Článek se zaměřuje především na možnosti využití digitálních studentských portfolií jako prvku posilujícího studijní autonomii a aktivitu. Současně zdůrazňuje návaznost těchto prvků na tradici spojenou s pozitivní psychologií, především na potřebu chápání smyslu v procesu učení a rozvoj expertnosti.
Pokud se podíváme na současné možnosti vzdělávacích zdrojů na internetu, bylo by možné říci, že jsou v zásadě neomezené. Každý se může naučit cokoliv; pro vstup do kurzu kvantové mechaniky není třeba formálně procházet matematickým vzděláním; programování se mohou učit i horníci a digitalizovaná umělecká díla jsou rájem pro práci odborníků na estetiku. Jestliže se hovořilo do 90. let o informační explozi, mohli bychom stejně dobře mluvit také o explozi edukační.
Stačí jen stručně připomenout nebo vyzdvihnout některé možnosti, přístupy či trendy, které jsou dnes k dispozici:
Otevřené vzdělávací zdroje – velký trend, o kterém jsme se již zmiňovali v předchozích kapitolách, vychází z myšlenky, že vzdělávací obsah by měl být publikovaný pod otevřenými licencemi (typicky Creative Commons), tak aby z nich mohl studovat každý.
– masivní otevřené online kurzy jsou asi jedním z nejviditelnějších fenoménů online vzdělávání. Studenti si mohou vybírat univerzitní i mimouniverzitní kurzy, svobodně je navštěvovat, studovat jednotlivé lekce, plnit úkoly. Jsou to oni sami, kdo si z nich sestavuje svoje vlastní kurikulum.
Klasické e-learningové kurzy – běžné e-learningové kurzy jsou k dispozici od 90. let, můžeme se s nimi potkat ve firmách, u poskytovatelů vzdělávacích služeb nebo i veřejných institucích či na školách. Jde o kurzy, které jsou vyučované online, a přístup k nim je nastavený tak, že nepočítá se stovkami nebo tisíci účastníky.
Vzájemné učení se – zajímavý fenomén spojený s platformami jako Naučmese, Studysoup, TutorMe či Lessonpaths. Umožňuje spojit se s dalšími lidmi a nechat si od nich vysvětlit látku, pomoci s úkolem nebo doporučit zdroje.
Digitální knihovny – nabízejí téměř nekonečné množství dokumentů různého druhu; od knih, elektronických článků až po obrazy, filmy či počítačové hry. V současné době si nelze na nedostatek studijních materiálů stěžovat.
Kurzy využívající umělou inteligenci – zdá se být nesporné, že umělá inteligence bude hrát stále větší roli v oblasti online učení a online tutoringu. Aplikace jako Umíme česky, Duolingo či MatMat dokážou na základě chyb studenta nabídnout vhodné cvičení a aktivně přispívat k optimálnímu studijnímu průchodu.
Další vzdělávací kurzy – existuje zde také široká nabídka jak prezenčních, tak také online vzdělávacích aplikací, nástrojů a služeb, které může kdokoli využít.
Při pohledu na tuto nabídku se nemůžeme ubránit otázce, zda má škola, nebo šířeji vzdělávací instituce, vůbec nějaký smysl. Těžko může výše uvedeným příkladům konkurovat v nabídce obsahu, množství zdrojů a v zábavě a multimedialitě. Jakkoli se zdá, že všechny výhody jsou na straně vzdělávacích zdrojů, jsou zde důležité faktory, které ukazují, že přítomnost odborníka na vzdělávání je pro vlastní možnosti učení zcela zásadní.
Tím prvním, na který upozornila Rita Kop, je informační gramotnost. Aby se mohl student sám něco učit, musí mít dostatečnou kvalifikaci pro práci se zdroji, pro ověřování informací, jejich vyhledávání a používání. Dnešní optikou bychom mohli říci, že mimo informační gramotnost bude nesporně potřebovat také dostatečnou kompetenci nástrojovou. V této oblasti vnímáme velký potenciál knihoven, které mohou s rozvojem těchto dvou kompetenčních oblastí významně pomoci.
Druhým faktorem je nesporně kompetence spojená a s autonomním studiem – jak jsme již řekli, cílem kompetenčního rámce DigCompEdu je, aby učitel dokázal dostatečně dobře připravit studenta k tomu, aby se uměl učit sám. Nejde o kompetenci, která vznikne sama, ale představuje specifickou formu kompetence k učení, kterou by se vzdělávací instituce obecně měly učit u studentů rozvíjet.
