Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Materiál vznikl v rámci projektu spolufinancovaného Evropským sociálním fondem (ESF).
Seriál
V posledních desetiletích nabývá na důležitosti interkulturní komunikace (intercultural communication), a to zejména z důvodů ekonomických, hospodářských a politických, se vznikem a postupným rozšiřováním států Evropské unie a při zvýšené migraci obyvatel. Interkulturní komunikace (dále jen IK) představuje v současném moderním světě nový fenomén. Lidé z různých zemí a kulturních společenství a jednotlivé národy se začali mezi sebou dorozumívat, navzájem se blíže poznávat a spolupracovat v daleko větší míře, než tomu bylo v minulosti. Tento způsob komunikace se začal prosazovat nejdříve v praxi, a to nejen na mezinárodní úrovni v oblasti obchodu, politiky, diplomacie, turistického ruchu, umění, kultury, sportu apod., ale i ve výchově a vzdělávání. Teprve později se IK, její pozitiva i problémy, staly předmětem intenzivnějšího zájmu příslušných vědních oborů po stránce teoretické i výzkumné. Článek byl vytvořen na základě příručky Metodika práce s žáky-cizinci v základní škole, která vznikla v roce 2012 pod patronací MŠMT. Všechny kapitoly z příručky budou součástí uceleného seriálu článků. Příručka je jako příloha ke stažení přiložena k úvodnímu článku celého seriálu. Některé části kapitol vycházejí ze zkušeností pedagogů, kteří se účastnili e-learningového kurzu v rámci projektu z ESF s názvem Sociokulturní kompetence pro pracovníky škol a školských zařízení (CZ.1.07/1.2.00/08.0104 ). Informace týkající se využití národního korpusu a žákovského korpusu CzeSL pro výuku cizinců vycházejí z projektu Inovace vzdělávání v oboru čeština jako druhý jazyk (CZ.1.07/2.2.00/07.0259).
Termín IK může označovat několik entit, jednak pojmenovávat předměty verbálního a neverbálního procesu sdělování probíhajícího (většinou spontánní cestou) v různých sociokulturních situacích, jednak vědeckou disciplínu zabývající se studiem objektivních skutečností tohoto způsobu dorozumívání (teoretické přístupy, klasifikace a typy komunikace, jazykové a kulturní bariéry), jindy i praktické výukové náměty a aktivity pro výcvik interkulturních kompetencí (většinou komunikačních a profesně zaměřených).[1]
Řada výzkumů však prokázala, že nesprávně a chybně interpretovaná IK může vést nejen k oboustrannému neporozumění a nepochopení mezi příslušníky jednotlivých národů a etnik, ale až ke vzájemným konfliktům,[2] někdy až natolik závažným, že mohou vyústit dokonce ve válečný střet.[3]
Ztotožňujeme se s názorem J. Průchy,[4] že pro správné pochopení pojmu má zvláštní význam kontext, do kterého je zasazen. Na první pohled po formální stránce totožné termíny užívané ve dvou různých jazycích, např. v angličtině (intercultural comminacation) a v češtině (interkulturní komunikace) či slovenštině (interkultúrna komunikácia), mohou svým obsahem označovat, a tedy i reprezentovat odlišné, ač navzájem propojené a závislé jevy zároveň.
V odborné literatuře se s pojmem „intercultural communication“ poprvé setkáváme v publikaci amerického antropologa E. T. Halla s názvem „The Silent Language“, která vyšla v r. 1959. V současné vědecké terminologii se užívají k tomuto anglickému výrazu „intercultural communication“ (event. „cross-cultural communication“ či „interethnic communication“) v dalších jazycích různé ekvivalenty. V mnohých neslovanských jazycích byl zaveden jednoznačný termín, např. v němčině („interkulturelle Kommunikation“), francouzštině („la communication interculturelle“), italštině („communicazione interculturale“), španělštině („la comunicación intercultura”), švédštině („interkulturell kommunikation”), maďarštině („interkulturális kommunikáció”), turečtině („kültürlerarasi iletişim”) apod. Obdobně je tomu i v některých slovanských jazycích, např. Poláci užívají termín „komunikacja międzykulturowa,“ Srbové „интеркултурална комуникација“, Slovinci „medkulturne komunikacije, také v ukrajinštině se mluví a píše o „міжкультурної комунікації“, v běloruštině o „міжкультурнай камунікацыі“, zatímco v některých dalších slovanských jazycích existují vedle sebe dva ekvivalenty. Srov. např. v ruském jazyce slovní spojení „интеркультурная коммуникация“ a „межкультурная коммуникация,“[5] ve slovenštině „interkultúrna komunikácia“ či „medzikultúrna komunikácia,“[6] v bulharštině „интеркултурна комуникация“ či „междукултурно общуване“ apod. Obdobně je tomu i v českém prostředí, ve kterém se nejčastěji užívá termín interkulturní komunikace,[7] někdy výraz „komunikace mezi kulturami“ nebo také „mezikulturní komunikace,“[8] jen sporadicky se vyskytuje slovní spojení „mezilidská komunikace.“[9]
Užívání a rozšiřování pojmu IK v odborných kruzích úzce souvisí se vznikem tohoto vědního oboru, jenž se začal formovat před více než padesáti lety ve Spojených státech amerických a v Kanadě, v nichž se postupně stával předmětem zájmu různých vědeckých a výchovně-vzdělávacích institucí.[10] Ačkoliv se severoamerická společnost od počátku vyvíjela s početnou imigrací, ponechala si svůj multikulturní charakter dodnes, i když původně převažující vliv evropských kultur byl postupně vyvažován vlivy a kulturami latinskoamerickými a asijskými. IK tak měla svoje počátky právě zde.
