Příspěvek se soustředí na analýzu fenoménu informační etiky (citování) jako projevu péče o informační prostředí, ve kterém se nacházíme, a nástroj komunikace. Snaží se ukázat, že citace a reference nejsou otázkou formalistickou, ale komunikační.
Jakkoli to možná na první pohled při přečtení názvu této kompetence nemusí být úplně patrné, v centru pozornosti v této kompetenci bude rozvoj osobnosti vzdělávaného, jeho digitální identity. Martin Buber správně upozornil na skutečnost, že naše já, to, čím jsme a stáváme se, není věcí samo o sobě, ale vždy se utváří skrze určitou propojenost a vztahovost. Buber hovoří proto o vztahu Já–Ty a Já–Ono. Jsou to vztahy s druhými lidmi, komunikace a spolupráce s nimi, které utváří nás samotné. Cílem této kompetence, tak jak o ní budeme přemýšlet, proto není práce s komunikačními nástroji (ty jsou ostatně podobné jako ty, které využívají učitelé), ale otázky vlastní komunikace a utváření toho, co lze označit jako digitální identitu.
je problematický pojem, protože odkazuje ke dvěma poměrně odlišným konceptům. V oblasti informatiky jde o nástroje, které umožňují provádět autentizaci a autorizaci určité osoby, jde tedy o technický prostředek, který vede k tomu, že se jedinec dokáže přihlásit k určitým nástrojům nebo službám. Tuto oblast ponecháme zcela stranou – souvisí s občansky chápanými digitálními kompetencemi a příliš se nevztahuje k problematice, která je nyní před námi.
je to, jakým způsobem vystupujeme a komunikujeme v digitálním prostoru, lapidárně řečeno, jaké je naše facebookové nebo twitterové já, jaká je naše digitální stopa.
Celou problematiku ale můžeme nahlížet komplexněji a pro edukaci velice prakticky, totiž konceptem Luciana Floridiho, který pracuje s konceptem bytí onlife. Tento italský filozof upozorňuje, že hranice mezi online a offline jsou stále méně jasné, že mezi nimi není možné často jasně diferencovat a že v obou vzájemně se propojujících prostředích vystupuje určité já. Toto já odpovídá realistickému pojetí self, není jen dílčí fasetou vystupující v konkrétním prostředí nebo konkrétní roli, ale sbíhají se v něm všechny naše různé role, zkušenosti, sociální vazby. Já je otevřený vztahově určený koncept, mohli bychom říci.
Floridi zdůrazňuje dvě podstatné věci. Předně o našem bytí a o naší identitě musíme uvažovat jako o jednom celku v onlife perspektivě. Nelze říci, že se někdo projevuje zvláštním způsobem na sociálních médiích, ale ve skutečnosti je to fajn člověk. To, jací jsme, je dáno syntézou, integrací všech těchto aspektů. To, jak někdo vystupuje na Facebooku, je neoddělitelné od toho, kým je ve skutečnosti. Virtualita je reálná. Toto pojetí má pro pedagogiku mnoho praktických dopadů, jedním z nich je, že kyberšikanu je třeba brát vážně, protože je skutečná. Jedním z velkých sociálních, politických i edukačních problémů současnosti je, že nedokážeme docenit reálnost interakcí v kyberprostoru.
Druhý aspekt, na který upozorňuje Floridi, spočívá v tom, že velkou část interakcí studenti nebudou již realizovat jen s dalšími lidmi, ale se systémy, které disponují umělou inteligencí. Hranice mezi člověkem a strojem je jistě ontologická i etická, ale z hlediska vzájemné spolupráce často neznatelná. Studenti musí být schopni moderní technologie aktivně využívat, pracovat s nimi, být schopni porozumět tomu, jak – v určitých obecných rysech – funguje technizovaný svět. Rozvoj informatického myšlení, na který klade důraz tzv. malá reforma kurikula, směřuje právě tímto směrem.
Takto uchopené změny nás vedou k zásadnímu pedagogickému závěru, se kterým bude náročné se v budoucnosti ještě vypořádat – kognici nebo schopnost řešit problémy nemůžeme již fixovat jen na výkon jedince (jakkoli je to standardizovaně měřitelné), ale více se soustředit na výkon týmu. Inteligence, kognice, schopnost řešení problémů – to vše má jen velice omezený efekt, pokud není spojený se schopností komunikovat a spolupracovat.
