Příspěvek se zaměřuje na to, jakým způsobem je možné využít koncept universal designu pro zlepšení vzdělávání všech studentů.
Slovo inkluze získalo v českém prostředí silně pejorativní nádech, jako by se pro učitelskou komunitu stalo symbolem něčeho administrativně náročného, problematického, nechtěného. A to i přesto, že se o inkluzi hovoří v mnoha mezinárodních dokumentech, jako je například The Salamanca Statement and Framework for Action on Special Needs Education nebo Listina základních práv a svobod, jako o něčem zcela přirozeném. Ať už máme na inkluzi názor jakýkoliv, domníváme se, že v kontextu moderních technologií získává zcela nový rozměr.
Ve vztahu k tomuto tématu bychom se rádi dotkli dvou významných konceptů, které technologie do edukace přinášejí – možnost hybridní výuky (o té byla řeč už v předchozích kompetencích) spolu s asistivními technologiemi, a především téma universal designu, které považujeme v kontextu za zcela zásadní.
Pokud přemýšlíme o technologiích ve vzdělávání, pravděpodobně se ve vztahu k inkluzi jako první vybaví člověku asistivní technologie
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
E Kocourek22. 8. 2022
"Cílem návrhu je z tohoto hlediska o vzdělávacích objektech uvažovat tak, aby měly co nejméně bariér v percepční nebo pozornostní oblasti, pokud má být cílem rozvoj znalostní domény."
Tohle je VELICE zajímavé téma! I ta podmínka ("pokud má být cílem rozvoj znalostní domény") je trefná.
A jak ono to vlastně je?
Ano, pokud má být cílem rozvoj výhradně znalostní domény, je třeba výklad (nebo zadání úlohy) žákům předžvýkat způsobem "pro blbečky". Moje osobní poznámka: je to velmi pracné a výsledek nezaručený, protože málokterý učitel ví, jak vlastně uvažuje cílový blbeček.
Ale opravdu je cílem rozvoj VÝHRADNĚ znalostní domény? Neměli by se studenti naučit také chápat běžný (to jako nepředžvýkaný) výklad, běžné zadání úlohy? Vždyť učitel na ně přece nemluví čínsky. A až přijdou žáci do praxe, bude to ještě horší - budou nuceni "dešifrovat" požadavky zákazníků nebo zadavatelů, kteří se ani v nejmenším nebudou snažit jim pochopení usnadnit!
Je to obtížné rozhodování.
– hlasová čtečka určená pro nevidomé a slabozraké uživatele, různé lupy a podobné nástroje. Toto téma je důležité, protože sice velkou část „nákladů“ na tyto technologie nesou sami uživatelé (musí mít vhodná zařízení a umět s nimi pracovat), pro vzdělavatele je podstatné dvojí. Musí mít o jejich použití základní přehled, protože pokud je v jeho lekci někdo využívá, může to mít vliv na rychlost práce, dynamiku skupiny nebo úkoly, které reálně může nebo nemůže plnit. V tomto ohledu je tedy přehled o tom, jaké nástroje jsou jednotlivým skupinám k dispozici, velice důležitý, protože se promítá do návrhu dané vzdělávací jednotky.
Druhý rozměr je pravděpodobně ještě podstatnější – materiály do výuky by měly být připravované s ohledem na to, aby se tyto asistivní technologie daly smysluplně používat. Například pracovní list vytvořený v aplikaci Canva může být pro majoritní populaci po všech stránkách atraktivní, ale nevidomému studentovi příliš nepomůže – kdyby byl vytvořený v obyčejném Wordu, byl by výsledek podstatně použitelnější. Drobné věci, jako je náhrada obrázku za text nebo tvorba alternativních popisků, přitom mohou osobám se specifickými nároky významně pomoci.
Vzdělavatel disponující touto kompetencí může být v prvním přiblížení chápán jako někdo, kdo dokáže přinášet do procesu edukace prvky speciální pedagogiky tak, aby dokázal vytvořit vzdělávací prostředí a objekty takového druhu, aby s ním mohl pracovat také uživatel se specifickými potřebami. Tento pohled na inkluzi a technologie je možné vnímat jako klasický a v dalším výkladu se ho pokusíme rozšířit a transformovat.
Rádi bychom ještě zdůraznili rozměr hybridní výuky, která díky technologiím umožňuje participaci na prezenčním programu také lidem, kteří by se ho jinak nezúčastnili nebo zúčastnit vůbec nemohli. V prostředí formálního vzdělávání (primárního a sekundárního) jde především o sportovce a osoby s individuálním studijním plánem, které nemohou být v daném času přítomné ve škole, například proto, že jsou na soustředěních nebo závodech, případně o studenty, kteří jsou nemocní nebo v nemocniční péči.
