Úvod do sociálních sítí: demokracie a politika

Přitom jde o klasický autoritářský systém, o kterém rozhoduje vedení společnosti, a jeho uživatelé do něj nemají co mluvit. Jistě není bez zajímavostí, že v roce 2009 proběhl pokus o volby také na Facebooku. Tehdy šlo o změnu pravidel fungování a ochrany soukromí, proti kterým se nemalá část odborné i laické obce silně bouřila. Toto referendum ale dopadlo fraškou 74,4 % uživatelů, kteří se zúčastnili voleb, hlasovalo pro nová pravidla. Do voleb se ale zapojilo pouze 600 tisíc osob z asi sta miliónů, které Facebook v té době používaly (zdroj: Demokracie v sociálních sítích). Výsledek byl tedy přesvědčivý, jeho vypovídací hodnota ale nulová. Účast byla pouze 0,6 %, což ukázalo, do jaké míry mají uživatelé potřebu se zapojit do rozhodování o tom, jak bude sociální síť v budoucnu vypadat. 

Trochu jiná situace je ohledně voleb klasických. Zde se asi většina lidí shodne na tom, že přechod k elektronickému hlasování (které výborně funguje například v Estonsku či řadě států USA) je nevyhnutelný – ať již z důvodů pohodlí hlasování občanů, vyšší požadované volební účasti nebo možnosti hlasovat snadno z ciziny. Je ale zřejmé, že cesta přes sociální sítě nepovede. Jednak není možné garantovat autorizaci a autentizaci voliče, ale také by bylo problematické svěřit hlasování samotné do rukou soukromé společnosti. Dnes se navíc silně diskutuje otázka odolnosti vůči útokům na funkčnost systému (DoS) či na data samotná. 

Podstatně zajímavějším fenoménem je otázka podpory různých skupin a hnutí prostřednictvím sociálních sítí. U nás je asi nejznámější silná nevole vůči státním maturitám, ale vytvořit skupinu na Facebooku, která bude mít několik tisíc podporovatelů, není nic zvlášť složitého. Ostatně kdykoli je možné si pomoci socialboty a další uživatelé se přidávají efektem sněhové koule. Členství ve skupině stojí jen jeden klik a řada lidí nad ním ani příliš nepřemýšlí. V poslední době se z nich stává jeden z významných prvků občanské společnosti, který postupně vytlačuje petice a klasické demonstrace a dopisní výzvy.

Pokud ale člověk něco o fungování sociálních sítí ví, musí být zděšen, do jaké míry jsou podobným aktivitám politici ochotni naslouchat.

Nástroj politického marketingu

Sociální sítě se stávají stále více nástrojem politického marketingu se snahou oslovit voliče a získat je jako aktivní podporovatele. Asi nejlépe zvládla volby v roce 2010 TOP 09, a to právě díky tomu, že vsadila na intenzivní předvolební kampaň na sociálních sítích a na rozdíl od většiny dalších politických subjektů si uvědomila, že taková kampaň musí vykazovat zcela jiné rysy. Na sociální sítí je nutné s voliči komunikovat oboustranně, reagovat na komentáře, být vtipný a umět si ze sebe udělat legraci. 

Vážné předvolební sliby budou sdílet jen straníci a pár zapálených podporovatelů, ale vtipné a nápadité příspěvky se budou šířit velice snadno. Zatímco až donedávna byl hlavním lákadlem pro politické strany především nízký práh investic, dnes začíná být účast v digitálním světě sociálních sítí téměř nezbytností i z důvodů možnosti oslovení voličů a efektivní komunikace s nimi.

Na tomto místě můžeme uvést dvě známé situace. První se týká prezidenta USA Obamy, který tyto nástroje používá pro běžnou komunikaci s veřejností. Je zcela obvyklé, že se s voliči „setkává“ na Twitteru a Facebooku, jeho projevy jsou nahrávány na YouTube kanál. Jistě tuto agendu nespravuje on sám, ale jeho tým. Přesto je vidět, že jde o základní prvek komunikace státního úředníka s jeho voliči. Byly to právě sociální sítě, které mu zajistily velkou část financování kampaně. Takže přínosy jsou zcela evidentní. Jde navíc o kanál, kterým lze oslovit voliče, kteří nesledují TV či neposlouchají rozhlas.

Příkladem tuzemským je známá „vajíčkiáda“, tedy kampaň lidí, která se rozpoutala na Facebooku proti Jiřímu Paroubkovi, na kterého nejen že byla házena vejce, ale autorům se podařilo dosáhnout toho, že se politik sám svými výroky stále více zdiskreditovával. Dle mého soudu šlo o jeden z klíčových momentů, kvůli kterým ČSSD propadla ve volbách.

Revoluce

Přelom roku 2010 a 2011 začal vlnou Facebookových a Twitterových revolucí v oblasti Středozemního moře. Postupně padly režimy v Tunisku, Egyptě, Libyi a řada dalších států musela učinit zásadní demokratizační kroky. Šlo přitom o revoluce zcela jiného střihu, než na jaké jsme běžně zvyklí. V čele nestály významné osobnosti disentu či kultury, ale dav lidí, kteří se organizovali prostřednictvím dvou největších sociálních sítí. V dnešní době se má za to, že za revolucemi stojí do velké míry socialboti, kteří vytvořili prvotní pocit masovosti a umožnili se přidat skutečným lidem, kteří pak vyšli do ulic. 

Sociální sítě se skutečně staly velice silným nástrojem pro podporu demokratizace, a to hned v několika oblastech. Pokud jde o zmíněné revoluce ve Středomoří, zde je možné identifikovat především dva významné body. Jednak skutečnost, že se lidé mohli jejich prostřednictvím snadno a rychle domlouvat na protestech a jednoduše je organizovat, což byl nepochybně jeden z klíčů k úspěchu. Druhým je pak ono vědomí masovosti. 

V řadě států hrají sociální sítě intenzivní roli v podpoře disentu. Ať již jsou to blogy na Blogger, které užívají s oblibou čínští disidenti, nebo jiné sociální sítě, které umožňují efektivní komunikaci se zahraničím (především jsou silným nástrojem videa na YouTube). Proto není divu, že státy, které mají obavu z demonstrací či převratů, jako první vypínají a blokují právě sociální sítě a posléze internet jako takový.

Závěrem

Funkčnost demokracie je do velké míry založená na funkční občanské společnosti a principu subsidiarity. Sociální sítě jsou v tomto ohledu významným médiem, které vznik a rozvoj těchto drobných místních aktivit podporuje a rozvíjí. Tím, že je možné vytvářet spojenectví napříč celým internetem, je možné vyvolat diskuse nad tématy, která vnímá většina lidí jako okrajová a nezajímavá. Jde tedy o další oblast, ve které se intenzivně projevují změny, které jsou s nástupem těchto technologií stále patrnější.

Současně je ale třeba vědět, že vypovídací hodnota skupin na Facebooku či dalších sociálních sítí je často velmi malá. V tomto ohledu není dobré vnímat tyto aktivity ve smyslu přímé politické angažovanosti. Přesto si myslím, že by žáci měli být vedeni k tomu, aby se občansky angažovali a dělali věci, které považují za prospěšné. Sociální sítě jim pak mohou být dobrým nástrojem v tomto snažení.