S Lidkou Kovaříkovou jsme si v Café Momenta povídali o tom, co pro ni znamená být učitelkou, o moderování na Clubhousu, o jiném pohledu na technologie a češtinu, o digitálním wellbeingu i o tom, co by dělala, kdyby měl den 25 hodin, a jakou jednu věc by vzkázala učitelům. V závěrečném bloku rychlých otázek a odpovědí se také mimo jiné dozvíte, zda dává přednost knize nebo čtečce, výuce prezenční či online a jestli učí raději synchronně nebo asynchronně.
Následující text není doslovným přepisem audiozáznamu.
Po téměř dvouleté pauze je tu opět pořad Na Spomocníkovi, do kterého si zvu zajímavé osobnosti z oblasti vzdělávání. Dnešním dílem otevíráme druhou sérii těchto setkání, a proto když jsem uvažoval nad tím, s kým ji odstartovat, nenapadl mě nikdo lepší než můj dnešní host. Učitelka, lektorka, moderátorka, autorka článků o vzdělávání nejen na Spomocníkovi, odbornice na čtenářskou a další gramotnosti a především ta, která se nebojí zkoušet nové přístupy ve vzdělávání velmi často se zapojením technologií. Paní Ludmila Kovaříková.
Ahoj Lidko.
Ahoj Jardo.
Nechybí v tom výčtu o tobě ještě něco? Přijde mi, že jsem určitě něco nezmínil, o čem bychom ještě měli vědět.
Myslím, že to, co bych chtěla ráda říct nahlas, o mně určitě víš. Jsem vášnivá čtenářka. (smích)
Na svých stránkách ludmilakovarikova.cz o sobě píšeš:
Jsem především učitelka. Přemýšlím, jak učit, jak učit přemýšlet, jak učit přemýšlet o čtení a digitálních technologiích. Didaktika pro mě není jen přesně nalinkovaný prostor, ale příležitost najít vhodnou cestu pro každého. I pro mě samotnou. Čtení a digitální technologie jsou této cesty součástí.
To mě zaujalo a chtěl bych se tě zeptat, jak moc jsou technologie součástí té tvé cesty?
Momentálně zabírají velkou část mého života, ale myslím, že o tom všem si budeme povídat.
Budeme. První, co jsem o tobě zmínil je, že jsi učitelka. To byl záměr, jelikož tam směřuje moje první otázka. Když se řekne učitelka, jaká první myšlenka tě napadne?
Nejdříve mě napadne slovo tvůrce, protože vytvořit hodinu pro mě znamená seskládat skládačku z různých věcí, různých postupů, různého učiva, z formativního hodnocení, přemýšlet o nadaných i slabších žácích, o zapojení asistentky, prostě je to spousta drobných dílků, které když jako učitelé poskládáme, odcházíme z hodiny nadšení, že se děti něco naučily, a je to prostě nádhera. A místo toho, abychom byli unavení, jsme nabití energií a rádi bychom v tom učení pokračovali dál.
Zní to jako poměrně náročná věc, těch aktivit je spousta. Dokáže to vůbec jeden učitel zvládnout?
Nedokáže, ale aspoň ten dobrý pocit nám z toho zůstává. Jedna z věcí, která mě u té otázky napadla, je slovo multifunkční, hodinu najednou musíme zvládat na několika úrovních, sledovat nadané i slabší žáky, sledovat ji z vícero úhlů pohledu a všechno tohle dohromady z nás dělá supermany.
Slyšíte, přátelé, být učitelem není úplně snadné. Měli bychom na to často myslet.
V roce 2021, přibližně před rokem, jsme společně uváděli pořad EDUbytí na Clubhousu. Jak na to vzpomínáš? Nechybí ti tato setkání? A odnesla sis z této zkušenosti něco?
Musím říct, že to bylo velmi zajímavé. Naučila jsem se improvizovat. Když člověk plánuje nějaký rozhovor, může si sestavit deset, dvacet otázek, ale vlastně v tu chvíli, když jste tam jako moderátor, musíte přemýšlet o tom, co ten druhý říká, velmi dobře mu naslouchat a zkusit z něho vymámit další zajímavosti, něco k tématu, co by rozhovor posunulo dál. Prostě ty rozhovory nespočívají pouze v tom, že máme seznam, a teď si pojďme odpovědět, ale člověk se musí naučit naslouchat druhému člověku.
Mně ta setkání teda chybí, na druhou stranu toho máme poměrně hodně, ale živý přenos je zkrátka určitý adrenalin.
To rozhodně, ale myslím si, na druhou stranu, že se člověk musí posunout dál a rozhovory nebo diskuze mezi učiteli pokračují na jiných platformách, například na Facebooku, kde si to vzala na starost Pavlína Loňková nebo někdo další a my se zase můžeme věnovat jiným aktivitám.
Jaké vzdělávací trendy v současnosti sleduješ? Figurují v nich technologie? A pokud ano, jaké a proč?
