Závěrečné zamyšlení účastníka kurzu RVP "Vzdělávací technologie pro 21. století" nad palčivými problémy, které současný vliv technologií na školství přináší, a možnostmi jejich řešení.
Školy jsou zvláštním prostředím, které se odjakživa potýká s různými vnějšími tlaky, a buď je efektivně přetváří, němě přijímá, a nebo je v horším případě přijímat musí. Jsou fascinující svou vnitřní čistotou, zvoněním - rituálním řádem a přestávkovým chaosem. Školy jsou místa dobrých, špatných i neuvěřitelných příkladů. Školy jsou fyzické, virtuální, divoce budoucnostní, krásné a hlavně velmi inspirativní.
Protože se pomalu uzavírá “MOOC” kurz portálu RVP Vzdělávací technologie pro 21. století, je na místě zamyslet se nad budoucností nejen vzdělávacích technologií, ale stejně tak školy jako živého organismu. Výhledy jsou podle všech v tomto kurzu dostupných článků, příspěvků a komentářů ne příliš nadějné. Plošné testování se bude s největší pravděpodobností postupně stávat centrem zájmu velkých hráčů na poli byznysu [1]. Budeme-li plošné testování vnímat v intencích hlavního nástroje řízení školství, máme se čeho obávat. Poučení z testů PISA 2009
se nám nějak nedostává, katalogy z informatiky ke státní maturitě jsou spíš
test čtenářské gramotnosti a porozumění textu
[2] než tím, co by učitelé informatiky očekávali, a tak bychom mohli ještě dlouho pokračovat.
Přece jen se však objevilo něco, v čem spatřuji velkou přidanou hodnotu všech v rámci kurzu vniklých polemik, komentářů, blogů atd. – ukázaly totiž, kde leží hranice, kterou snad všichni účastníci kurzu narušují. Jednou ikonickou ukázkou z mnoha dalších je text Blanky Kozákové a následná reakce Bořivoje Brdičky ze 7. 11. 2011 [3]. Celý článek se dotýká tématu profesního rozvoje, kariérního systému a nabízí pohled na možné změny ze strany MŠMT, vzápětí pan Brdička správně (pesimisticky) upozorňuje na nebezpečí formálního způsobu dosahování jednotlivých stupňů profesního rozvoje, místo toho navrhuje nutnost komunitního propojení učitelů za účelem sdílení zkušeností bez konkurenční nevraživosti.
Jak v našem případě chápat termín hranice? Je to místo, za které už nejde jít, hraniční stav vyvolávající nutnost aktivního odporu. Na jedné straně jsou nám odhalovány vize, přání, utopie, které ale nelze realizovat, a na druhé je postoj nejen MŠMT, ale řady dalších řídících složek (používejme dále obecné slovo vedení), jež stojí na místě a nechce být pohnuto. Jinými slovy - inovativní učitelé hledají nové cesty, možnosti a soustavně pracují na svém osobním vzdělávacím prostředí, ale zároveň jim chybí koncepce a konkrétní vize, kterou by vedení mělo nabídnout.
Je možné být inovativním učitelem při pohledu na postoj našich řídících orgánů? Není jiné odpovědi, neexistuje jiná cesta - inovaci a kreativitu musíme stále rozvíjet, hledat nové výukové postupy odpovídající vývoji světa. Musíme jít s dobou! A jsme venku – postavili jsme most a překročili hranici! Vedení ale stojí stále na starém známém břehu a bojí se na most vstoupit. My ho z druhé strany pozorujeme, voláme, ukazujeme na most – ale vše je marné! A tak máme stále větší obavy, že nás to naše vedení ze strachu vstoupit na most k lepším zítřkům určitě nedovede. A pak nemáme být pesimisty!
Obávám se, že je nutné najít nový koncept. Kurz Vzdělávací technologie pro 21. století jednoznačně dokázal, že existuje potenciál inovativních učitelů i celých škol. Takový potenciál by neměl být omezován. Navrhuji proto několik zásadních kroků, které by mohly vést k eliminaci mnoha negativních dopadů na vzdělávání:
Portál RVP, nebo (v důsledku aktuálního vývoje) spíše jakékoliv jiné vhodné prostředí využít k založení virtuálního tj. stínového vedení s úderným názvem, logem a vizí vzdělávání. Co třeba CML s divizí B (Centrální mozek lidstva s divizí Budoucnost) - ve smyslu umíme si ze sebe udělat legraci, nejsme všeználci a máme se ještě co učit.
