Metody práce s žáky-cizinci ve výuce: využití diferenciačních znaků jazyků ve výuce - problematické jevy ortografické roviny
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Metody práce s žáky-cizinci ve výuce: využití diferenciačních znaků jazyků ve výuce - problematické jevy ortografické roviny
3,5 (2 hodnocení)
Článek byl vytvořen na základě příručky Metodika práce s žáky-cizinci v základní škole, která vznikla v roce 2012 pod patronací MŠMT. Všechny kapitoly z příručky budou součástí uceleného seriálu článků. Příručka je jako příloha ke stažení přiložena k úvodnímu článku celého seriálu.
Některé části kapitol vycházejí ze zkušeností pedagogů, kteří se účastnili e-learningového kurzu v rámci projektu z ESF s názvem Sociokulturní kompetence pro pracovníky škol a školských zařízení (CZ.1.07/1.2.00/08.0104 ). Informace týkající se využití národního korpusu a žákovského korpusu CzeSL pro výuku cizinců vycházejí z projektu Inovace vzdělávání v oboru čeština jako druhý jazyk (CZ.1.07/2.2.00/07.0259).
Žáci s ruským a ukrajinským mateřským jazykem
Na rozdíl od české abecedy tvoří základ ruské a ukrajinské abecedy (azbuky) cyrilice. Současná ruská abeceda se skládá z třiatřiceti písmen. Písmo je založeno na fonematickém principu, tj. každý jednotlivý foném je zpravidla označen jedním písmenem.
Některé grafémy ruské azbuky se podobají latince, což může vést k záměně písmen v abecedě české (mezi latinkou a ruskou azbukou se shoduje celkem třináct znaků, z toho šest jich má stejný význam v obou grafikách; zbývajících sedm může působit při osvojování češtiny problémy, viz: lat. Y [ypsilon] – azb. У [u]; lat. H – azb. Н [en]; lat. X [iks] – azb. Х [chá]; lat. B
Také v ukrajinské abecedě (azbuce) označují jednotlivé grafémy konsonanty a vokály. Šest písmen pro vokály (а, е, и, і, о, у) označuje vždy jednu hlásku a písmena є [je], ю [ju], я [ja]označují jeden foném pouze po měkkých souhláskách a na začátku slova, po samohláskách, po apostrofu dvě hlásky є [j+e], ю [j+u], я [j+a], ї [ji]; písmeno й [j] před o označuje souhlásku j, v jiných pozicích neslabičnou samohlásku i; měkký znak ь neoznačuje hlásku, nýbrž ukazuje na měkkou výslovnost předcházející souhlásky. V písmu se využívá též apostrof (obdobně jako např. v běloruštině), jenž má obdobnou funkci jako tvrdý znak v ruštině.
Ukrajinské písmo je obdobně jako ruské písmo vybudováno na principu fonematickém. Od hláskového principu se písmo odchyluje v několika případech: дж [ǯ], дз [ʒ], ї [ji], щ [šč]. Afrikáty дж [ǯ], дз [ʒ], дз‘ [ʒ‘] výrazně odlišují ukrajinštinu od češtiny, která je nemá. Z toho vyplývají problémy ve výslovnosti ukrajinských žáků při osvojování si češtiny (srov. např. дзеркало – zrcadlo).
Některá písmena z ukrajinské azbuky se podobají latince, což může při učení se české abecedě vést ukrajinské žáky k záměně písmen. K ní může dojít u řady slov, např. u českého slovesa hádat, které ukrajinský žák může přečíst jako nadat, případně zaměnit s ukrajinským надати ve významu poskytnout, udělit.
Zvláštní pozornost je třeba věnovat tomu, že některé české grafémy v psané podobě odpovídají psacím písmenům ruským nebo ukrajinským, ale označují jiné hlásky. Takových grafických shod existuje celá řada (srov. např. p, c, u, y a další). Tak např. rus. cор, вера, ректор, сук mohou vyvolat u rusky mluvících žáků mylné grafické asociace a stát se příčinou interference.
Žáci s arménským mateřským jazykem
Ačkoliv arménské písmo[2] je zcela odlišné od latinky a je poměrně složité i pro Armény, nemívají arménští žáci s latinkou problémy (většina z nich je totiž bilingvní, protože v Arménii se dodnes používá ruština, mladá generace se už učí také angličtinu), Latinka je pro ně podstatně jednodušší. Arméni umějí psát jak tiskacím písmem, tak i psacím. České psací písmo je vhodné procvičovat obdobným způsobem jako u českých prvňáčků.