To lze dobře ilustrovat na MOOC kurzech – ty jsou obvykle velice dobře didakticky zvládnuté, mají profesionálně vytvořené studijní materiály, videa, testy, aktivity. A přesto je míra jejich ukončení velice nízká – menší než 10 %. Samotná dostupnost vzdělávacích materiálů tedy nemusí znamenat schopnost studentů s nimi pracovat tak, aby je smysluplně dokázali využít ve svůj prospěch, pro své studium, rozvoj, na doplnění toho, co potřebují. Vzdělavatel také sehrává významnou úlohu v procesu motivace, může posloužit jako konzultant při stanovování edukačních cílů a metrik spojených s jejich plněním.
Vzdělavatel dle DigCompEdu v této kompetenci „používá digitální technologie k podpoře samostatného učení žáků, tj. umožňuje žákům plánovat, monitorovat a hodnotit jejich vlastní vzdělávací proces, evidovat pokrok, sdílet poznatky a přicházet s kreativními řešeními“. Jedním z efektivních a na všech stupních vzdělávání užívaných nástrojů takového kreativního přístupu k sebe-řízenému a sebou-reflektovanému učení je digitální portfolio.
Digitální portfolio studenta
V literatuře se často diferencuje mezi různými druhy portfolií – tradičně jde o prezentační, zaměřená na ukázky nejlepších prací a výkonů dané osoby, a o portfolia studijní, která shromažďují podklady o práci studenta. Jejich cílem je evidovat, co daný člověk v určitém období udělal a jakým způsobem se posunul, pomáhají mu identifikovat vlastní edukační výzvy, oblasti pro zlepšení nebo výběr dalších vzdělávacích cest, stejně jako práci se svými silnými stránkami.
Zde se dostáváme k jednomu významnému momentu koncepce celé edukace. Martin Seligman ve své knize Vzkvétání identifikuje dobře známé pnutí mezi dvěma základními přístupy k tomu, jak vzdělávání postupuje – totiž zda sleduje cestu určitého rovnoměrného vývoje a blížení se referenčnímu rámci, anebo jestli sleduje cestu excelence v určité oblasti. První cestu volí formální vzdělávání – studenti musí umět přiměřeně psát, počítat, ale také umět fyziku, dějepis nebo cvičení v tělesné výchově. Tato forma vzdělání ukazuje, zda student splnil určitý požadavek vzdělávacího systému. Plné splnění je obvykle hodnoceno jedničkou. Každý učitel přitom ví, že zatímco dvojky nebo trojky jsou v určitých ohledech srovnatelné, tak rozdíly mezi jedničkami jsou obrovské.
Seligman nabádá k tomu, aby se vzdělávání více soustředilo na druhý přístup – úspěch ve společnosti budou mít ti, kteří budou ve své oblasti zájmu skutečně excelentní. Zdůrazňuje přitom pravidlo 10 000 hodin, které člověk musí investovat do určité oblasti, aby se na ni stal kompetentním odborníkem, skutečným expertem. Běžné vzdělávání z řady (často i dobrých) důvodů touto cestou jít dostatečně neumí. Seligman, ale i další psychologové (namátkou jmenujme Csikszentmihalyiho) se domnívají, že pokud věci, které člověka baví a jdou mu, skutečně dělá, tak se v nich zlepšuje velice rychle a efektivně.
Portfolia umožňují do procesu vzdělávání přinášet právě tento rozměr expertnosti, který se v běžné třídě příliš provozovat nedá. Tím, že mají digitální podobu, umožňují ještě dvě pozoruhodné aktivity, které je třeba edukačně rozvíjet. Tou první je multioborový přístup – není třeba, aby na rozvoji studenta „pracoval“ jen jeden učitel, často může jít o podporu ze strany knihovníka, lektora, sourozenců a řady dalších lidí, včetně učitelů.
Student díky tomu může dostat intenzivnější a pestřejší podporu než v klasickém prostředí, kde je portfolio „papírové“. Druhý rozměr souvisí s tím, jak chápou vzdělávání konektivisté – student má možnost se zapojit do globálních komunit, sdílet své nápady, výstupy a spolupracovat s ostatními. Tento rozměr může přinést edukaci zásadní pozitivní impuls také s ohledem na interkulturní nebo mezinárodní vzdělávání.