Velkou měrou jsou to právě digitální technologie, protože v současnosti hodně mluvíme o tom, jak se v budoucnu změní Rámcový vzdělávací program. V mém případě to neznamená jenom vyškrtat učivo z češtiny, co nebudu učit, ale jakým způsobem budu rozvíjet digitální kompetence dětí. A tady mě trápí spousta věcí a snažím se je změnit. Přestože učitelé perfektně zvládli distanční výuku, stále si myslí, že použít digitální technologie ve výuce znamená použít například interaktivní tabuli, procvičovat vedlejší věty na Umíme to, spustit Kahoot, ale vlastně nám jde o něco mnohem složitějšího.
U Kahootu pak mají pocit, že to žáky baví, proto je aktivizují, ale my můžeme zároveň s tím vyvozovat učivo nebo v rámci něj vytvořit pro děti celou lekci i s opakováním a všímat si, jaké mají výsledky, a na základě toho postavit další hodinu. Ve skutečnosti žáci při práci s Kahootem příliš s digitálními technologiemi nepracují. Nám spíš půjde v budoucnu o to, abychom je naučili základním digitálním kompetencím, a to znamená, dívat se na češtinu trošku jinýma očima. Například jakým způsobem se změní naše čtenářství. Jakým způsobem se změní naše psaní nebo pisatelství. Jakým způsobem se mění komunikace.
Spousta češtinářů má pocit, že ty změny jsou špatné, že nepíšeme háčky, čárky, interpunkci, že komunikujeme špatně, nespisovně, ale ono to ve skutečnosti úplně tak není. A změnit tento pohled bude velmi těžké. A celé to nebude o tom, že budeme procvičovat vedlejší věty nebo druhy přísudků na Kahootu, ale spíše, jestli umíme psát na weby, na blogy, na sociální sítě, jestli umíme ověřovat informace. O tom se hodně mluví, ale lekcí je strašně málo na to, aby se to děti v jednotlivých předmětech naučily.
Čím se tedy zabývám? Zabývám se tím, aby ostatní lidé pochopili, že musíme naprosto změnit svůj pohled na technologie i na výuku češtiny. A abych to zkomplikovala, ještě dodám, že musíme vlastně změnit i přístup k jazyku, k češtině, nemůžeme už učit to, co jsme učili před třiceti lety, ale zkusit učit komunikační cestou.
Uvědomuji si, že se mně také mnohem líp píše, když víc čtu. A když budeme o čtení přemýšlet v tom smyslu, že budeme-li sami něco psát, co by si druzí mohli přečíst, může nás to posouvat. Technologie je opravdu jen nástrojem. Někdy může být skutečně problémem, že technologie používáme příliš povrchně a nevidíme tu hloubku, která za tím je, a přesah.
Na povrchním, jak ty říkáš, použití Kahootu není nic špatného, ale musíme si uvědomit, že technologie přece můžeme použít v mnohem složitější verzi, aby nám pomáhaly v sebevývoji nebo seberozvoji.
Dnes se hodně skloňuje digitální wellbeing. Jak o něm přemýšlíš ty? Co pro tebe znamená?
Tebe to asi nepřekvapí. Ty sám sebe považuješ za digitálního minimalistu, ale já jsem naopak takový digitální maximalista (smích). Všechny ty značky a připomínky mám věčně zapnuté a mám pocit, že všechno potřebuji vyřešit ihned, protože, jakmile na ten e-mail neodepíšu hned, neustále mi to vězí v hlavě a já mám pocit, že jsem něco neudělala. Takže řeším připomínky a e-maily okamžitě, na rozdíl od toho, co se doporučuje. Tím asi nejsem úplně dobrým vzorem. A i když bych mohla iPad nebo mobil odložit, používám ho i v době odpočinku jako čtečku, pro sledování filmů, pro cvičení, prostě pro cokoliv, co bych mohla řešit i jiným způsobem.
Já tě rád pozvu na můj kurz digitálního minimalismu. Ale jak jsem to pochopil, ty bys o svém zdraví sledovala všechno, když jsi digitální maximalistkou, chtěla bys vědět, jak dlouho si umýváš ruce, jestli často dýcháš…
Ne, tak jsem to úplně nemyslela. Ne všechno maximálně sleduju, ale spíš, že digitální technologie používám v každém okamžiku svého života, kromě spánku, ten neměřím.
Já se na to ptám i z toho důvodu, jak je digitální wellbeing důležitý. Jestli je to oblast, které bychom se měli ve školách věnovat, například myslet na svoje zdraví, a jestli technologie nepoužíváme příliš atd. Anebo jsou důležitější věci?
Já bych z toho vyškrtla to slovo digitální. Prostě wellbeing. Měli bychom si uvědomit, že škola neznamená jenom to, že přijdeme, něco nadrilujeme, poslechneme a vzápětí na to napíšeme písemku a dostaneme pětku nebo jedničku. Ale že je o tom, jestli učíme žáky žít nějakým smysluplným způsobem a jestli se společně cítíme dobře. Myslím si, že to je ta pravá věc, kterou by si mohli odnést ze školy. Nejenom to, že se člověk učí celý život, ale to, že se může naučit žít sám se sebou v klidu, šťastně, něco takového. A mám pocit, že o tom se ve školách skoro nemluví.
