Co se stane, když díky hyperpersonalizované AI přestaneme poslouchat lidskou hudbu a staneme se závislí na hudbě generované? Fiktivní příběh odhaluje možné důsledky tohoto posunu pro naše emoce, návyky i vztah k hudbě a AI.
Grafika: Magnific
Nedokázal si vzpomenout, kdy se to stalo poprvé. Věděl jen to, že už nechce nic jiného. A také si moc dobře uvědomoval, jak nakažlivou závislostí celá tahle věc je. Ale nedokázal bez ní být. Zbožňoval ji. Ta technologie ho naprosto pohltila.
Téměř okamžitě přestal používat Spotify a dal přednost vlastní tvorbě a poslechu tisíců generovaných skladeb ve stovkách originálních alb obsahujících jednu pecku za druhou. AI hudba odpovídala jeho vkusu mnohem víc, než většina tvorby od skutečných umělců a kapel, které kdy slyšel.
Hyperpersonalizovaná AI hudba
Brzy se stal součástí komunity lidí, která stejně jako on, produkovala hyperpersonalizovanou AI hudbu, tedy takovou, která je vytvářena umělou inteligencí přesně podle preferencí konkrétního uživatele, zohledňující jeho aktuální náladu, srdeční tep či jiné biometrické údaje, ale také například denní dobu, počasí, nebo posluchačovu pracovní aktivitu, historii poslechu, oblíbené harmonie, tempo, nástroje, hlasy apod. Jde tak o protiklad klasického streamingu založeného na kurátorském přístupu hudebních odborníků, vybírajících skladby od výhradně lidských interpretů do unikátních, moderátorských playlistů, případně nahrazení tohoto kurátorství AI algoritmy, v nichž však jediným zdrojem hudby stále zůstávají výhradně lidské skladby a tvorba.
Právě uvedená hyperpersonalizovaná AI hudba mu pomáhala regulovat náladu, snižovat stres, zvyšovat koncentraci, usnadňovat usínání a v neposlední řadě též potlačovat osamělost. AI skladby přesně odpovídaly jeho momentálnímu psychickému stavu a jejich účinek začal být výrazně silnější než u běžné hudby, kterou předtím poslouchal. To byl také důvod, proč AI hudbu čím dál častěji využíval jako nástroj své emoční regulace.
Konec objevování v komfortní bublině
A pak tu bylo to nekonečné objevování, kterému v klasických streamovacích platformách musel čelit. Vzpomínal, jak ho lidská hudba pořád něčím překvapovala, až to bylo únavné. Stále se objevovaly nové žánry, styly, hudební trendy a nečekaní interpreti. Hyperpersonalizovaná AI hudba tohle všechno výrazně omezila, protože nikdy nevybočila z toho, co preferoval on sám.
Až časem si uvědomil, že se ocitl v hudební bublině, nápadně připomínající ty ze sociálních sítí, s prostředím, v němž si posluchač snadno zvykne na hudbu bez konfliktu, bez rizika, bez překvapení, která je navíc stále příjemná.
Od vztahu k autorovi ke vztahu k AI
Když v minulosti poslouchal lidské skladatele, zajímal ho hlubší kontext: kdo skladbu napsal, proč vznikla, jaký příběh za ní stojí, o čem a proč se v písni zpívá a jak zapadá do celkové tvorby daného interpreta.
Při poslechu AI hudby, kdy je autor zcela irelevantní, mu to ale najednou vůbec nechybělo. Místo předchozího vztahu s vybraným umělcem si jednoduše vytvořil vztah s algoritmem.
Hudba, která není nikdy dokončená
A začal si všímat i dalších rozdílů. Zatímco u tradičních, lidských skladeb šlo vždy o dokončená díla, AI hudba mohla být nekonečně dlouhá, průběžně upravovaná a nikdy nebyla definitivně dokončená. Nikdy neměl rád, když mělo něco skončit, proto byla tahle vlastnost další, která ho na celé záležitosti s AI přitahovala.
Neviditelné digitální návyky
Hyperpersonalizovaná AI hudba mu pokaždé dokázala poskytnout okamžitou odměnu. „Vytvoř mi něco melancholického ve stylu Radiohead, ale klidnějšího a delšího,“ napsal a během několika sekund vznikla skladba přesně odpovídající jeho přání. Bez čekání nebo hledání dostal jeho mozek to, co chtěl. A tento proces se opakoval mnohokrát denně. Aniž by si toho byl vědom, vznikl u něj silný návyk na okamžitě uspokojující hudební stimulaci, podobně jako tomu bylo u personalizovaných feedů na sociálních sítích, které navštěvoval. Až zas tolik ho to netrápilo, proto se ani nezaobíral myšlenkou, kam až to celé může zajít nebo jestli se bude chtít v budoucnu tohoto návyku zbavit, zda to vůbec dokáže a jak.
Společný zážitek vs. individuální hudební světy
Jeho myšlenky se naráz vrátily do minulosti. Vzpomněl si, jak lidé poslouchali podobnou hudbu díky existenci generačních hitů, společných koncertů, známých zpěváků, kapel a kulturních ikon, a jak hyperpersonalizovaná AI hudba tento princip oslabila. Každý dnes může poslouchat generovanou hudbu, kterou nikdy neuslyší nikdo jiný. Společný kulturní zážitek se tak rozpadl na miliony individuálních hudebních světů.
Definice autentičnosti
Nakonec viděl posun i pokud šlo o autentičnost. Ta byla až doposud spojována výhradně s lidskou tvorbou, přestože emocionální reakce lidí na AI hudbu byly velmi podobné. U lidského umění jsme vždy oceňovali lidskou zkušenost, nedokonalost, originalitu, osobní příběh, ale co když tohle všechno dokáže generovat také AI?
Jinými slovy, když AI vytvoří hudbu, která zní stejně dobře nebo dokonce lépe než ta lidská, může dojít ke změně samotné definice toho, co považujeme za autentické?
Hudební trendy propsané do dalších odvětví
V posledních měsících čím dál častěji přemýšlel o svém odklonu od lidské směrem ke generované AI hudbě i o tom, jak rychle se podobný odklon, který vedle něj zažily miliony lidí, projeví i v dalších kreativních odvětvích. Změny v hudebním světě se totiž odehrávají vždy nejrychleji a je tak velmi pravděpodobné, že je brzy zažijeme i jinde. Nebyl si jist, zda je na to on sám připraven. Na ostatní raději nechtěl ani pomyslet.