Na rozdíl od češtiny se v arménštině užívají specifická interpunkční znaménka a jejich umístění ve větě je také odlišné. Např. arménská dvojtečka odpovídá české tečce a naopak, tj. arménská tečka přibližně odpovídá české dvojtečce. České interpunkční čárce odpovídá v arménštině zvláštní čárka nad posledním písmenem slova. Znaménka odpovídající českému otazníku nebo vykřičníku se v arménštině kladou na poslední slabiku slova, jež má i příslušnou intonaci. Proto je zapotřebí, aby pedagog věnoval arménským žákům také zvláštní pozornost při nácviku interpunkce v českém jazyce.
Žáci s arabským mateřským jazykem
Arabské písmo[3] se od českého velmi výrazně odlišuje, a proto je pro arabského žáka jedním z největších problémů naučit se ovládnout českou grafiku. V arabštině se píše na rozdíl od češtiny zprava doleva, což dělá Arabům, kteří neumějí psát obráceným způsobem, zejména v počátečních fázích osvojování si češtiny velké potíže.
Tvary písma, které jsou pro Evropany jen těžko identifikovatelné, pocházejí z téhož zdroje jako latinka: z nejstaršího abecedního písma, které ve starověku vyvinuli dávní písaři ve fénickém Ugaritu.[4] Ani tato skutečnost však žádným zvláštním způsobem nepomůže arabskému žákovi vybudovat ortografickou kompetenci v českém jazyce. Učitel ve škole musí začít s Arabem pracovat jako s žákem v 1. třídě české základní školy, a to včetně nácviku psacího písma[5] do tzv. písanek.
Žáci s japonským mateřským jazykem
Japonská grafikapředstavuje jedno z nejoriginálnějších a nejsložitějších písem na světě. Skládá se z písma (kandži) – původně čínských znaků[6] – a dvou abeced (katakanu a hiraganu)[7]. Katakana a hiragana představují slabičné abecedy, kandži ideografické písmo. Tato tři písma se navzájem různě kombinují a působí problémy i Japoncům. Katakana slouží pro fonetický přepis cizích slov a slov přejatých a používá se také ke zvýraznění části textu, obdobně jako např. v češtině kurzíva. Hiragana pak slouží k výslovnosti nějakého znaku. Ačkoliv je možné číst většinu znaků kandži dvěma i více způsoby, umožňuje toto písmo rozlišit význam nejužívanějších a nejběžnějších homonym v japonštině. Kandži se používá k vyjádření slovního kořenu, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou.[8]
Někdy se sice v japonském písmu objevuje i latinka (např. ve zkratkách apod.), ale celkově je znalost latinky u japonských žáků velmi nízká. Ti umějí psát jen tiskacím písmem, a proto je vhodné psací písmo procvičovat obdobným způsobem jako u českých žáků v 1. třídě ZŠ.
V japonském ortografickém systému se neužívají mezi slovy mezery. Text je psán buď ve sloupcích (a to zprava doleva), nebo v řádcích (zleva doprava jako v Evropě), a proto je zapotřebí, aby pedagog vedl japonské žáky v českém jazyce při psaní pouze v řádcích. Stránky a listy v japonských knihách jsou řazeny odzadu, tedy odlišně od českého způsobu stránkování, což působí japonským žákům také zpočátku problémy.
Žáci s korejským mateřským jazykem
Zvýšenou pozornost musí učitel věnovat také psanému projevu korejských žáků, kteří užívajíve své mateřštině vlastní hláskové písmo.[9] Jednotlivá písmena se skládají do slabik v podobě čtverečků a neexistují např. velká písmena.
Grafika českých slov je zejména u jižních Korejců pozitivně ovlivněna především výukou angličtiny a užíváním tiskacích písmen, proto je vhodnější (a to zejména na začátku výuky) používat při práci s žáky-Korejci jen písmo tiskací. Se zavedením povinné výuky angličtiny na všech typech škol se korejští žáci s latinkou seznamují, ovšem ve svých psaných projevech nepoužívají písmo psací, ale malé tiskací. Arabské číslice jsou sice pro ně běžné, ale zapisují je poněkud odlišně (např. číslice 1, 4, 7), což velmi často vede k jejich záměně, a proto v nich také zpočátku při osvojování češtiny korejští žáci velmi často chybují.[10]
[2] Arménsky se abeceda nazývá ajbuben,a to podle prvních dvou písmen ajb a ben (obdobně jako v cyrilici, kde označení pro abecedu vychází rovněž z prvních dvou řeckých písmen: α (alfa) β (beta), či v azbuce (viz výše v textu), zatímco český název pro abecedu skrývá čtyři písmena, a to a, b, c, d). Původ arménských písmen není dodnes jednoznačně prokázán, ale předpokládá se, že jednotlivá písmena vycházela pravděpodobně z řecké abecedy. Oba současné arménské dialekty (západní i východní) používají stejnou abecedu, avšak výslovnost některých písmen je v nich odlišná.
