Proměna světa, ve kterém dochází k učení se, je mimořádně rychlá. Žádnému vzdělavateli nemůže stačit to, co se naučil ve škole, ale sám se musí neustále rozvíjet. Jde o jeden z klíčových předpokladů jeho kvalifikované práce a současně o determinant kvalitní výuky. Technologie v tomto procesu vzdělávání hrají zásadní roli.
Pokud se podíváme na představu učitele v době před třiceti lety, mohli bychom říci, že učitel je člověk, který učí. Ten kdo ví, učí ty, kteří neví. Převládá diskurs učitele jako určitého majitele pravdy, který se snaží své studenty přivést k tomu, že mu budou stále více podobni. Učitel tedy drží z fakulty získanou finální formu, k níž se snaží své svěřence přivést. S koncem industriální společnosti a nástupem společnosti informační dochází k masovému rozšiřování konceptu celoživotního učení, respektive k tak rychlým proměnám světa, ve kterém žijeme, že není možné si se svou školní zkušenostní výbavou vystačit.
Pavlína Louženská, když popisuje přístup k učení u nastupující generace Z, tak o ní říká: „Školu moc neuznávají… Není to o tom, že by se nechtěli učit. Naopak. Učí se pořád. Ale jako hlavní zdroj vzdělání označují internet. Na YouTube tráví v průměru tři hodiny denně právě kvůli hledání informací a učení se. Nejraději mají výuková videa. Všechno si hned vygooglí. Nechtějí se učit memorováním – proč se učit datum bitvy na Bílé hoře, když si ho můžu během pár vteřin najít? To se radši naučím něco jiného.“
Toto vyjádření v sobě nese jednu optimistickou a jednu pesimistickou zprávu. Ta pesimistická je hned v první větě. Zdá se, jako by škola nebyla schopná generaci dnešních mladých lidí nabídnout to, co potřebují, že selhává jako instituce (skrze kurikulum) i přístupem učitelů (memorování a frontální výklad, lpění na znalostech). Situace pravděpodobně není tak vyhrocená, ale domníváme se, že škola v určitých problémech nesporně je a že jsou to právě učitelé, kteří se na nápravě této krize musí podílet.
Pozitivní zpráva je ale také zřejmá – studenti se chtějí učit, učí se pořád. Jen se mění způsoby, které pro tento proces využívají. Že si vše vygooglí, může znamenat, že podlehnou povrchnosti nebo dezinformacím, pokud jim škola nedokáže pomoci s rozvojem informační gramotnosti, ale také velkou diverzitu přístupů a postupů k tomu, jak učení může a má probíhat. Škola zde stojí před velkým úkolem, jak takovou proměnu vzdělávacího stylu uchopit, jak s ním pracovat.
Tento citát neuvádíme samoúčelně. Domníváme se, že vzdělavatel by měl mít zkušenost s tím, jak se učí a jak chtějí učit jeho studenti. To neznamená, že by se neměl hlásit na akreditované kurzy nebo se účastnit postgraduálního vzdělávání, ale že alespoň částečně musí mít zážitek, jaké to je učit se z YouTube, vyhledávat informace na Quora, zapsat si kurz na Coursera nebo něco prostě googlit. Všechny tyto formy vzdělávání mají společné to, že využívají technologie jak na distribuci obsahu, tak na moderování forem edukačního procesu. Mít kurz na Coursera není totéž jako dívat se na něj v televizi nebo ho číst z papírových skript. Způsob studia, kompetence potřebné k učení jsou do značné míry odlišné, mění se význam seberegulace, motivace, způsob aktivity studenta.
DigCompEdu si tuto změnu uvědomuje, a nabízí tak kompetenci označovanou jako Soustavný profesní rozvoj s následujícím popisem: „Používá digitální technologie pro soustavný profesní rozvoj.“ Když se pak podíváme do podrobnějšího výčtu, uvidíme, že zde můžeme sledovat snahu o rozvoj kompetence k učení se, totiž to, že sám pedagog se dokáže učit, využívat pro to nové formy a především formulovat svoji vzdělávací potřebu. Druhá dimenze se týká edukačních forem – takový vzdělavatel se umí učit skrze video, dokáže studovat MOOC, umí se prostřednictvím těchto relativně nových edukačních forem rozvíjet. Ani jedno přitom není samozřejmé.