Když se podíváme do rámce DigCompEdu, tak můžeme říci, že podle něj je kompetentní učitel takový, který „zavádí do výuky takové aktivity, úkoly a hodnocení, které vedou žáky k efektivnímu a zodpovědnému používání digitálních technologií pro komunikaci, spolupráci a zapojení do občanského života“. Tyto kompetence se tedy vztahují k tomu, o čem jsme hovořili jako o onlife koncepci lidského bytí. V dalších bodech je pak možné se zaměřit na konkrétní aspekty takové práce – práci s citacemi, etickou práci se zdroji, etické sdílení dat a obecně péči o svoji digitální identitu i identitu druhých. Současně v dílčím výčtu vidíme i akcent, který jsme analyzovali u předchozí kompetence – jde o rozvoj demokratického myšlení studujícího.
Otázky citační etiky
Ve školním, ale i knihovnickém prostředí lze téma, které výše nastiňuje zmíněná kompetence 6.2, dobře ilustrovat na problematice citační etiky. Nepůjde nám přitom jen o to ukazovat, jak mají vypadat jednotlivé způsoby citování dle konkrétních norem, nebo čím se liší citace a parafráze, ale především o to ukázat, jaké hodnoty a přístupy stojí v pozadí celého procesu citování.
Proč vlastně máme uvádět nějaké zdroje, citovat? Důvody existují přinejmenším tři. Tím prvním je vlastní důvěryhodnost a tento způsob odkazování známe už ze starověkých textů. Přiznání autorství někomu jinému je cestou k podpoře vlastní pozice. Středověcí myslitelé se odvolávali na Aristotela, Ježíš často odkazoval na Mojžíše a další proroky. Toto odkazování tedy zvyšuje především vlastní důvěryhodnost toho, kdo něco říká, protože to neříká sám za sebe, ale ukazuje, že podobný názor má někdo jiný, typicky důvěryhodný. Pokud je cílem libovolné komunikace přesvědčit (in-formovat) druhého, pak právě takové odkazování má velký smysl, protože celý proces významným způsobem urychluje a činí efektivnějším.
Druhým důvodem, proč odkazovat na zdroje, je snaha pomoci příjemci informace – zjednodušujeme mu cestu k původním zdrojům, pramenům, datům. Pokud je imperativem dnešní informační výchovy poznávat kvalitní zdroje, odlišovat dezinformace a falešné zprávy, pak odkazování na zdroje představuje otázku základní slušnosti. Dáváme druhému možnost udělat si vlastní názor z toho, co jsme myšlenkově nashromáždili. Sekundárně se pak opět dostáváme k důvěryhodnosti – pokud dokážeme prokázat původ našich dat a informací, stáváme se serióznějšími partnery. Nikoli proto, že se zaštiťujeme autoritou druhých, ale protože prokazujeme existenci nějakého evidovatelného faktu. Data zde buď jsou, anebo nejsou, není možné mít vlastní názor odtržený od vztahu ke skutečnosti.
Tyto dva první důvody jsou spolu těsně propojeny a ukazují na odkazování a citování jako na otázky komunikačního procesu. Jde o určitou formalizaci komunikačního procesu, která vede k tomu, že vzájemná informační výměna je důvěryhodnější, a proto dává smysl ji provozovat. S druhými mluvíme, píšeme si, sdílíme informace právě proto, že se s nimi chceme domluvit. Tento aspekt je třeba při práci se studenty neustále zdůrazňovat, neboť tyto dva body mají zásadní vliv na to, jak bude vypadat (nebo jak vypadá) informační prostředí sociálních médií. Úrodnou půdou pro dezinformace, fake news a další poplašné zprávy jsou právě příspěvky s nedostatečnými zdroji původu informace.
Třetí rovina souvisí již s určitým akademickým diskursem, ale má také vztah ke komunikaci – citovat, odkazovat na původce zdroje je cenné a užitečné proto, že původci přiznáme jeho práva. Nejde tedy jen o benefit náš, ale o uvědomění si poměrně moderního fenoménu, že i myšlenky jsou někoho majetkem, že zde existuje jejich původce, který si zaslouží být uveden a přiznán. Toto prokázání úcty zdroji je také komunikačním aktem, něčím, co během interakce s druhými vnímáme podobně přirozeně jako pozdrav. Od běžného pozdravu se citace liší tím, že například v akademickém prostředí je vymáhána sankcí – ať už autorským právem, nebo zvykem.