V rámci této nové “instituce” bychom:
definovali standardy, školní řády, tematické plány - tady máme velké plus, řada proběhlých debat na RVP to už udělala;
hledali konkrétní vizi vzdělání jako přípravy na budoucnost - díky Spomocníkovi toho už hodně víme, takže jsme ok, ale ... ;
definitivně odpověděli na zásadní otázku školství od dob Rakouského mocnářství - „Přezůvky ano či ne?“ - to bohužel nemáme vůbec vyřešené.
Závěry vzešlé z naší činnosti by pro stávající vedení byly 100% závazné.
Když se vedení přiblíží k mostu, tak 80 %, na mostě 50 %, za mostem 25 %.
Pokud nás jednou dohoní, tak mohou zase řídit resort sami.
Měli bychom se posunout k modelu občana 2.0, který svoji nespokojenost umí přetavit v konkrétní činy. Takový model představil pan Franc v předposledním tématu celého kurzu Vzdělávací politika státu pro 21. století. Vedle pojmu občan 2.0 v jeho prezentacích najdete i další klíčové pojmy, které „korespondují“ s postoji současné síťové generace - aktivismus 2.0, polis 2.0 [4]. Mezi konkrétní příklady můžeme zařadit hnutí „rozhořčených“, aktivity wikileaks nebo svérázný způsob současných okupačních protestů na celém světě, jež jsou do značné míry vyvolány spojením účastníků prostřednictvím sociálních sítí.
Otázka může znít i takto: „Programovat nebo být programován?“ [5] Nezbývá než se pokusit o určité změny, konkrétní návrhy a v souladu s návrhy evropského ICT clusteru rozvíjet všechny 4 směry a zvláště v naší situaci systematicky tlačit na vedení. [6]
ICT Cluster structure
Obrázek 1, zdroj: [6]
Na závěr mi dovolte se na okamžik stát prognostikem. Hledání odpovědí na dnešní a zítřejší problémy je stále urgentnější. Nepustíme-li se i do “radikálnějších” způsobů boje, asi nás nic hezkého nečeká. Meteorolog by asi předpověděl, že v příštích dnech bude pršet. Většina správných skeptiků ovšem logicky tvrdí, že pršet bude tak jako tak. Například Václav Bělohradský naposledy v dokumentu Češi v krizi v poločase říká, že přestože „toho již mnoho víme, málo posloucháme varující signály. Nezbývá tedy než doufat, že katastrofa nebude příliš velká“. Podobně Bořivoj Brdička ve svém komentáři k dalšímu příspěvku v kurzu Vzdělávací technologie pro 21. století předpokládá, že boj s hloupostí kolem nás je předem prohraný, ale zároveň konstatuje, že to nic nemění na nutnosti stále bojovat. Téměř totéž v podnětném rozhovoru pro National Geographic říká egyptolog Miroslav Bárta: „Myslím, že spějeme do doby, kdy bude třeba znovu, zejména ve světle posledních událostí ... detailně analyzovat moderní západní civilizaci a její podstatu. ... I kolaps se dá přežít. Tak proč ne my v této době, která je skutečně svým děním a duchem tak unikátní a inspirativní? Možná právě nyní čelíme výzvám, které, pokud je vyřešíme, posunou lidstvo na novou, kvalitativně vyšší úroveň“ [7].
Chceme-li uspět, musíme vnímat celou tematiku v širších souvislostech. Ač je vzdělávání jednou z nejdůležitějších složek naší společnosti, nesmíme zapomínat i na další palčivé problémy, které bychom s našimi studenty měli aktivně diskutovat. Jedině tak můžeme věřit, že po dešti zase vyjde slunce.
Literatura a použité zdroje
BRDIČKA, Bořivoj. Daty řízené školství v praxi [online]. 2011. [cit. 2011-10-31]. Dostupné z: http://spomocnik.rvp.cz/clanek/13509.
BRDIČKA, Bořivoj. Skutečné možnosti využití daty řízeného školství [online]. 2011. [cit. 2011-11-17]. Dostupné z: http://spomocnik.rvp.cz/clanek/c//13511/.
KOZÁKOVÁ, Blanka. 7. lekce Vzdělávací politika státu pro učitele 21. století [online]. 2011. [cit. 2011-11-17]. Dostupné z: http://lektorka.blogy.rvp.cz/2011/11/07/7-lekce-vzdelavaci-politika-statu-pro-ucitele-21-stoleti/.
FRANC, Daniel. Vzdělávací politika státu pro 21. století [online]. 2011. [cit. 2011-11-17]. Dostupné z: http://youtu.be/Zi5CGlFXPtg.
BRDIČKA, Bořivoj. Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti? [online]. 2011. [cit. 2011-11-17]. Dostupné z: http://spomocnik.rvp.cz/clanek/c//12961/.
