DigCompEdu 3.3: Spolupráce studentů

Jedním z velkých témat prakticky realizované pedagogiky posledních deseti či dvaceti let je otázka participace studentů na procesu učení. Klasicky koncipovaná škola, tak jak ji známe od antického Řecka, přes středověké klášterní školy a univerzity až po herbartovskou pedagogiku nesporně prošla mnoha zásadními proměnami. Přesto v ní zůstal důraz na osobu učitele jako centrálního bodu edukačního procesu – ten kdo ví, učí ty, kteří neví. Učitel se postupně posunul z pozice zkušeného tázajícího se do role zjevovatele pravdy. Také filozofické klima od realismu až po analytickou filozofii pracovalo s konceptem pravdy jako s něčím, co zde je samo o sobě, a škola by měla hledat cestu, jak s takovým pojetím vzdělávání pracovat co nejhospodárněji.

Je ale zřejmé, že tato myšlenková východiska se v mnohém vyčerpala – učitel není majitelem či správcem více informací, než kolik je jich studentům dostupných jinými způsoby; dostupnost informací, jejich růst a rychlá proměnlivost vysoce komplexního světa vedou k tomu, že se přístup k nim demokratizuje. Lektor musí více než jednotlivé informace rozvíjet u studenů schopnost s těmito informacemi pracovat, kriticky je hodnotit a využívat. Změnilo se ale také společenské klima, jak upozorňuje Bauman, které postupně oslabuje roli formálních autorit ve prospěch těch neformálních. Učitel v budoucnu nebude mít autoritu tím, že je učitel, ale jaký je učitel a člověk. Sama pozice učitele v moderní sociologii nestačí pro konstrukci autority.

Tyto proměny spolu s důrazem na skutečnost, že učení je fenomén sociální, což je stále více floskulí či aklamací než skutečně do hloubky promýšleným konceptem, nás vedou k přesvědčení, že je třeba hledat modely vzdělávání, které umožní větší spolupráci studentů mezi sebou, které budou rozvíjet vrstevnické učení, participativní metody edukace, spolupráci. Takové formy učení jsou nevyhnutelně důležité, protože odpovídají sociálním, technologickým a kulturním změnám ve společnosti, ve které žijeme.