernita. Praha : Karolinum, 2004.
