Když vyhrajete soutěž v AI fotografii s reálným snímkem
Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Když vyhrajete soutěž v AI fotografii s reálným snímkem
Příběh Milese Astraye je nejen odhalením naší nepřipravenosti na život s AI, ale především vzkazem všem, kteří z ní mají obavy.
Spisovatele a fotografa Milese Astraye generativní umělá inteligence příliš neznepokojovala. Nedělal si starosti nad tím, že by tato technologie mohla zásadně ovlivnit jeho práci. Vytvořil si totiž osobitý způsob vyjadřování, kterému stroj prostě nerozumí. To, co ho však trápilo, byly tektonické změny ve společnosti, které takřka přes noc mohly zničit živobytí, povolání, odvětví a demokratické pilíře.
Neměl v úmyslu umělou inteligenci démonizovat či prorokovat konec světa, chtěl pouze přesunout debatu o AI z veřejné diskuze ke konkrétním činům. A proto se rozhodl, že svou práci s názvem Flamingone (česky volně přeloženo jako Zmizelý plameňák) přihlásí do AI kategorie prestižní mezinárodní fotografické soutěže 1839 Awards. Reálná fotografie zobrazuje zdánlivě bezhlavého plameňáka, který je zaneprázdněn škrábáním břicha, s krkem schovaným pod svým trupem.
Astray přitom myslel na jediné: pokud by tímto snímkem dokázal přesvědčit prestižní porotu uvedené soutěže, ukázal by, že lidsky vytvořený obsah neztratil svou relevanci, že matka příroda a její lidské interpretace mohou stále překonat stroj a že kreativita a emoce jsou víc než jen řetězec čísel.
A co se nestalo.
Porota jeho fotografii vybrala spolu s několika „opravdovými“ obrázky generovanými umělou inteligencí do užšího výběru ve dvou oceňovaných kategoriích: výběr poroty a hlasování veřejnosti. Nakonec uspěla v obou, získala cenu diváků a zvítězila také u poroty. Stala se tak pravděpodobně první skutečnou fotkou, která vyhrála soutěž v AI fotografii.
[1]
Příběh naruby, který o mnohém vypovídá
Miles Astray se samozřejmě necítil dobře, že porotu uvedl v omyl. Považoval je ovšem za profesionály, kteří by mohli uznat, že daný zásah do AI s jeho etickými důsledky převažuje nad etickými důsledky klamání diváka, což je samozřejmě ironické, protože právě tohle AI dělá. A tady někde začal celý překroucený příběh.
Astray postupně sledoval, jak v průběhu posledních let několik fotografií vygenerovaných pomocí AI získalo mezinárodní pozornost, když vyhrály fotografické soutěže, ve kterých vůbec soutěžit neměly, čímž upozornily na rychle rostoucí schopnosti této technologie. A tehdy ho napadlo, že by tento příběh mohl otočit. Obrátit jej vzhůru nohama způsobem, jakým to dokáže jen člověk.
Skutečnost, že jeho fotografie přesvědčila porotu složenou z profesionálů z oboru, včetně členů New York Times, Phaidon Press, Getty Images, Centre Pompidou v Paříži či Christie’s a Maddox Gallery, tak podle něj vypovídá hned o několika věcech:
že příroda stále překonává stroj,
že naše mozky ještě nejsou přizpůsobeny nové normě,
že se AI obrazy staly nerozeznatelnými od skutečnosti.
To, že porota nerozpoznala Astrayův malý trik, nesvědčí podle něj o nedostatku její odbornosti, ale o existenci psychologických zkreslení. Prostě nebyli připraveni na to, že by někdo mohl přihlásit skutečnou fotografii do AI kategorie, protože to ani neočekávali. Proč by také měli?
„A o to právě jde: stejně tak my, jako společnost, nejsme ani zdaleka připraveni na to, zpochybňovat každý obraz, zvukový soubor nebo video, na které narazíme, protože jsme to historicky nikdy dělat nemuseli. A možná bychom to ani dělat neměli. Asi by bylo smutné zpochybňovat vše a každého, kdo není přímo před našima očima. Ale naše kritické myšlení bude muset závodit s rychlým vývojem AI, pokud chceme zůstat před ní, a to je individuální zodpovědnost, kterou všichni sdílíme,“ komentuje celou situaci Astray. [1]
Neočekávaná reakce ředitelky soutěže
V době, kdy generativní AI vyvolává stále výraznější debaty o jejím dopadu na budoucnost obsahu a jeho tvůrců včetně umělců, novinářů a grafických designérů, byl Astrayův podvod zásahem do černého.
Zpravodajské agentury po celém světě publikovaly jeho příběh a sociální média jej následně ještě zesílila.
Ohromné množství pozitivních reakcí jej doslova zaplavily. Co jej ale nejvíce překvapilo, byla reakce, kterou obdržel od samotných organizátorů soutěže.
Poté, co odhalil pravou povahu snímku Flamingone a byl diskvalifikován pro zachování spravedlivého přístupu vůči soutěžícím se skutečnými AI obrázky, obdržel e-mail od spoluzakladatelky a ředitelky soutěže Lily Fierman, ve kterém ocenila významnou zprávu, kterou tímto svým činem vyslal a která byla též důležitým prohlášením, vyjádřeným v ten pravý čas.
„Věříme, že to přinese uvědomění a vzkaz plný naděje pro mnoho fotografů, kteří mají obavy z AI,“ napsala.
Pokud jde o samotného Astraye, ten doufá, že jeho úspěch je také úspěchem pro mnoho tvůrců nebo kohokoliv, kdo se AI obává. Jak sám říká:
„Tato technologie zde zůstává, a já jen doufám, že se dokážeme přizpůsobit a přijmout ji takovým způsobem, který bude prospěšný pro všechny.“
[1]
Literatura a použité zdroje
ASTRAY, Miles. I won an AI image award with a real photo to show we’re not adapting to the technology fast enough. Then it was my turn to be surprised [online]. 2024. [cit. 2024-06-24]. Dostupné z: https://finance.yahoo.com/news/won-ai-image-award-real-115000314.html.