Výše uvedené obecné poznámky nemají za cíl budovat novou širokou teorii studentských portfolií, ale spíše upozornit na některé myšlenkové struktury, které je při jejich návrhu třeba uplatňovat. Obecně platí, že nastavení studentských portfolií se v digitální podobě poměrně obtížně mění, takže například požadavek na možnost sdílení, nebo akcent internacionalizace (s ohledem například na jazyk) je vhodné zohledňovat už při samotném zadání studentům.
Digitální portfolio je velice dobrým nástrojem podporujícím studentskou sebereflexi a studijní autonomii, ale jen tehdy, když je skutečně soustavně využíváno. Student by tak měl být v ideálním případě veden k tomu, že mu určitá instituce pomůže ho nejen zřídit, ale také s ním systematicky pracovat, čímž si postupně osvojí kompetence vedoucí k vyšší studijní samostatnosti.
Student může portfolio využít například k následujícím aktivitám:
Evidence vlastních výstupů z formálního vzdělávání – může jít o školní projekty, úkoly či seminární práce. Důležité v této oblasti je, aby student mohl sledovat svůj vlastní pokrok a plánovat změny své edukační cesty.
Evidence výstupů z neformálního vzdělávání (tzv. co-curriculum) – zahrnuje vzdělávání v oblasti mimo školu, které si volí studenti sami. Zdůrazňuje se, že právě tato forma edukace může vést k rozvoji kompetencí, které škola rozvíjet neumí dostatečně efektivně (soft skills, programování), nebo k vyšší specializaci. Stejně tak může portfolio posloužit také jako podpora extrakurikulárních aktivit, což je vzdělávání, které je koordinováno školou, ale nerealizuje se v jednotlivých studijních programech.
Evidenci výstupů z vlastní mimo vzdělávací činnosti – v této oblasti může jít o široké spektrum aktivit – od odborné až po volnočasové činnosti.
Čtenářský deník – umožňuje zaznamenávat vlastní četbu a úvahy nad ní. V rámci portfolia nemusí jít jen o obecný čtenářský deník, ale i o četbu zaměřenou na nějakou konkrétní oblast, ve které se student profiluje.
Evidence praxí, stáží – tato část vzdělávání je stále důležitější a studenti si mohou zde provádět jejich záznam spojený s reflexí.
Z výše uvedeného je patrné, že portfolio umožňuje jednak sledovat vývoj studenta v jednotlivých dimenzích jeho studia, ale také umožňuje sledovat celek. Právě možnost vidět studenta nikoli optikou jedné hodnocené aktivity, ale celku je zásadní jak pro individuální podporu (pedagogickou, mentorskou, psychologickou, informační, …), tak pro studenta samotného. Pokud má DigCompEdu pomáhat s podporou autonomie studenů, pak je třeba říct, že portfolia umožňují sledovat celek, který takovou samostatnost předpokládá.
Důležitou složkou portfolia je také reflexe – zhodnocení postupu, toho, co se student naučil, jak se rozvinul, co je ještě potřebuje. V tomto ohledu je třeba zmínit důležitou složku práce s tímto nástrojem, totiž bezpečnost. Reálná implementace se nachází mezi dvěma protichůdnými požadavky. Na jedné straně stojí možnost využít uzavřených systémů, jako je Mahara, pro práci s portfoliem v jedné konkrétní instituci, na straně druhé je zde portfolio jako něco, co si student přenáší mezi vzdělávacími stupni, institucemi a prostředími, což ale znamená vystavení se rizikům. Důraz na bezpečnost považujeme proto z hlediska implementace za zcela fundamentální a rádi bychom zdůraznili, že musí být vždy diskutována již při prvním zadání práce s portfoliem.
Příklady užitečných nástrojů
V tomto seznamu se nebudeme omezovat jen na nástroje, které umožňují tvořit studentská portfolia, ale rádi bychom zde zmínili také další služby, které mohou podpořit různé formy studentské autonomie skrze digitální technologie:
Book Creator – tento nástroj neslouží k tvorbě klasického digitálního portfolia, ale digitálních knih. Někteří autoři ho doporučí především tehdy, když se výsledky své práce chceme někde veřejně prezentovat nebo když je třeba klást speciální důraz na vytvoření nového výraznějšího kontextu.
