Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Výborný rozhovor, otázku a odpověď č. 3 použiji i při školení kurzu ICT ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost. Jen více podobných rozhovorů. Díky
S vlivem technologií se proměňuje prostředí, v němž se vzdělávání odehrává. Mění se vlastnosti žáků, výukové cíle, a v důsledku toho též úloha školy. Poměr faktických znalostí, které nadcházející generace získá ve škole, k tomu, co se dozví mimo ni, se rychle mění v její neprospěch. Technologie do škol proniknou, ať chceme, nebo ne. Je proto třeba jejich přítomnost využít přínosným způsobem. Otázky vztahující se k tomuto tématu jsme položili uznávanému odborníkovi na technologie ve vzdělávání Bořivoji Brdičkovi.
Nacházíme se na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v prostorách Katedry informačních technologií a technické výchovy. Přede mnou sedí Ing. Bořivoj Brdička, Ph.D. Pane doktore, budeme si povídat o využívání technologií, zejména těch digitálních, ve vzdělávání, v učení, ve školách. Některé zásadní myšlenky jste vyjádřil již ve svém článku Difuze technologií ve škole 21. století. Přesto se Vás zeptám…
Již dobře 40 let se světová věda zabývá tím, co se vlastně děje v případech, kdy je realizována nějaká inovace. Stěžejní podíl na vysvětlení principů, které inovační proces vyvolávají, má E. M. Rogers, který se v 60. letech minulého století zabýval původně inovacemi historickými. Na základě objevů šířených mezi starověkými civilizacemi, například na znalosti výroby železa, vytvořil teorii použitelnou
pro podobné procesy dodnes. Lze ji s určitým omezením aplikovat i na proces zavádění technologií
do všech oborů lidské činnosti – školství nevyjímaje. Takový inovační proces je přijímán lidmi (učiteli) v několika fázích. Na počátku existují jen ojedinělí inovátoři, za nimi přicházejí časní osvojitelé, pak většina a jako poslední opozdilci. Odborně tento proces nazýváme difuzí.
Krátké – skutečně? To je otázka! Já nevím, tak například roku 1922 řekl Thomas Alva Edison: „Kinematografie během několika let do značné míry, ne-li úplně nahradí učebnice.“ Takže bavíme-li se obecně o technologiích, nemůžeme o příliš krátké době mluvit. Chceme-li ovšem mluvit pouze o technologiích digitálních, pak můžeme začít někde v 60. letech minulého století. Tehdy po celém světě probíhala vlna automatizace a k dispozici byly jen velké sálové počítače. Automatizovalo se všechno včetně vzdělávání. My jsme na konci 60. let byli na světové špičce ve vývoji tzv. vzdělávacích automatů. Ovšem přišla normalizace a my jsme se od světového vývoje poměrně hodně odtrhli. Teď se pořád ještě snažíme vrátit. Jak se zdá, bude to ještě chvíli trvat.
Vzdělávací technologie procházejí podobným vývojem jako pedagogika samotná. Od behaviorismu, který se snažil nastavováním vjemů přímo vyvolat vhodné vlastnosti žáka (metoda cukru a biče),
se posléze dospělo ke kognitivismu, který se pokoušel rozpitvat a rozkouskovat učivo na co nejmenší části a ty pak vkládat žákům do hlavy jako do skladiště. První výukové aplikace počítačů se snažily realizovat právě kognitivistické metody. Často se s něčím podobným setkáváme dodnes. Poznáte to podle toho, že práci žáků řídí počítač. My takové postupy nazýváme instruktivními. Pedagogika šla ale dále. Ukázalo se, že kognitivismus není schopen zajistit splnění všech výukových cílů. V současné době se proto snažíme v maximální míře uplatnit též principy tzv. konstruktivismu, jež prosazuje naše reforma, a každý učitel je s nimi tudíž dobře seznámen. Konstruktivní způsoby aplikace technologií mají velkou budoucnost. Poznáte je podle toho, že řízení výukového procesu je v tomto případě
na straně žáka, ne počítače.
Úplně nejnověji, právě v souvislosti s masivním nástupem informačních a komunikačních technologií, se mezi pedagogy začíná prosazovat nový pojem – konektivismus. Zjednodušeně řečeno, skrývá se v něm fakt, že je každý z nás v neustálém spojení jak s informacemi, tak s jinými lidmi. V zásadě všechno, co se během výukového procesu děje, je pak chápáno v kontextu existující sítě, a to včetně znalostí a schopností každého žáka (i učitele).
Začnu citátem. Je to Marc Prensky, autor známého přirovnání dětí přicházející síťové generace k digitálním domorodcům, zatímco nás ostatní označuje za digitální imigranty. V elektronickém časopisu Innovate v březnu 2009 napsal: „Technologie samotné nikdy nemohou nahradit intuici, dobrý úsudek, schopnost řešit problémy či morální směrování. V nepředstavitelně komplexní budoucnosti však nebude mít sebeinteligentnější jedinec bez přístupu k nástrojům digitálního světa šanci vyrovnat se třeba i méně schopným účastníkům sítě.“ Jinými slovy, i kdybychom se sebevíce snažili a produkovali jen ty nejlepší absolventy škol tradičním způsobem, nebudou mít šanci se dokonale uplatnit v moderním světě, nebude-li integrální součástí jejich přípravy i schopnost využívat technologie. Všichni již tak nějak tušíme, že tato kompetence nějak souvisí s úspěchem na trhu práce, se schopností konkurovat, s udržením životní úrovně apod. To je ale pouze formální složka této problematiky.