Na univerzitě nebo v knihovně jde typicky ještě o uživatele s nějakou specifickou sociální bariérou, jako jsou matky na mateřské, pro které je náročné se na vzdělávací akci dostavit a být na ní; případně osoby s psychickými problémy nebo zdravotními omezeními. Ti všichni mohou participovat na výhodách, které jim inkluze do vzdělávacích aktivit skrze technologie přináší.
DigCompEdu vzdělavatele disponující touto kompetencí popisuje poměrně detailně: „Zajišťuje přístup k učení (výukovým zdrojům i jednotlivým činnostem) všem žákům, včetně žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. Bere v úvahu žákova očekávání, schopnosti, potřeby a nedostatky a zároveň jeho fyzické a kognitivní možnosti pracovat s digitálními technologiemi a reaguje na ně.“
Ještě jednou musíme zdůraznit, že zajištění přístupu neznamená nějakou abstraktní rovnost – všichni mají stejný čas, mohou si materiály stáhnout ze stejného uložiště atp. –, ale skutečně diferencovaný, na každého uživatele myslící přístup. I když většinou upravujeme materiály tak, aby vyhovovaly právě našim uživatelům (například pokud nemáme neslyšící studenty, tak na ně speciálně nemyslíme přepisy podcastů), hledání cest zajišťujících obecně kvalitní přístupnost je základem této kompetenční oblasti.
Universal design
Koncept universal designu se poprvé objevil v architektuře, konkrétně v úvahách Ronalda Mace. Během úvahy nad tím, jak učinit budovu přístupnější osobám s omezenou pohyblivostí, došlo ke snížení výšky obrubníků. Velice rychle se ukázalo, že vozíčkáři jsou zcela minoritními uživateli této změny – využili ji senioři, rodiče s dětskými kočárky, ale i malé děti.
Rychle se rovněž ukázalo, že snížení obrubníků může být inovace, ze které mohou mít prospěch všichni, bez ohledu na to, zda mají nějaké zdravotní omezení, nebo nikoliv. Ostatně vstup na obrubník, který je vysoký, nemusí být příjemný ani zdravému člověku. Universal design je tedy formulovaný jako přesvědčení, že zajištění přístupnosti nebo snižování bariér není něčím, co by pomohlo jen osobám se specifickými potřebami (úprava studijních materiálů pro ně), ale může být užitečná všem.
Z hlediska psychologie nebo pedagogické psychologie jde při vývoji vzdělávacích materiálů o snahu snížit kognitivní zátěž. Pokud se student musí příliš soustředit na rozpoznání zadání, orientaci v materiálu nebo na jeho technické zvládnutí, již podstatně méně sil a pozornosti může věnovat vlastnímu řešení úkolu. Cílem návrhu je z tohoto hlediska o vzdělávacích objektech uvažovat tak, aby měly co nejméně bariér v percepční nebo pozornostní oblasti, pokud má být cílem rozvoj znalostní domény.
Tak jako zmíněné snížení obrubníků pomohlo v podstatě všem, tak se musí autoři vzdělávacích materiálů zaměřovat na to, zda podobné bariéry netvoří také. Jejich konstrukce přitom může být značně různorodá – od dlouhých vět v zadání přes nekontrastní barvy v grafu až po chaotické uspořádání úkolů na pracovním listě. To, co na první pohled vypadá jako přijatelná míra „tvořivosti“ vzdělavatele, ve skutečnosti snižuje možnost, že se z materiálu budou studenti učit rádi a efektivně.
Samotný koncept universal designu tedy obrací to, jak o inkluzi vůbec přemýšlet – lidé s hendikepem mohou být dobrým zdrojem inspirace, jaké bariéry ve vzdělávacích objektech odstraňovat pro všechny. Příkladem mohou být titulky u videa – původní myšlenka byla taková, že pomohou především neslyšícím, ale i slyšící je snadno využijí pro vyhledávání, strojový překlad (pokud nejsou rodilý mluvčí), nebo čtou jen titulky, protože je to rychlejší. Otitulkované video je pak možné fulltextově vyhledávat, což opět zvyšuje možnosti jeho edukačního využití.
Druhý příklad je práce s textem – pro nevidomého uživatele je velice praktické, pokud jsou studijní materiály dobře utvořené webové stránky – například oproti PDF souborům nebo webům s reklamou a bannery odkazujícími na další obsah. Velice rychle se opět ukázalo, že takové materiály ocení všichni – PDF soubory se na mobilních zařízeních čtou obtížně, reklamních poutačů se zbavujeme pomocí adBlock nástrojů a část lidí užívá nástroje pro čisté čtení, které ze stránek odstraní všechny kaskádové styly a s obsahem nesouvisející obrázky. Jeho cílem je tedy lepší vzdělávání pro všechny, který je zajišťovaný tím, že jsou systematicky odstraňovány bariéry ve studiu všem.
