S Radkou Nedbalovou jsem si povídal o začátcích na Duhovce, o třídnictví, o předmětech, které učí, o inspiraci, o digitálních stopách učitelů, o používání technologií, o tom, jak se stát úspěšným učitelem, a také, jak v době uzavření škol pojali na jejich škole online vzdělávání. Závěr pak patřil žákům, kteří dostali radu, co dělat v současné složité době, kdy jsou doma.
Následující text není doslovným přepisem audio záznamu.
***
Poprvé jsem ji potkal na Duhovce. Nastoupila na tamní gymnázium ve stejném roce jako já.
Poprvé jsme se dali víc do řeči na parníku při zahajovací plavbě k novému školnímu roku. Seděli jsme vedle sebe a probírali všechno možné. A tehdy jsem poznal její jedinečnou osobnost, abych vzápětí zjistil, že je také výbornou učitelkou, mimořádnou třídní učitelkou, skvělou organizátorkou, odbornicí na technologie ve vzdělávání a v neposlední řadě, a teď se držte, též famózní violistkou.
Po roce se naše cesty rozešly, přesto si i po letech občas zavoláme a řešíme různé technické záležitosti, naposledy před pár dny, kdy vymýšlela pro svou školu koncepci online výuky v prostředí G Suite. Jsem nesmírně rád, že přijala mé pozvání. Paní Radka Nedbalová.
Ahoj Radko.
Ahoj.
Nevím, proč mi ten parník tak utkvěl v hlavě. Možná proto, že to bylo něco jedinečného, co asi nikdo z nás nováčků předtím nezažil. Na co si ty vzpomínáš ze svých začátků na Gymnáziu Duhovka?
Na ten parník si samozřejmě vzpomínám. To byla asi taková první společenská událost nás všech nováčků. Ale pro mě byl vstup na Duhovku hlavně o spoustě nových věcí, které jsem se musela učit jako učitelka. Protože v době, kdy jsem nastoupila, jsme začali s velmi intenzivním montessori vzděláváním, což pro nás znamenalo spoustu hodin, které jsme všichni učitelé strávili dohromady s tím, že jsme se snažili rozšířit si naše povědomí o tom, co montessori je, jak to může vypadat v hodinách a trošku se učili změnit svoje myšlení, aby studenti byli víc samostatní a víc zodpovědní za to, co dělají v hodinách a my je dokázali více vést nebo jim pomáhat a méně v těch hodinách mluvit, než jsme možná mluvili předtím před tabulí. Pro mě ty začátky byly hodně o montessori školeních a o tom, že jsem úplně měnila svůj způsob myšlení o tom, jak učím.
Největší radost mi dělají osobní úspěchy dětí.
V úvodu jsem zmínil, že kromě všech různých rolí na škole jsi též třídní učitelkou. Co je na této práci nejtěžší a co nejkrásnější? Co ti dělá největší radost?
Největší radost mi určitě dělají osobní úspěchy dětí. Když vidím, že se v něčem posunuly, že se něčím rozvíjejí. Já jsem první třídnictví přijala už před 4,5 lety, když jsem nastupovala na Duhovku a to proto, že jsem chtěla s dětmi pracovat víc než tak, že je potkám v hodině, kdy přijdou do hodiny zeměpisu nebo nějakého jiného předmětu a zase odejdou. Strašně moc jsem jim chtěla pomoct vidět širší souvislosti, vyzkoušet si něco nového, a dělat něco více, než co musím do nějakého konkrétního předmětu. To byla pro mě velká výzva. A tím, že na Duhovce máme možnost pracovat s celým kolektivem a mít třídnické hodiny, tak to pro mě byla výzva, kterou jsem chtěla přijmout a chtěla jsem nějakým způsobem pracovat s těmi dětmi na jejich osobním rozvoji, aby měly možnost pracovat na svých vztazích, pracovat na svých dovednostech, které nebyly přímo navázané na předměty. Aby věděly, co chtějí v životě, aby věděly, co je činí šťastnými a co by chtěly v budoucnu dělat. To byla moje motivace, můj motor, když jsem s tím třídnictvím začala. Musím říct, že to je něco, co mě motivuje dál. Práce s kolektivem, s tím, aby se všichni někam posouvali, nejenom v mém předmětu, ale celkově ve svém životě, a že směřují k něčemu, co by chtěli dělat.
Řešili jsme strategii, jak nepřehltit učitele a studenty a zajistit, aby se zorientovali v informacích a věděli, jak to ovládat.