Technologie významným způsobem ovlivňují celou výchovu. Učitelé si stále častěji stěžují na to, že se zhoršují morální vlastnosti žáků i jejich pozornost, že jsou drzí apod. Je vědecky potvrzeno,
že vlastnosti dětí se vlivem soustavného kontaktu s technologiemi určitým způsobem mění. Na jednu stranu k horšímu, ale na druhou zase k lepšímu (pohotovost, kreativita, sebevědomí…). Jelikož vliv technologií již prostě není možné odstranit, nezbývá nám než působit na děti s jejich pomocí. Je proto nutné, aby se učitelé naučili s technologiemi dokonale pracovat. Je to velká výzva, neboť tato nová kompetence učitelů není ani samozřejmá ani snadná. Velmi pěkně to vystihl profesor psychologie z University of Pittsburgh Alan Lesgold, když řekl: „Počítač je jako zesilovač. Umocňuje ty nejlepší výukové metody i ty nejhorší. Je zde reálné nebezpečí, že ty horší mohou převážit, a omezit tak schopnosti budoucích dospělých.“
Popsat to není těžké, realizovat však mnohem obtížnější. Nemá smysl si nic nalhávat, je to podobné, jako s celou naší ekonomikou. Změny jsou nutné, ale nepopulární, nepříjemné, náročné, vyžadující osobní zapojení každého z nás. Vše nasvědčuje tomu, že se na skutečnou cestu změn možná vydáme teprve tehdy, až nastane opravdová krize. Zatím jen reagujeme na podněty z praxe a snažíme se je řešit. Ale to nestačí!
Vyjádřit se to dá rozdílem mezi reformou, což je jen efektivnější způsob, jak dospět ke stále stejnému cíli, a transformací, což je nejen změna postupů, ale i cílů. Chceme-li měnit cíle, je nutné ne reformovat, ale transformovat. Pochybnosti vůbec nejsou na místě! Zatímco dříve jsme přesně věděli, co vlastně chceme děti naučit, dnes to nevíme. Připravujeme je na život, který si vůbec neumíme představit. Je jisté, že se budou muset neustále učit něco nového. K nezbytným základním dovednostem tedy kromě vyjmenovaných slov a malé násobilky patří schopnost učit se.
Existuje ale bohužel určitý paradox – zatímco školství se vyvíjí vysloveně pomalu, zbytek světa pociťuje velmi rychlý exponenciální vývoj. Velmi výstižně ho lze dokumentovat citátem z Alenky
za zrcadlem Lewise Carrola. Jedná se o situaci, v níž Alenka potkala červenou královnu, která ji vzala za ruku a začala utíkat. „To v našem kraji,“ řekla Alenka, dosud trochu udýchaná, „se obyčejně dostanete někam jinam, když běžíte tak rychle a dlouho jako my.“ „Nějaký pomalý kraj!“ řekla Královna. „Zde, jak vidíš, musíš běžet ze všech sil, abys zůstala na místě. Chceš-li se dostat někam jinam, musíš utíkat aspoň dvakrát tak rychle.“ (Pozn. editora: viz heslo Efekt Červené královny v předchozí kapitole.)
Co z toho vyplývá? Je to prosté. Běžet nestačí. Musíme zvolit nějaký jiný druh pohybu. Stephen Heppell to popisuje jako „nutnost změnit naši stávající schodišťovou mentalitu“, která nás nutí
ze zvyku chodit po schodech po jednom. Chceme-li se ale uplatnit v současném světě, je třeba přemýšlet úplně jinak. Ne nadarmo byl minulý rok v Evropě rokem kreativity a inovací. Je třeba vymýšlet jiné postupy, naučit děti vlastnímu přemýšlení, inovativním nápadům.
O integraci technologií do života školy je třeba uvažovat pouze tímto kreativním a komplexním způsobem. Nepřemýšlet jen o technologiích, ale o všech souvislostech. A právě toto popisuje již v úvodu zmiňovaný příspěvek Difuze technologií ve škole 21. století.
Skoro se to bojím vyslovit, ale nemá žádný smysl si zastírat skutečnosti – změny přinesou učitelům více práce, větší nasazení, delší pracovní dobu, která se v extrému může blížit až nepřetržité službě, soustavné vzdělávání a hledání, nutnost spolupracovat. Já doufám, že v případě úspěchu také respekt a nakonec i ocenění minimálně té části společnosti, jíž na vzdělání záleží. Zní to sice hodně utopicky, ale není jiné cesty!