Pokud jde o autorské právo, tak to se obvykle v oblasti citování uplatňuje tam, kde nejsou odcitovány dlouhé pasáže, kde je čtenář záměrně na velkých objemech dat uváděn v omyl v tom, kdo je jejich autorem. Podstatně častější jsou plagiáty menšího rozsahu, v nichž se více uplatňuje otázka zvyková či kulturní, která klade důraz na to, že by každý měl přiznat, jaké myšlenky jsou jeho a jaké jsou cizí. Tato oblast se velice rychle vyvíjí a stává se stále přísnější a náročnější. Ukazuje se, že moderní informační společnost je na dodržování osobnostních autorských práv stále přísnější, protože právě informace tvoří dnes primární ekonomický statek.
Je zde ale ještě jeden aspekt, který s komunikačním paradigmatem a citační etikou souvisí. Není totiž podstatné jen to, proč vůbec odkazujeme na určité zdroje, ale také na jaké, tedy otázka po kvalitě. Sekundárním efektem odkazování je relativně vysoká míra transparentnosti v oblasti kvality zdrojů – každý si může rychle udělat obrázek o tom, zda daný člověk pracuje se zdroji relevantními, kvalitními a seriózními, či nikoliv. Přitom je evidentní, že tato hranice bude jiná pro vědecký článek, pro seminární práci a pro příspěvek na sociálních médiích. Komunikace je vždy kontextuální.
Citovat kvalitní zdroje vede k tomu, že samo sdělení může být kvalitní, jde tedy opět o prvek komunikace, na kterém nám záleží. Současná doba je někdy označovaná jako postfaktická. Jan Sokol opakovaně zdůrazňoval, že to není dobré označení. Lidem o fakta jde, kdyby nám o ně nešlo, nedávalo by žádný smysl spolu mluvit. Specifické na této době je ale rychlost šíření informací a to, že je stále náročnější se v nich dobře zorientovat, rozlišit, co je pravda a co nikoliv. Je součástí základního etického profilu každého člověka, aby přispíval do veřejného prostoru jen informacemi, které jsou skutečně kvalitní.
Můžeme říci, že sociální média, ale i vědecká komunikace nebo běžné weby, se staly nově uchopeným veřejným prostorem, za nějž všichni neseme odpovědnost. Bubrova myšlenka propozičního utváření já jako vztahu s druhými nebo Floridiho koncepce informačních interakcí vedou k podobným závěrům – to, v jakém světě budeme žít, je otázka naší odpovědnosti. Teorie informačních horizontů pak poměrně jasně umožňuje říci, že nejde o problém, který by byl mimo možnosti našeho řešení. I změny na úrovni jedince nebo školní třídy mohou výrazně pomoci k tomu, že prostředí, v němž se nachází, bude kvalitnější, věrohodnější, pravdivější. I to je efekt tvorby filtračních bublin, které jsou jinak jedním z nejvíce negativních fenoménů současného internetu.
Příklady užitečných nástrojů
Ve výběru nástrojů se soustředíme na ty, které umožňují určitou práci s akademickým obsahem – od hledání protichůdných názorů přes generování citačních záznamů a jejich správu až po hledání příbuzných a souvisejících textů s určitou problematikou. Domníváme se, že právě rozvoj akademických dovedností v této oblasti může být pro celkové schopnosti výzkumníka (ať je jím míněn kdokoliv) zásadní.
io – nástroj, do kterého je možné online vložit citační záznamy v téměř libovolném formátu a on je převede do formátů, které lze importovat do nástrojů, jako je Zotero nebo Mendeley. Velice dobře se hodí především v prvním okamžiku, kdy se člověk rozhoduje, že chce pracovat s citačním manažerem.
com – online nástroj, který má ale i zásuvný modul do Wordu. Plnou verzi mají přístupnou uživatelé z univerzit nebo větších knihoven v ČR. Výhodou je přizpůsobení se českému uživateli.
Connectedpapers – nástroje slouží pro vizualizaci souvisejících dokumentů s vybraným konkrétním článkem. V jednoduchém prostředí lze snadno vidět, na koho daný text odkazuje, jaké jsou vazby mezi použitými zdroji atp. Velkou výhodou je právě grafická podoba výstupu. Hodí se ale jen pro práci s jediným dokumentem.
Inciteful – slouží pro analýzu a hledání podobných nebo příbuzných textů k určitému vědeckému článku. Dokáže pracovat s více texty současně, podporuje práci s klíčovými slovy a řadou dalších nástrojů, které umožňují (byť ne ve vizuálně přehledné formě) analyzovat určité téma pomocí sítě vztahů a referencí.
Litmaps – aplikace umožňuje import citačních záznamů a jejich následnou vizualizaci. Myšlenka je taková, že pomocí importovaných citací lze nalézt zajímavé vztahy v určitých tématech, vzájemné vazby mezi nimi a především identifikovat nejdůležitější autory či články, které ovlivňují chápání určitých témat a fenoménů.