Po uzavření škol jste se na škole rozhodli učit online pomocí prostředí G Suite. Jakou jste v rámci něj použili strategii a jak vaše online výuka probíhá? A funguje to? A bylo něco, co jste museli později upravit?
My jsme se rozhodli využít Google Suite, protože jsme v tu dobu už využívali celou řadu služeb, naše mailové účty jsou všechny na Googlu, používali jsme sdílené dokumenty, část učitelů pracovala s Google Classroom, takže pro nás využití Google služeb bylo v uvozovkách nejjednodušší cestou, kterou se vydat. A zjistili jsme, že nám Google nabízí úplně všechno, co v tu chvíli potřebujeme. To, co jsme museli řešit, bylo spíš, jak to všechno uchopit nějak strategicky, abychom nepřehltili ani učitele, ani studenty, protože to byla velká obava, že se na všechny nahrne hrozně moc informací, že nebudou vědět, jak se v tom zorientovat, případně nebudou vědět, jak ty věci ovládat. Ten postup byl velmi intenzivní v tom, že jsme se v první řadě snažili proškolit úplně všechny učitele, jak používat Google Classroom. Nejdříve jsme vytvořili testovací třídu, kde oni byli jako žáci, pak jsme jim ukázali tu druhou stranu, jak to jako učitelé vidíme a ovládáme. Někteří už měli zkušenost, tak pomáhali kolegům, kteří takovou zkušenost neměli. A vedle toho, aby se v tom zorientovali žáci, včetně našich primánů v 6. ročníku, jsme pro ně vytvořili video návody. Prakticky na cokoliv, co jsme potřebovali, aby uměli používat, jsme vytvořili video návod, abychom předešli co největšímu množství dotazů.
A možná to, co si myslím, že bylo extrémně důležité, bylo, že jsme se v počátku rozhodli, že komunikace bude probíhat dvěma kanály, jedním kanálem k učitelům a jedním kanálem ke studentům, kdy pro zaměstnance funguje uzavřená webová stránka, stejně tak pro studenty, kde průběžně zveřejňujeme doporučení, tipy, návody, nějaké základní informace. To znamená, máme jeden komunikační kanál, kde můžeme komunikovat, kde třeba zaměstnanci najdou novinky, co se děje, nějaká doporučení, a studenti mají také stránku, kam můžou jít a tam najdou všechno, co potřebují. Tato webová stránka je vlastně takovým rozcestím, kde najdou přístupové kódy do Google Classroom a v něm poté pracují s konkrétním učitelem.
To je základní cesta, kterou jsme použili. Výuka probíhá tak, že dodržujeme rozvrh, to znamená, že na začátku hodiny, kterou mají děti s nějakým učitelem, by se měly jít podívat právě do Google Classroom konkrétního předmětu a tam skoro vždy je pro ně připraven odkaz do Hangouts Meet, do konferenční místnosti. Všichni se přihlásí do té konferenční místnosti a na začátku hodiny je zde učitel a s ním všichni studenti. A učitel má možnosti jim říci zadání, má možnost zodpovědět dotazy, které má kdokoliv. Má tam třeba krátkou přednášku, případně nějaké dovysvětlení a pak, po dobu výuky, která je 45 minut nebo 90 minut, studenti pracují na zadání, které mají, a učitel je jim k dispozici pro případné dotazy. Tedy je k dispozici v té konferenční místnosti, kdy někdo přijde, zeptá se a zase z ní odejde pracovat dál. Nebo je učitel k dispozici na Hangouts pro individuální rozhovor, ať už na chat nebo video hovor. A tímhle způsobem jsme schopni zajistit, že děti mají podporu, kdykoliv pracují na úkolech a očekáváme, že na nich pracují v tu dobu, kdy je tam učitel tak, aby jim dokázal pomoci.
Pokud si to dobře pamatuji, ty učíš ZSV a zeměpis. Proč sis vybrala tyto obory? Co tě na nich nejvíc baví?
Musím říct, že to byly moje oblíbené předměty už na gymplu. Když jsem si později přidala učitelství k jinému oboru, že by mě také mohlo bavit, a jsem za to ráda, tak jsem si vybrala právě to, co mě bavilo na tom gymplu, a říkala si, že je mi to blízké, tak bych se tomu mohla víc věnovat. A asi to souvisí i s tím, že oba ty předměty se hodně zabývají tím, co se děje kolem nás, o aktuálním dění, o situaci ve světě, ve společnosti a jsou to ideální předměty na rozvoj měkkých dovedností, na rozvoj hodnot, postojů, a to mi je hodně blízké.