Je to smutné, ale vývoj lidstva je poznamenán soustavným opakováním chyb. Když se skutečně začnete zabývat řešením určitého problému, skoro vždy nakonec zjistíte, že už ho někdo vymyslel před vámi. Rizika s masivním využíváním technologií velmi hezky popsal třeba Neil Postman v roce 1984 ve své knize Ubavit se k smrti. Vychází z porovnání antiutopistů poloviny 20. století Orwella (Farma zvířat a 1984) a Huxleyho (Konec civilizace). Dříve, než přečtu ten citát, bude dobré trochu vysvětlit, o co v něm jde. Orwell byl ten typ předpovídače budoucnosti, který spatřoval riziko
ve vítězství totality. Huxley naopak předpovídal, že se dostaneme do situace, v níž bude všeho dostatek (včetně informací) a většina lidí se bude věnovat jen tomu, co jim přináší potěšení. Trošku to připomíná náš současný přechod od totality ke konzumní společnosti. Zde je ten citát: „Orwell se obával těch, kteří by zakázali knihy. Huxley se obával, že by nebyl důvod knihy zakazovat, protože by nebyl nikdo, kdo by chtěl nějakou číst. Orwell se obával těch, kteří by nám odpírali informace. Huxley se obával těch, kteří by nám jich dali tolik, že by nás uvrhli do pasivity a egoismu. Orwell se obával toho, že by byla pravda před námi skryta. Huxley se obával toho, že by pravda utonula v moři bezvýznamnosti. Orwell se obával, že se staneme nesvobodnou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou zcela zaujatou zábavou. Zastánci občanských svobod a racionalisté, kteří vždy varují před tyranií, zapomněli na téměř nekonečnou lidskou touhu po rozptýlení… Ve zkratce – Orwell
Ale vraťme se zpět ke vzdělávacím technologiím. Ze zde řečeného vyplývá, že musíme zaměřit pozornost především na to, jak by měla vypadat samotná výuka. A ta se odvíjí od cílů, které jsme si vytyčili. Na nich je přímo závislý způsob implementace technologií. Potřebujeme blíže popsat potřebné schopnosti (kompetence) učitelů pomocí standardů a nově definovat technologie integrující výukové postupy.
Za aktuálně největší riziko považuji realizaci neuvážených masivních nákupů technologií školami, které nejsou na jejich využití dostatečně připraveny. Výzkumy jasně prokázaly, že nevhodná implementace technologií může vést ke zhoršení výukových výsledků. Formální školení v ovládání počítače pro všechny učitele jako příprava na implementaci technologií rozhodně nestačí!
Ta otázka je hodně hypotetická. I když – kdo ví? Všichni si ještě dobře pamatujeme, jak Bill
při návštěvě Prahy zavítal do jedné nejmenované ZŠ. Určitě se šel poradit s jejím panem ředitelem! Ale teď vážně: Tato nadace patří k těm, které slouží ostatním za příklad. S miliardami dolarů, o nichž rozhoduje, jsou však v jiné pozici, než ostatní nadace. Většinu svých aktivit dělají velmi uváženě a dobře. Jedná se o stovky grantů, v nichž jsou vzdělávací technologie zastoupeny jen okrajově – hlavně formou vzdělávání učitelů či připojováním školních knihoven na internet, což je záslužná činnost. Trochu jiná situace je u Billovy mateřské firmy, u Microsoftu. Nedávno prošla médii zpráva o tom, jak Microsoftem financovaná plně digitalizovaná škola budoucnosti (SOF) na zelené louce na chudém předměstí Filadelfie musela po 3 letech od otevření přiznat neúspěch. Hlavním důvodem byla nedostatečná připravenost a koordinovanost jednotlivých kroků a malá zkušenost vedení. Bylo by smutné, kdybychom se (v souvislosti s miliardami korun z ESF) něčeho podobného dočkali v blízké budoucnosti i my.
Zde je rada poměrně snadná – měl by se zapojit. Je několik míst, kde se dá začít – Metodický portál (www.rvp.cz), Česká škola (www.ceskaskola.cz), Spomocník (www.spomocnik.cz). Zpočátku může třeba jen pasivně sledovat dění a získávat nové informace. U toho by ale neměl zůstat. Poté, co se osmělí, měl by se aktivně zapojit a spolupracovat s kolegy. Na Metodickém portálu je k těmto účelům zřízeno fórum, a je i celá řada dalších možností…
K zakončení našeho rozhovoru by se asi nejlépe hodil citát Seymoura Paperta, profesora MIT, žáka Piageta, autora Loga, jenž je stejně platný pro žáky i pro učitele: „K získání znalostí je třeba si vyhrnout rukávy, zamazat si ruce a dát se do práce.“
http://clanky.rvp.cz/wp-content/jw_player/player.swf
Přílohou on-line verze tohoto článku zde na Metodickém portálu je audio záznam celého rozhovoru v plné (nezkrácené) verzi. Upozorňujeme, že se nejedná o profesionální reportáž, spíše jde o jakýsi bonus pro on-line čtenáře.
Dotazy kladl Ondřej Neumajer.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