Mendeley – citační manažer a sociální síť v jednom. Umožňuje nejen spravovat citace, ale také podporuje čtení a anotování dokumentů a jejich sdílení v pracovních týmech. Právě to, že vědecká práce se neomezuje na práci jedince, ale na komunikaci a spolupráci v týmu, je silnou stránkou tohoto nástroje.
Polar – nástroj kombinuje klasický citační manažer, systém s umělou inteligencí a anotační funkce. Výsledkem je, že práce se zdroji se stává organickým propojením a hledáním myšlenek ve velice hezké grafické podobě. Slabinou je menší komunita uživatelů a zatím experimentální vývoj. Zásadním rozdílem od většiny konkurence je moderní grafické rozhraní.
Qiqqa – tento nástroj se snaží kombinovat vlastnosti citačního manažeru, systému s hierarchickou strukturou tagů a klíčových slov s nástrojem pro vyhledávání podobných (příbuzných) textů. Velice dobře se tak hodí pro podporu studia především u začínajících vědců nebo pro orientaci v nových tématech.
Scite.ai – aplikace se snaží podporovat kritickou práci se zdroji. Jejím cílem je pomoci uživateli nejen vhodně označit pasáže a zdroje, které bude chtít v budoucnu citovat, ale také pracovat s tím, zda jednotlivé zdroje nabízejí konzistentní nebo protichůdné pohledy na určitou problematiku.
Zotero – open source citační manažer, jehož hlavní výhodou je jednoduché ovládání a především obrovská zásoba citačních stylů, se kterými lze pracovat. Téměř všechny časopisy pracují s tím, že využívají existující citační styl Zotera nebo umožňují jeho stažení a import do systému.
Citace mají mimo výše zmiňované obecně-komunikační funkce ještě velký vliv v akademickém prostředí. Počet pozitivních citačních ohlasů je zásadní pro porovnávání odbornosti a významu jednotlivých odborníků. Tato studie ukazuje, že existuje zvláštní praxe mimořádně neetického chování spočívajícího v tom, že recenzenti si vynucují citace vlastního díla, čímž podmiňují uveřejnění článku ve vědeckém časopise. V takovém případě evidentně citace neslouží pro komunikaci, ale významně ji poškozují.
Satija, M. P., & Martínez-Ávila, D. (2019). Plagiarism: An Essay in Terminology. DESIDOC Journal of Library & Information Technology, 39(2).
Poměrně rozsáhlá esej věnující se problematice plagiátorství přináší několik zajímavých výsledků. Předně identifikuje jedenáct důvodů, proč se lidé mohou plagiátorství dopouštět, a ukazuje, že jde o velice komplexní fenomén, který může být často způsobený nešikovností nebo neznalostí, ale samozřejmě i jasným záměrem a touhou po zisku. Současně upozorňuje, že cestou k odstranění většiny problémů může být rozvoj informační gramotnosti na všech stupních edukačního procesu.
Většinou je přístup k plagiátorství spojený s tím, že jde o negativní jev, určitou záměrnou neetickou činnost, kterou je třeba vymínit. Tato studie ale upozorňuje na dvě důležité charakteristiky spojené se softwarem na jejich detekci. Nikdy nelze dosáhnout stoprocentní, a dokonce ani vysoké míry spolehlivosti takových nástrojů. Jsou cennými pomocníky, ale nikoli nástroji měnícími pravidla hry. Současně ale mohou být užitečným pomocníkem pro samotné autory, kterým umožní lépe hledat a analyzovat souvislosti vlastních textů.
Závěr
Pokusili jsme se na několika fasetách ukázat, jakým způsobem jsou konstituovány vazby mezi různými aktéry v infosféře. Citace a odkazování na zdroje jsme chápali jako projev péče o kvalitu komunikačního prostředí, výše uvedené studie zaměřené na vybrané negativní jevy pak ukazují, že tato péče není samozřejmá ani v akademickém prostředí. Přitom platí, že jen málo co může být pro další akademický rozvoj nebo politickou kariéru tak diskvalifikujícím parametrem jako právě plagiátorství či obecněji porušování zásad citační etiky.
Naše digitální identita je utvářena interakcemi, které máme s dalšími informačními agenty, zdroji, prvky v informačním prostředí. Siemens hovoří o síti jako o zdroji poznání, ale také ji můžeme chápat jako prostředí utváření našeho já. Péče o takovou síť se proto stává stejně důležitou jako Patočkův ideál péče o duši, péče o blaho obce, prostředí, v němž žijeme.