Kde vůbec získáváš inspiraci pro svou výuku? Jaké zdroje bys doporučila dalším učitelům, ať už učící stejné předměty nebo jiné?
To je hodně těžká otázka, protože já popravdě v českém prostředí těch zdrojů a inspirací nemám příliš. Já vlastně momentálně pracuji s materiály, které jsou poskládané ze všeho možného, a vytvářela jsem si je sama. Pro mě třeba v zeměpisu byly velkou inspirací materiály ze zahraničí, protože v zahraničí, co se týče zeměpisu, třeba v Británii, jsou učebnice pro 2. stupeň postaveny tak, že ty věci jsou opravdu hodně založeny na zkoumání okolí, okolního světa, na kritickém uvažování a podobně. Když jsem začínala si ty věci tvořit, skládat, tak jsem se hodně inspirovala v zahraničí a potom jsem si do toho dodávala věci, které jsou více relevantní pro Českou republiku, pro naši situaci. Hodně se snažím vkládat do zeměpisu aktuální dění. Pro mě je to něco, co si hodně tvořím sama. V rámci zeměpisu si myslím, že té inspirace je velmi, velmi málo. Pokud člověk nechce učit regiony od A do Z.
A co se týče občanky a ZSV, myslím, že těch tipů a nápadů je mnohem víc, i proto, že třeba pro střední školy je ta nabídka různorodější, je tam více oborů, a je trochu škoda, že to je tak hrozně roztříštěné, že si to člověk musí hodně posbírat. Myslím si, že spousta inspirativních věcí je od Občankářů, kam jsem teda i já přispěla některými metodikami, a to je jeden ze zdrojů, kam se jdu podívat pro nějaké středoškolské metodiky a nápady. Ale zase pro ten 2. stupeň mi přijde, že toho je žalostně málo, pokud člověk nechce encyklopedicky učit, kdo to je cholerik, melancholik a další věci.
Rozhodněte se, které kanály jsou pro vás užitečné a ty sledujte.
Co ty a technologie? Že je umíš ovládat, a že ony neovládají tebe, to o tobě vím. Ale umíš je také nepoužívat? A co bys poradila těm, kteří s tím mají trošku problém?
Já musím říct, že technologie jsou pro mě hodně pomocník a asi nejsem člověk, který by byl na nich nějak závislý. Možná jsem svým způsobem workoholik. To, že mi chodí e-maily a že je kontroluju několikrát denně, je fakt, ale asi to i souvisí s tím, že práce, kterou dělám, mě baví a nějak mi to nevadí. Na druhou stranu ve chvíli, kdy se rozvíjely všechny možné sociální sítě, tak já jsem se rozhodla, že zůstanu u mé první sociální sítě, kterou byl Facebook a že si nebudu přidávat žádné další. Toho se držím doteď a Facebook používám více pasivně tak, že odebírám několik zajímavých lidí, skupin, které mi přijdou inspirativní. Nejsem člověk, který by tam nějak aktivně přispíval, zejména proto, že nechci, abych potom musela reagovat na někoho, kdo reagoval na mě. Nechci se dostat do komentářových smyček. Jsem tam spíš takovým příjemcem informací než aktivní člověk, který by tam přispíval. A co mi hodně pomáhá, že mám vypnuté notifikace. Jediné notifikace, které mi chodí, jsou z Messengeru a ze Zpráv, protože to je nějaký můj komunikační kanál na tu okamžitou komunikaci, ale všechno ostatní je pro mě zdroj informace ve chvíli, kdy tu informaci chci. Řekněme, že dvakrát za den se jdu podívat na Facebook, co v těch skupinách a u těch lidí je nového, co sdílí. A stejně tak jdu několikrát za den na e-mail, možná víckrát než by bylo zdrávo, ale pořád se tam jdu podívat cíleně, jestli tam je nějaká zpráva, a prostě notifikace mám vypnuté a přijde mi, že to šetří hodně času a umožňuje mi to myslet na něco jiného.
Tedy ta rada učitelům by byla: nastavte si to, jak vám to nejvíc vyhovuje?
Za mě ta rada je: rozhodněte se, které ty kanály jsou pro vás užitečné, na ty se několikrát denně, jednou, dvakrát, podívejte, co se děje, co je nového, co někdo komentoval, co někdo přidal, ale vypněte si notifikace.
Prioritou je nyní vymyslet zajímavé zadání, které bude dávat smysl v domácím prostředí a ze kterého si děti něco odnesou.