Obecně je možné hovořit o sedmi základních pilířích, na kterých je universal design postavený:
Spravedlivé použití – přímo v designu bychom měli myslet na to, že uživatelé jsou různí, mají odlišné dovednosti, znalosti, potřeby a studijní styly. Uveřejnění audio nahrávky textové opory je typickým projevem universal design přístupu, ze kterého ale rozhodně mohou těžit všichni.
Flexibilita v používání – nikdy dopředu nevíme, z jakých zařízení nebo prohlížečů budou k našemu obsahu přistupovat uživatelé. Práce s responzivním designem by měla být samozřejmostí, stejně jako maximální snaha vytvořit vzdělávací objekty tak, aby bylo možné s nimi pracovat a interagovat na co největším množství zařízení.
Jednoduché a intuitivní ovládání – nástroje, které mají příliš mnoho funkcí nebo složité ovládání nejsou pro vzdělávání zcela ideální, studenti o nich musí příliš přemýšlet, soustředí se na ovládání nástroje místo na vlastní obsah a mohou je rozptylovat. Obecně můžeme například u softwaru vidět tendenci příklonu k minimalismu.
Vnímatelné informace – klíčové informace musí být snadno dostupné, viditelné a pochopitelné všem. Častý přístup, že učitel testuje, zda je student schopen porozumět zadání, je většinou důkazem didaktické nezdatnosti než plnění vzdělávacích cílů.
Tolerance k chybám – studijní materiály by měly být konstruovány tak, aby umožnily reagovat na chyby a provádět opravy. Materiály, u nichž každá chyba znamená nutnost postupovat od začátku nebo přepisování postupu, jsou nevhodné.
Nízká fyzická námaha – tento bod se specificky soustředí na osoby s určitým zdravotním hendikepem a zdůrazňuje, že je vhodné uvážit fyzickou námahu při plnění jednotlivých úkolů a její účelnost.
Dostatečný prostor pro studium – zde obsahuje především prostor fyzický, což je zřejmé například u osob imobilních. Lze jej ale chápat šířeji jako vytváření celkového fyzického prostoru, v němž bude studium příjemné, bezpečné a nerušené. Situace ohledně výuky během pandemie ukázala, že právě tento aspekt je třeba zvažovat se zvláštní pozorností.
Z těchto zásad a výše uvedených úvah také přirozeně vyplývají některé cíle, které lze prostřednictvím universal designu sledovat. Prvním je určitá sociální integrace a personalizace – i když je člověk v určitém ohledu odlišný od svých „průměrných“ nebo majoritních spolustudujících, umožňuje mu tento koncept v kurzu fungovat. Pokud se například zamyslíme nad bodem spravedlnosti, lze říci, že jedním z jeho projevů je třeba pečlivá práce s příklady ve studijních materiálech. Manuál FAO pro e-learning přesně z tohoto důvodu uvádí nutnost pracovat vždy se dvěma příklady, které jsou dostatečně odlišné.
Dalším cílem je wellbeing a pohodlí při studiu – universal design usiluje o to, aby se člověk během edukačního procesu cítil co možná nejlépe, což má vliv na to, co je schopen se naučit, jak rychle a s jak malou dávkou stresu. Čím lepší je studijní prostředí, tím lepších je možné dosáhnout výsledků edukace.
Další cíle směřují k personalizaci, což je předmětem další kompetence v DigComEdu, ale zde můžeme naznačit, že rozmanitost možných postupů, studijních materiálů a příkladů není opět jen podporou těch, které „musíme integrovat“ klasickým jazykem, ale jsou zásadním způsobem užitečné a potřebné pro každého. V současné teorii inkluze se někdy zmiňuje, že každý máme (alespoň v určité fázi života) období, ve kterém máme určité specifické potřeby pro učení. Cílem universal design konceptu je navrhovat takové vzdělávání, které bude funkční i pro tyto situace.
Příklady užitečných nástrojů
V následujícím přehledu se pokusíme vybrat nástroje, které mohou prvky universal designu přenést do edukační praxe a touto formou zkvalitnit vzdělávání studentů. Budeme tedy sledovat především nástroje, které jsou určené pro tvůrce libovolných vzdělávacích objektů.
Instapaper – aplikace slouží primárně na odložené čtení, ale pro účely universal designu velice dobře poslouží její čtecí mód, který ponechává čistý jednoduše naformátovaný text.