Bulbapp – Jednoduchá aplikace, která slouží na tvorbu portfolií – ať již studentských, nebo jiných. Umožňuje tvořit jednoduché webové stránky, do kterých uživatel vkládá různé objekty (obrázky, PDF soubory) dokumentující jednotlivé aktivity.
Codecademy – platforma, která umožňuje snadné, názorné a efektivní učení se programování. Student dostává úkoly a snaží se psát kód. Aplikace mu poskytuje zpětnou vazbu, nápovědy nebo poskytuje podporu pro to, aby se dokázal posouvat dále.
Coursera – největší platforma poskytující MOOC. Přes limity v bezplatné verzi jde o výborný vzdělávací nástroj, který umožňuje studovat kurzy na téměř libovolné téma. Pro vzdělavatele může být zajímavé již jen nahlédnutí do sylabů některých „tradičních“ témat, která se ne vždy musí učit „školsky“.
EdX – hlavní konkurent projektu Coursera. Nabízí také širokou škálu kurzů, které si mohou uživatelé zapsat a studovat.
Evernote – v článcích o portfoliích se často odkazuje i k Evernote, který je pro hodně uživatelů stále rychlou a jednoduchou variantou. Pro textovou evidenci je výhodný a poslouží především pro osobní, neveřejné portfolio. Sdílení a prezentace jsou již omezené.
Kidblog – aplikace s heslem „od učitelů učitelům“ se snaží nabídnout prostor pro tvorbu jednoduchého portfolia v jedné instituci v bezpečném prostředí. Jde o jednodušší variantu Mahary.
Mahara – pravděpodobně nejznámější nástroj na tvorbu portfolií, který si instaluje a provozuje instituce, která s nimi chce pracovat. Výhodami je například integrace do Moodlu, nastavení bezpečnosti nebo podpora hodnocení ze strany vzdělavatelů.
Seesaw – nabízí ne zcela tradiční práci s portfoliem, které má silně komunitní roli. Vzdělavatel zde vytváří (nebo využívá již hotové) úkoly, které studenti řeší, komentují a sdílejí v prostředí své třídy, případně výsledky své práce ukazují také rodičům.
WordPress – nejrozšířenější nástroj na tvorbu webových stránek. Pro portfolia zde může být užitečná funkce omezené viditelnosti webu například pouze na vybrané osoby.
Studie upozorňuje, že e-portfolio ve vzdělávání má své místo a může přinášet zásadní pedagogické i psychologické benefity. Současně ale identifikuje jako rozhodující roli vzdělávací instituce, která pro jeho rozvoj a kontrolu musí vytvořit dostatečné podmínky.
Pozoruhodná studie ukazuje, že cestou, jak udělat dobré portfolio, je nechat ho navrhnout samotnými studenty. Odborníci z univerzity připravili položky do portfolia, studenti s nimi pracovali a navrhli model toho, co by mohlo a mělo být obsahem e-portfolia na jejich škole. Následně byly tyto položky ověřovány u většího množství studentů. Nový model získal velice pozitivní zpětnou vazbu, což je zásadní pro jeho případný rozvoj. Vybrané položky byly: životopis studenta, plán studia, zprávy a výzkum, domácí úkoly, projekty a experimenty, aktivity, shrnutí a reflexe práce, vědecká data, audio a video klipy a ukázky studentských prací.
Studie ukazuje, že e-portfolia mohou velice dobře sloužit nikoliv jako přímý nástroj výuky (jako v případě studie Reese a Levy), ale především pro sebereflexi a sebehodnocení. Student díky tomu získá větší zapojení a zájem na vlastním vzdělávání. Studie pracovaly s portfolii tvořenými ve OneNote a systém portfolia byl dopředu poměrně silně profilován.
Závěr
Také pohled do odborné literatury ukazuje, že práce s digitálními portfolii je cestou k aktivnější a reflektivně orientované výuce, která umožní ve studentech rozvíjet určitou studijní autonomii. Současně by si vzdělávací instituce měly uvědomovat, že pracují s konceptem, který umožňuje rozvoj co-curricula a extra kurikulárních forem výuky. Portfolio je cestou, jak překračovat hranice mezi různými institucemi, ve kterých se student učí, a poskytovat mu komplexní podporu a rozvoj.