Ptal jsem se na to už mých předchozích hostů a nedá mi a musím se zeptat i tebe. Která digitální stopa je podle tebe pro učitele tou nejdůležitější a proč?
Myslím, že těch digitálních stop v posledních dnech, týdnech, měsících nechává spousta lidí ohromné množství. Když se podívám na Facebook do různých skupin, tak si připadám, že jsem úplně přehlcená spoustou nápadů, které má spousta lidí. A spousta společností sdílí různé dostupné programy zdarma, teď se to neustále sdílí v deseti různých skupinách, a to musím říct, že mě hodně přetěžuje. Pro mě jako učitele to není priorita. Ta priorita je teď o tom, že vymyslíme pro ty děti doma nějaké zajímavé zadání a vůbec to není o tom nástroji. Myslím si, že mnohem větší důraz má být na to, aby to dávalo smysl, dávalo to smysl teď v tom domácím prostředí, aby si z toho mohli něco odnést, vyzkoušet. Té digitální stopy, kterou za sebou učitelé nechávají a vůbec všichni, tak je prostě strašně moc.
A jestli můžu říct, co si myslím, že by po sobě měli lidé zanechávat v online prostoru, tak já jsem velmi vděčná a hodně oceňuji, když učitelé zpracují nějakou smysluplnou metodiku, nějaký smysluplný nápad, přípravu na hodinu, třeba i v online prostředí, má nějakou hlavu a patu, využívá to silné stránky těch technologií, ale už je to nějak zasazeno do kontextu, má to nějaký cíl, nějaký smysl, a není to jen hození nějakého nápadu na konkrétní nástroj bez toho, aby bylo řečeno, k čemu je to dobré a jak by se to mělo používat. To, co si myslím, že je super a je fajn, pokud se objeví nějaký prostor, kde se sdílí rovnou nápady na hodiny, nějaké přípravy, metodiky tak, aby se učitel mohl inspirovat v nějakém celku a ne jenom jedním konkrétním nástrojem. Vím, že pár lidí má své blogy. Já sleduju ty, u kterých vím, že tam tu inspiraci získám. A je to inspirace opravdu na tu celou hodinu, není to inspirace na ten nástroj.
Co děláš, když právě neučíš a neřešíš školu? Jak na ni dokážeš zapomenout? A dokážeš to vůbec?
Určitě to dokážu, a těch způsobů relaxace asi mám několik. Tak o tom, že jsem violistka, hraju na violu, to už jsi říkal, snažím se alespoň několikrát do roka zahrát si na koncertě ve velkém symfonickém orchestru, což teď je škoda, protože nám akorát zrušili jeden koncert, tak doufám, že náhrada v červnu se uskuteční. To je moje velká relaxace. To je můj velký dětský sen mít za sebou velký orchestr a velký sbor. Ten zvuk je obrovský a neuvěřitelně mě to zrelaxuje. A pak určitě ještě sport. Projížďky na koloběžce, cvičení, to je něco, co mi určitě pomáhá nějak zrelaxovat a odpočinout si.
Já jsem samozřejmě ten koncert zažil, ale jestli bys to pro ostatní mohla trošku rozvést.
Ano, příležitostně hraju v Pražském filmovém orchestru, kde hrajeme filmovou hudbu z různých filmů, ať už českých, nebo zahraničních, včetně Star Wars, Avatara a mnoha, mnoha dalších.
A ten červnový koncert je v Praze?
Červnový koncert by se měl uskutečnit v Praze na konci června v Obecním domě.
Určitě doporučuji na něj nebo na některý z dalších koncertů jít.
Ten červnový se ale obávám, že už bude vyprodaný, protože už byl předtím. Takže jestli ho jen přesunuli, tak už asi lístky možná sehnat nepůjdou.
Sdílejte offline, nebojte se zkoušet, buďte konzistentní a upřímní.
Existuje recept, jak se stát úspěšným učitelem? Co by měli podle tebe udělat začínající učitelé, aby byli úspěšní?
To je asi vůbec nejtěžší otázka. Já jsem ji totiž dostala už před pár lety, od jednoho nového kolegy, který k nám nastoupil. A když jsem začala přemýšlet a začínala jsem mu vyjmenovávat ty věci, tak jsem nějak nemohla najít konec toho seznamu (smích), protože jsem si uvědomila, že to je neuvěřitelně komplexní věc, kdy člověk s každou další věcí získává nějakou novou zkušenost. A je to velmi nepřenositelné. A myslím si, že učitelem se nenarodí vůbec nikdo. Nenarodí. Možná se narodí s lepší schopností komunikovat, s lepší schopností organizovat práci, sebe, ostatní, ale to učitelství je extrémně náročné na tu svoji komplexnost, co všechno člověk musí udělat jako manažer v jednu chvíli minimálně u nějakých 22 lidí, teda podle počtu ve třídě. Je to neuvěřitelně náročné a všestranné od komunikačních dovedností přes ty organizační dovednosti až po dlouhodobé plánování.