[3] Arabské písmo je (obdobně jako řecké či hebrejské písmo) založeno na fénickém typu písma. Od latinského písma se liší ligaturami. Ačkoliv se v písmu nerozlišují velká a malá písmena, má většina písmen čtyři podoby, které se uplatňují podle toho, zda jsou na začátku, uprostřed či na konci slova, nebo stojí-li samostatně. (Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Arabsk%C3%A9_p%C3%ADsmo).
[4] Arabské písmo je (obdobně jako řecké či hebrejské písmo) založeno na fénickém typu písma. Od latinského písma se liší ligaturami. Ačkoliv nerozlišuje velká a malá písmena, má většina písmen čtyři podoby, které se uplatňují podle toho, zda jsou na začátku, uprostřed či na konci slova, nebo stojí-li samostatně. O společném původu svědčí i abecední pořádek písmen. V dnešní době však existují značné rozdíly mezi spisovnou arabštinou a její hovorovou formou, regionálními hovorovými jazyky (např. hovorovou egyptskou, syrskou, iráckou, marockou arabštinou). Spisovná arabština se jen málo liší od jazyka koránu a aktivně ji ovládají pouze vzdělanci. V jednotlivých hovorových jazycích se objevují podobné tendence, které odpoutaly románské jazyky od latiny. Na rozdíl od románských jazyků se však rozdíly projevují jen v malé míře v psané formě jazyka, a to přestože někteří spisovatelé píší v regionálních variantách. Důvodem je to, že např. arabské písmo nezachytí změny v krátkých vokálech, pozměněné konsonanty si zase ponechávají původní zápis (např. znak ج, běžně přepisovaný jako J a vyslovovaný [ǯ] se v Egyptě vyslovuje [g], ale píše se pořád stejně).
[5] O výuce psacího písma v českých základních školách se dodnes vedou v českém školním prostředí diskuse. Ačkoliv na většině škol v ČR přetrvává tradiční nácvik psacího písma, některé školy od školního roku 2012/2013 již psací písmo do výuky nezahrnují.
[6] Rozdíl mezi čínskými a japonskými znaky vychází z toho, že v Číně má každý znak jeden význam, zatímco v Japonsku má znak více významů a odvíjí se od kontextu celé věty (slovo nabývá určitého významu až v konkrétní větě).
[7] Kana je souhrnný název pro katakanu a hiraganu, dvě japonské abecedy, z nichž každá obsahuje 48 znaků. Existují však i dvě znělostní znaménka (nigori a marunigori), jež množství znaků v jednotlivých abecedách téměř zdvojnásobují.
[9] Jejich abeceda se nazývá hangul. Korejské hláskové písmo bylo uměle vytvořeno již v polovině 15. století s cílem rozšířit gramotnost a zachytit věrněji korejský jazyk. Velmi brzy však přejala korejština pro zápis jazyka čínské znaky a ty používala až do konce 19. století (nejprve pro všechny druhy písemnictví, později pro tzv. vyšší literární útvary). Tyto znaky ovšem nebyly pro grafické zachycení korejštiny příliš vhodné, neboť zaznamenávaly pouze sémantiku a nevypovídaly nic o gramatickém systému (např. o gramatických kategoriích apod.). Psaná čínština pak neměla nic společného s mluvenou korejštinou a sloužila k dorozumívání pouze mezi vzdělanci, a to výhradně v písemném styku. Teprve na přelomu19. a 20. století se pod vlivem rostoucího nacionalismu rozšířilo i hláskové písmo, které se ve 20. století začalo používat již oficiálně. Avšak čím je korejský text odbornější, tím více čínských znaků obsahuje. Funkcí těchto znaků je tedy zpřesnit odborné poznatky. Už v průběhu 20. století lze pak zaznamenat u Korejců určitý posun ve stupni vnímání a znalosti čínských znaků. V současné korejské společnosti se znaky užívají většinou už jen pasivně a postupně se vytrácejí. Např. korejský žák čte text sinokorejsky (výslovnost je vzdálená čínské), avšak bez kontextu mu neporozumí, což souvisí zejména s odlišnou typologií čínštiny a korejštiny (např. v rovině syntaktického členění věty). Avšak téměř dvoutisícileté používání znaků mělo vliv na to, že Korejci jsou dodnes zaměřeni na psaný text a největší důraz kladou na vizuální stránku (i ze všech smyslů používají nejvíce oči). (Viz Löwensteinová, 2005.)
Článek je zpracován na základě metodické příručky METODIKA PRÁCE S ŽÁKY-CIZINCI V ZÁKLADNÍ ŠKOLE, Šindelářová, J., Škodová, S., Praha: MŠMT, 2012. ISBN 978-80-7414-559-9.