Možná, že to je pro někoho budoucnost, ale asi by to měla být přítomnost. Jak se podle tebe promění vzdělávání do pěti let? A promění se vůbec?
Já bych strašně ráda řekla, že ano. Že budeme učit češtinu komunikačním způsobem, že budeme používat digitální technologie k rozvoji digitálních kompetencí, ale nemyslím si, že se to stane do pěti let. Možná, kdybychom spolu hovořili po deseti letech, že by ta situace byla velmi podobná, poněvadž ke změnám dochází velmi, velmi pomalu.
A kde bude za pět let Lidka Kovaříková, i co se týká používání technologií?
Chtěla bych pokračovat stejným stylem, to znamená učit na základní škole, pomáhat ostatním učitelům v rozvoji svých kompetencí, ať už digitálních, nebo čtenářských, a spíš nechávám příležitosti, aby přicházely samy, než že bych je sama oslovovala a přitahovala k sobě. A co se týká technologií, asi tam úplně nedohlédnu, možná to bude komunikace s umělou inteligencí.
Nedávno jsem chtěl na Spomocníkovi napsat článek, který se jmenoval Knihy, které byste si měli přečíst v roce 2022. Pak jsem zabrzdil a říkal si, na to jsou tu povolanější, například Lidka Kovaříková. Tak toho teď využívám a chci se tě zeptat, jaké knihy bychom si tento rok měli přečíst.
Musím se trošku omluvit, vybrala jsem knížku speciálně pro češtináře, nebude to pro všechny posluchače tohoto podcastu. Je to knížka od Stanislava Štěpáníka z olomoucké fakulty a jmenuje se Školní výpravy do krajiny češtiny. A musím říct, že jeho přístup mě naprosto okouzlil, a byla bych ráda, kdyby se tímto způsobem čeština nebo mluvnice vyučovala ve školách, tzn. komunikačním stylem, ne takovým tím drilovacím. Abychom nevychovávali z dětí jazykovědce, ale spíš člověka, který je schopen komunikovat ať už mluvenou, nebo psanou formou naprosto s přehledem.
Představ si, že má den 25 hodin a ty máš jednu hodinu navíc jen pro sebe. Jak ji využiješ?
Tam je důležité to pro sebe a možná hádáš, že budu číst, ale ve chvíli, kdy člověk ráno učí děti, odpoledne učitele, pak přemýšlí, v čem dalším by se mohl vzdělávat, potřebuje to dostat z hlavy ven. A letos jsem pochopila, že v tom mně mimořádně pomáhají naši domácí mazlíčci, takže bych chodila ven se psem a trávila čas s kočkou.
Kdybys mohla říct učitelům a všem lidem kolem vzdělávání jen jednu věc, co bys jim řekla?
Řekla bych jim ráda tolik věcí (smích), ale vyberu jednu. Nedávno jsem četla u Daniela Pražáka, proč mladí lidé odcházejí pryč ze školství, a jedním z důvodů bylo, že se necítí dobře ve sborovnách, v tom konzervativním prostředí. Já jsem si to taky hodně prožila a chtěla bych těmto kolegům doporučit, aby si našli podobně smýšlející kamarády, učitele, a vůbec nevadí, že to nebude naživo. Ale když to bude online, bude to super. Skupinka PEPOUŠů kolem Pavlíny Hublové, kam jsi patřil i ty, kam patří Slávek, Jitka, Milan a další slavná jména, ta mě vyloženě zachránila.
Pojďme na závěr našeho dnešního setkání zkusit nový, zrychlený formát tohoto rozhovoru. Já ti vždy položím otázku, skládající se pouze z několika slov a budu od tebe chtít opět jen krátkou, ideálně jednoslovnou odpověď. Můžeme jít na to?
Ano.
Knížka nebo čtečka?
Čtečka, samozřejmě.
Tablet nebo notebook?
Notebook.
Tužka nebo stylus?
Stylus.
Office 365 nebo Google Workspace?
Google, samozřejmě.
Digitální gramotnost nebo informatické myšlení?
Digitální gramotnost.
Umělá inteligence nebo kurátor?
Kurátor.
Online nebo prezenčně?
Prezenčně. Po distanční výuce určitě prezenčně.
Synchronně nebo asynchronně?
Spíše synchronně.
Telefon na lavici nebo v tašce?
Určitě na lavici.
Kamery žáků zapnuté nebo vypnuté?
Klidně vypnuté. Já ji mám zapnutou.
Spomocník ano nebo ne?
Určitě. To si nesmíte nechat ujít.
Lidko, moc děkuji, že sis udělala čas a přišla.
Já děkuju za pozvání.
Dnes byla mým hostem na Spomocníkovi paní Ludmila Kovaříková.