Ale pokud by někdo vstupoval zrovna do profese učitele jako nový, čerstvě absolvovaný učitel, tak si myslím, že první věc, která mi pomáhala a doteď mi velmi pomáhá, je sdílení. A teď myslím sdílení offline. To, že mám někoho ve škole, nějakého kolegu, s kým si o všem povídám. Může to být někdo zkušenější, kdo mi říká nějaké svoje nápady, názory, někdo, s kým si prostě mám možnost povídat a něco si zasdílet. Třeba někdo, kdo je ochotný se podívat na moje testy nebo zadání a říct mi, já tomu nerozumím, co po nich chceš. A ani si nemyslím, že to musí být předmětový učitel, ze stejného předmětu. Myslím si, že to může být prakticky kdokoliv, kdo v té škole jako můj kolega figuruje, přečte si to a řekne, fajn, já vůbec neznám nic ze zeměpisu, tohle mi dává smysl, tady v tom testu myslím, že se ptáš na tohle, je to tak nebo je to nějak jinak. To sdílení je strašně, strašně důležité, protože dá člověku nějaký jiný pohled na svět a vůbec na to, co člověk dělá. A popravdě si myslím, že to pomůže oběma v té dvojici. To znamená, jeden má nějaký nový nápad, druhý k tomu může přidat nějakou svoji zkušenost.
Za mě to sdílení je strašně důležité a to, aby se člověk nebál něco vyzkoušet. Když je u nás někdo na praxi a zkouší si všechno možné, tak to je úplně super. Protože, když se něco nepovede, tak si člověk musí popřemýšlet, proč se to nepovedlo, vzít si z toho to, co může být příčinou a případně to zkusit nějak jinak, nebo to klidně zkusit i znovu, protože občas ten problém není na straně učitele, ale na straně příjemců. Když se změní příjemci, tak to najednou funguje. Ze začátku je to o zkoušení, o hledání cest, o tom, co by mohlo být, jak by to mohlo být.
A jediné, co si myslím, že je důležité z hlediska učitele, je to, aby byl konzistentní. Aby měl nastavena jasná očekávání, jasná pravidla, a ta nejlépe neměnit. Být čitelný pro ty děti, ale zároveň k nim být upřímný. Prostě ve chvíli, kdy se něco nedaří, tak si nelhat, že to je funkční a že to je v pohodě, ale přiznat chybu a domluvit se a mít čistý stůl, aby se dalo nějakým způsobem pokračovat dál. To je něco, co já očekávám i od těch dětí. Že jsou ke mně upřímní a že si na rovinu řekneme, jak to je. A pokud jsem pochybil, tak za to vezmu svoji zodpovědnost, možná ztratím bod za pozdní odevzdání, ale máme ta pravidla nastavena jednoznačně, jednotně a všichni se podle nich řídíme.
Využijte času, kdy jste doma, a naučte se něco nového.
Na závěr, kdybys mohla říct žákům na celém světě jednu jedinou věc, co bys jim řekla?
Vzhledem k tomu, jaká je teď situace, poměrně náročná, tak si myslím, že by každý z těch studentů, žáků, kteří teď sedí doma, ve svých domovech, si měl najít nějakou novou zálibu, koníček, něco, co se naučí. Může to být naučení se setříhání videa, nového tanečního stylu, hraní na hudební nástroj, psaní všema deseti na počítači, něco, co si mohou vzít jako svoji osobní výzvu. A fungovat a využít toho, že mají možná o trochu víc času, že nemusí dojíždět do školy, ale zároveň mají možnost se naučit něco nového, na co by jinak v podmínkách, v jakých běžně jsou, čas neměli. Třeba naši studenti si dali nějaký svůj nový režim, kam si zahrnuli to, že každý den budou hodinu cvičit nebo se právě zkusí naučit něco nového. Myslím si, že na to je teď příležitost, a bylo by skvělé to využít.
Radko, děkuju moc, že sis udělala čas a byla tu dnes s námi.
Já děkuju moc za pozvání.
Dnes byla mým hostem Na Spomocníkovi paní Radka Nedbalová.