MOOC (Massive Open Online Courses) jsou online kurzy, které jsou koncipované pro velké množství lidí. Tím, čím se liší od klasického e-learningu, je, že nemohou pracovat s individuálním přístupem, hledají cesty, jak si studenti opraví úkoly mezi sebou, jak se automatizuje komunikace i edukace. Výsledkem je, že poměrně malý tým lidí dokáže edukačně obsloužit stovky nebo tisíce uživatelů. Studovat v takovém kurzu s sebou ale nese řadu obtíží nebo nových výzev. Předně je zde omezená sociální interakce – nemůžeme se obrátit na spolužáky, na učitele. V pedagogické literatuře se silně zdůrazňuje, že edukace je sociální proces, ale zdá se, že v případě MOOC jde téměř do krajnosti s individualitou. To se přirozeně projevuje na omezené motivaci studentů kurzy dokončovat.
Tím, že jsou online a chybí zde sociální tlak a (většinou) nemají žádný pevný časový rozvrh v průběhu týdne, je velice snadné ze zapsaného kurzu „vystoupit“. Prvním aspektem, se kterým je proto třeba pracovat, je pravidelnost. MOOC není něco, co lze dělat tehdy, když máme čas a chuť, ale je třeba mu věnovat dostatek prostoru a pevné místo v týdenním či denním rozpisu činností.
Druhou zásadou, se kterou je nutné počítat, je, že většina kurzů může vypadat velice pohodlně – stačí si je pustit do sluchátek a u nich vyřídit e-maily, číst noviny nebo prostě odpočívat. Také takto se úplně efektivně studovat nedá. Užitečnou zásadou je psát si poznámky, případně reflexe určitých edukačních celků. Data jasně ukazují, že právě tyto aktivizačně-reflektivní postupy jsou pro edukaci formou MOOC zcela zásadní. Je tedy nutné se soustředit, vnímat význam toho, co se učíme, a poslech spojit s určitou formou práce – ať už je to psaní poznámek, sketchnoting, nebo tvorba myšlenkových map.
Klíčové je věnovat pozornost úvodním informacím a dobře plánovat. Pokud dokážeme dopředu získat všechny informace o tom, co kdy musíme odevzdávat, kdy je který test nebo úkol, kolik kurz zabere času, je to pro studium velice praktické. Podobně důležité je, abychom učinili výběr uváženě. Jednou z chyb je, že si člověk zapíše všechny zajímavé kurzy (že si pak vybere, nebo že je udělá všechny), a pak nedokončí žádný. Ideální je studovat jeden kurz a na ten se plně soustředit. Až tehdy, když se naučíme pracovat s online učením skutečně rutinně, můžeme množství kurzů rozšiřovat.
Jednotlivé platformy, které umožňují studovat prostřednictvím MOOC, se od sebe liší. Mezi nejznámější patří Coursera, Udemy, edX nebo FutureLearn. Na všech najdeme velké množství kurzů, které nám mohou pomoci s pedagogickými kompetencemi, ale i s oborovou znalostí, s novými tématy nebo s rozšířením přehledu. Důležité je, že jsou všechny postavené na videoobsahu, který je většinou otitulkovaný, což umožňuje studium i těm, jejichž angličtina není úplně ideální. Faktem ale je, že se bez dobré jazykové výbavy v těchto kurzech neobejdeme. Z českých projektů, které tuto bariéru nemají, je možné zmínit Seduo a Eduskop, který se právě na učitele cíleně soustředí.
Jedním z důležitých postupů, které se týkají učení se pomocí videa, je disponovat konkrétními schopnostmi, které vedou k tomu, že dokážeme s videem skutečně aktivně pracovat. Pro takovou činnost lze definovat například následující doporučení:
Pište si poznámky – banální rada, která je ale velice užitečná. I když máte pocit, že se z nich nepotřebujete učit, tak samotné psaní vám pomáhá strukturovat obsah, udržet pozornost, sledovat linku. Nebojte se do nich kreslit, přepisovat schémata atp. V mnoha ohledech je to lepší než psát do vytištěných slidů, protože ty obsah už strukturují za vás a s udržením pozornosti pomáhají jen málo.
Pauzujte videa – nebojte se video rozdělit na menší části podle toho, jak máte čas a jak dokážete udržet pozornost. Není třeba sledovat 90 minut záznamu najednou. Člověk vydrží s plnou pozorností přibližně 20–25 minut, pak si můžete dát klidně krátkou pauzu.
Dohledávejte si informace – nerozumíte něčemu, uniklo vám slovo? Přednášku zastavte a dohledejte si to. Dostanete do hlavy nový kontext, možná užitečné vysvětlení. Dohledávání informací během přednášky je zásadní pro efektivní učení. Pomůže vám pochopit kontext, jít více do hloubky, najít si příklady.