Koa11y – instalovaná aplikace, kterou si můžete stáhnout do počítače (jde o open source) a následně jejím prostřednictvím analyzovat různé webové dokumenty. Výhodou je, že ji lze použít i pro veřejně nedostupné nebo nepublikované soubory.
Kontrast – aplikace určená pro Linux, která umožňuje sledovat kombinace různých barev a hledat esteticky vhodnou kombinaci s patřičně vysokým kontrastem.
Opendyslexic – bezplatný font určený pro dyslektiky. Zajímavé je, že vypadá „téměř normálně“, ale může zajímavě podpořit určitý aspekt dostupnosti na webových stránkách.
Responsivevoice – zajímavý nástroj, který umožňuje velice zdařilý převod textu na hlas přímo na webových stránkách. Výhodou je snadná implementace a velice jednoduché nastavení. V základní verzi ho lze pro nekomerční užití implementovat zdarma.
io – tento nástroj umožňuje provádět bezplatnou syntézu textu na řeč. Výsledek je pak možné stáhnout a vložit na web. Mezi podporovanými jazyky je i čeština.
Validator HTML – jednoduchý nástroj pro validaci HTML souborů – umožňuje říci, zda jsou korektně napsané, což je důležité jak například pro SEO, tak především pro nástroje, které využívají lidé s nějakou asistivní technologií.
Wave – nástroj, který je pro universal design zcela nezbytný. Funguje tak, že mu vložíte URL adresu, a systém vám nabídne informace o tom, kde na stránce se nacházejí konkrétní problémy – od chybějících popisků až po malý kontrast popisků nebo odkazů na PDF soubory. Rychlé, jednoduché a bezplatné.
org – jednoduchý nástroj na podporu volby kontrastního písma a pozadí. Zajímavé jsou ale především další informace na stránce, které souvisejí s přístupností.
Whocanuse – zajímavý nástroj, který umožňuje nastavit barvy a font a sledovat, jak je takto upravený obsah dostupný pro osoby s různými vadami zraku. Lze pomocí něj velice pěkně pochopit, jak se liší jednotliví uživatelé, a pochopit, co to znamená být zrakově limitován při práci s webovým obsahem.
Článek nemá žádné velké výzkumné ambice, ale o to dokáže být praktičtější. Soustředí se na příklady dobré praxe toho, jak může universal design vypadat ve třídě, při návrhu vzdělávacích materiálů a v aplikacích. Končí poměrně provokativní otázkou – pokud víme, co je to universal design, dokážeme ho v konkrétních aplikacích rozpoznat? Pravděpodobně ne, protože jde o dobrý design jako takový. A přináší ještě jednu důležitou informaci – aby byli vzdělavatelé schopnosti zásady universal designu používat, musí vidět konkrétní příklady toho, jak má vypadat. Velký problém implementace spočívá v tom, že ho odmítají lidé, kteří o něm nic nevědí.
Studie upozorňuje na zajímavý problém s universal designem – neplatí, že čím více tohoto přístupu, tím lépe. Takový přístup je neudržitelný a je třeba hledat způsoby, jak ho implementovat s rozmyslem a s ohledem na dlouhodobé možnosti udržitelnosti a implementace. Je také složité, jak takové prvky vlastně měřit a hodnotit. Studie upozorňuje, že inkluze je sice důležitá, ale bez vývoje evaluačních nástrojů může být problematická.
Studie upozorňuje, že hodnoty universal designu se postupně rozšiřují ze základních škol do celoživotního a univerzitního vzdělávání, které v posledních letech zakouší rostoucí míru diverzifikace. Podle autorů rozsáhlé přehledové studie lze vyvodit dva důležité závěry: (a) jeho důraz na flexibilní kurikulum, které bude respektovat různost edukačních potřeb, a (b) rozmanitost vyučovacích postupů a materiálů s ohledem na různé učební styly, metody, zvyky a potřeby studentů.
Závěr
Universal design představuje základní myšlenkový rámec, který nám umožňuje strukturovat úvahy o tom, jak by mělo vypadat vzdělávání v prezenční i digitální formě. Lze říci, že technologie zásadním způsobem umožnily snížit bariéry, na které studenti v průběhu své vzdělávací cesty narážejí, ale současně musíme neustále bojovat s předsudky o „starých dobrých dobách“. Pro větší rozvoj universal design přístupu na všech stupních vzdělávání je třeba především dobře promyšlená a reflektovaná praxe. Jak zdůrazňuje Edyburn, dobrý universal design na první pohled nepoznáme – jde prostě o dobře udělané vzdělávací aktivity, v nichž se všichni cítí dobře a mohou se soustředit na to podstatné, v nichž není nikdo apriori vyloučen, v nichž se inkluze neděje na úkor někoho, ale s ohledem na společné cíle.