Změňte rychlost přehrávání videa (pokud je to možné) – mluví vyučující moc pomalu nebo posloucháte přednášku podruhé či potřetí? Změňte si rychlost přehrávání, 1.2–3 je slušná časová úspora a současně nabídne srozumitelný a svižný výklad. Nebo na druhou stranu při náročnějším výkladu nebo kvůli nárokům na jazyk je možné rychlost snížit až k 0.8.
Nerozumíte? – Salman Khan říkal, že jeho synovci ho mají raději na videu než živě, protože si můžou problematickou pasáž pustit 2x nebo 3x. Výhodou videa je, že takové opakování není spojené s pocitem trapnosti.
Využijte kreativní metody – zkuste si během přednášek tvořit myšlenkové mapy nebo třeba sketchnoting. Pomůže vám to o tématu lépe přemýšlet a dostávat do něj vlastní pohledy chápání věcí. Právě tak vypadá proces aktivního učení.
Učte se průběžně – práce se záznamy umožňuje věnovat se kontinuálnímu učení. Ideální je, když sledujete přednášky průběžně, a pak si dokážete v polovině a na konci semestru udělat ještě jedno kolo rychlého poslechu. Projděte si k tomu své poznámky a pak už často stačí jediné kolo přímo před zkouškou.
Organizujte si obsah – snažte se ve studijních materiálech vytvořit systém – může pomoci OneNote nebo Padlet, někomu stačí Google Drive, jiný udělá webové stránky s embedy přednášek a materiály. Mít dobře poskládané záznamy a poznámky je pro učení důležité. Ale i praktické, kdykoliv se budete potřebovat k materiálům vracet.
Předpoklady celoživotního učení
Malcolm Knowles popsal čtyři základní charakteristiky, kterými se podle něj vyznačuje vzdělávání dospělých. Jejich pochopení nebo reflexe je důležitá, pokud se vzdělavatel rozhodne vzdělávat se, protože do určité míry odlišují učení dospělých od učení dětí. Níže je zkusíme stručně charakterizovat s ohledem na DigCompEdu:
Do plánování a hodnocení vzdělávání je třeba zapojit vzdělávaného. Člověk sám by se měl učit stanovovat si své edukační potřeby, hledat pro jejich dosažení vhodné cíle a strategie, stejně jako dokázat pojmenovat evaluační metody, zda se mu to podařilo, nebo ne. Klíčem ke vzdělávání v profesním rozvoji je tedy studijní autonomie, která je systematicky rozvíjená a kultivovaná.
Zkušenosti (včetně chyb) tvoří základ pro vzdělávací aktivity. Rozdíly mezi zkušenostmi dospělých jsou velké, jejich osobní vzdělávací a profesní biografie rozmanité. Tvoří přitom základ toho, o co se daný pedagog bude opírat. Cílem edukace není zvládnout co největší množství nástrojů, ale využít těchto zkušeností k tomu, aby docházelo ke zlepšování praxe. Ani největší odborník na určité téma nemusí být schopen řešit lépe než on sám. Potřeby jsou proto silně individualizované.
Dospělí mají největší zájem o studium věcí, které mají bezprostřední význam a dopad na jejich práci nebo osobní život. Jednotlivé vzdělávací aktivity, rozvoj kompetencí a dovedností by tedy měly být zaměřené na konkrétní oblasti, se kterými se lektor musí vyrovnávat; ať už jde o jeho předměty, práci s informačním systémem, nebo online hodnocení, či učení (se). Vzdělávání dospělých je v tomto ohledu do značné míry ochuzeno o teorii a koncentrované na konkrétní praktické věci.
Vzdělávání dospělých je zaměřeno spíše na problém než na obsah. To znamená, že ideální proces vzdělávání řeší konkrétní problémy toho, kdo se vzdělává. Takto rozvíjené znalosti, zkušenosti nebo kompetence se samozřejmě integrují a jsou do jisté míry přenositelné. Čím více se ale dokážeme soustředit na řešení konkrétních problémů, tím bude edukace efektivnější.
Příklady užitečných nástrojů
S ohledem na to, že jsme se v textu silně soustředili na téma práce s videem v edukačním procesu a na nastavování edukačních cílů a postupů, budeme se ve výčtu užitečných nástrojů soustředit právě na tuto oblast.
tv – aplikace umožňuje vytvářet si v YouTube videích značky, zvýraznění důležitých pasáží, a pak se k nim snadno vracet.
EdrawMind (Xmind) – umožňuje tvořit myšlenkové mapy, ale i další schémata, swot analýzy atp. Výsledky je pak možné snadno sdílet. Hodí se pro uvažování o tématech, tvorbu myšlenkových map z jednotlivých témat, ale také na spoustu dalších věcí.
Evernote – nástroj na tvorbu poznámek, výstřižků z webů nebo na evidenci úkolů. Může posloužit jako určitý edukační deník napříč vzdělávacími kurzy, ke kterému se lze vracet. Výhodou je, že poznámky nebo celé složky lze snadno sdílet nebo je importovat do dalších aplikací.
Microsoft To Do – umožňuje spravovat úkoly a strukturovat je do jednotlivých složek. Pokud se chceme něco naučit, pravděpodobně nejlepší cestou je dekomponování obsahu učení do dílčích položek, jejichž splnění je možné následně kontrolovat.
Milanote – systém umožňuje pracovat s nástěnkami, na které lze přidávat různý obsah, ale také se proklikávat skrz nástěnky. Na jednom místě tak lze získat komplexní multimediální prostředí pro správu komplexních znalostí.
Notion – nástroj na tvorbu poznámek, který si poradí i s tabulkami a jejich filtracemi. Lze ho proto snadno použít nejen pro práci s poznámkami, ale také pro sledování a strukturaci vzdělávacích cílů.
chat – aplikace umožňuje psát a organizovat poznámky, které jsou namluvené. Ne vždy si musíme dělat poznámky písemně. I forma hlasového záznamu může být velice praktická a inspirativní.
cc – aplikace umožňuje dělat velice komplexní anotace do videí, ale také do dalších vzdělávacích materiálů. Ideálně se tedy hodí pro studium MOOC, kdy spojí video přímo s poznámkami uživatele.
Trello – nástroje na správu úkolů a procesů metodou Kanban. Umožňuje o učení uvažovat jako o procesu, který lze řídit a strukturovat. Zatímco děti ve škole většinou takové systémy nepotřebují, pro dospělé jsou zásadní.
Zim – nástroj na tvorbu osobní wiki – ta může buď sledovat jednotlivé dny (pak slouží jako studijní deník), nebo témata. Jednotlivá hesla lze vzájemně odkazovat a provazovat, což rozbíjí koncept lineárních poznámek.
Studie ukazuje, že pokud studenti po skončení sledování píší na video nějakou recenzi či reflexi, významně se zlepšuje jejich edukační progres. Jinými slovy – studium online kurzů vyžaduje aktivitu v podobě reflexe, která je napsaná nebo nakreslená. Jde o integrální součást edukace, bez které je vlastní učení málo efektivní a velice náročné.
Studie se zaměřuje na to, co by bylo možné udělat pro vyšší míru úspěšného ukončení MOOC. Výzkum ukázal, že studenti v kurzech jsou motivovaní, mají dobré kritické myšlení i studijní strategie. Zásadním problémem je pro ně ale time management. Ten musí být zlepšen jak na úrovni jednotlivců, tak celých kurzů.
Studie ukazuje, že učitelé vnímají proměnu své role jen velice omezeně, pokud jde o přechod z klasického vzdělávání do MOOC. Zásadním faktorem je zkušenost s jinými formami e-learningu. Zdá se, že rozdíly v chápání role učitele v edukačním procesu u klasického e-learningu a MOOC je nevelká. Pro pochopení toho, jak kurzy fungují a jak v nich má pracovat učitel, je ale nezbytná osobní zkušenost.
Závěr
Vzdělavatelé se stále více učí učit. Důraz kladený na kontinuální vzdělávání postupně proměňuje nejen konkrétní témata, ale také formy vzdělávání. Učit se o technologiích skrze technologie se jeví jako funkční postup, který umožňuje dobré cílení na praxi a na řešení konkrétních výzev, které před pedagogem stojí. Situace, v níž se nyní nacházíme, je bezprecedentní, co se týče dostupných zdrojů pro studium, kurzů a návodů, se kterými může vzdělavatel pracovat, aby zlepšil své dovednosti a schopnosti buď ve výuce jako takové, v oborové didaktice, nebo v práci s technologiemi.
Jednou z věcí, které se budeme muset naučit, je vysoce autonomní individualizovaná práce s vlastnímu vzdělávacími potřebami. Zdá se nevyhnutelné, že se učitelé i lektoři budou stále více specializovat a profilovat, že jejich edukační přístupy budou natolik odlišné, že každý bude muset disponovat schopností pojmenovat své vzdělávací potřeby, nalézt zdroje pro jejich saturování, ale také kompetencemi pro jejich využití a evaluaci vlastního vzdělávacího postupu. Toto sebeřízení bude jedním z identitárně podstatných determinantů profesní identity vzdělavatele ve 21. století.