Do Evropy se IK rozšířila až v osmdesátých letech minulého století. Nejdříve se začala rozvíjet s migrací dělníků ve vyspělých kapitalistických zemích, zejména ve Velké Británii, Itálii, Německu, Francii, Norsku, Švédsku a Finsku. Zatímco se tyto evropské státy mohly v této době už opřít o vlastní zkušenosti, začal se zejména v řadě evropských postsocialistických států koncipovat nový obor teprve od konce devadesátých let minulého století,[11] a to v souvislosti s narůstajícími problémy způsobenými zvýšenou migrací obyvatel a potřebou formování nové moderní společnosti ve střední Evropě.
Evropská odnož IK se začala rozvíjet nejprve v ekonomické sféře, v marketingu, reklamě apod., teprve později našla své místo v dalších oblastech, jako např. v pedagogice, psychologii, filozofii, literární vědě apod.[12]
Díky dostupnosti odborně zpracované literatury a řadě zahraničních zkušeností a praxí ověřených poznatků se i v českém prostředí začala rozvíjet IK, a to jako vědecká disciplína interdisciplinárního charakteru, jež využívá např. poznatků a výzkumných metod uplatňovaných v jiných vědních oblastech (psycholingvistice, sociolingvistice, etnografii komunikace, etnopsycholingvistice, teorii jazykového relativismu, interkulturní psychologii apod.[13]
Vzhledem k tomu, že se na předmětu studia podílejí také např. antropologové, etnologové, sociologové, politologové, kulturologové, lingvisté, psychologové, pedagogové a další odborní pracovníci, nelze ani předpokládat, že by definiční pojetí IK ve světové odborné literatuře bylo zcela totožné a jednoznačné. Její obsah se různí buď podle zaměření konkrétní disciplíny, nebo podle specifických kulturních oblastí, do kterých je objekt zkoumání zasazen.
Termín IK[14] vhodně vymezil J. Průcha (2010) jako „označující procesy interakce a sdělování probíhající v různých typech situací, při nichž jsou komunikujícími partnery příslušníci jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství. Tato komunikace je determinována specifičnostmi jazyků, kultur, mentalit a hodnotových systémů komunikujících partnerů.“[15]
V českém prostředí se užívá také termín mezikulturní komunikace; tu např. Lehmanová (1999) vymezuje jako „reflexi komunikačního procesu mezi individuálními a nadindividuálními subjekty přináležejícími k rozdílným kulturním systémům, přičemž dodává, že: subjekty mezikulturní komunikace vstupují do komunikačního procesu s odlišnými, kulturou determinovanými kognitivními a emocionálními strukturami, s odlišnými způsoby vnímání a hodnocení skutečnosti.“[16]
Protože jde o přibližná synonymická vyjádření a protože se v českém prostředí v současné době poměrně ustálil pojem IK i v různých dalších oborech (mezinárodní obchod, diplomacie, věda, umění, turismus, sport aj.) a je v souladu s dalšími pojmy užívanými v České republice (srov. např. interkulturní vzdělávání, interkulturní výchova, interkulturní kompetence, interkulturní psychologie, interkulturní výzkum aj.), budeme používat tohoto termínu, event. s dovětkem ve školním prostředí, v základním vzdělávání nebo rozšířeného o atribut školní (IK).
Pro účely tohoto textu budeme vycházet z obecné Průchovy definice dále specificky modifikované na školní interkulturní komunikaci v základním vzdělávání, která pak pro žáky-cizince představuje soubor procesů interakce a sdělování probíhajících při různých situacích ve školním sociokulturním prostředí, přičemž multikulturní třídní prostředí a vyučování v nemateřském jazyce odráží specifiku různých jazyků a odlišných kultur včetně mentalit a hodnot žáků mladšího a staršího školního věku jako příslušníků jazykově a/nebo kulturně odlišných etnik, národů, rasových či náboženských společenství, jež se projevují odlišnými způsoby vnímání a hodnocení skutečnosti prostřednictvím vyučovacího procesu, neboť do školního i komunikačního vzdělávacího procesu vstupují s rozdílnými, odlišnou kulturou determinovanými kognitivními a emocionálními strukturami (srov. Průcha, 2010).
[1] Viz Průcha, 2010, s. 13–29. Podrobněji viz v následující kapitole.
[2] Blíže viz např. Lüsebrink, 2005.
[3] Viz Přibáň, 2004; Průcha, 2010, s. 9.
[4] Průcha, 2010, s. 13–17.
[5] Tento termín „mežkulturnaja komunikacija“ nad podobou „interkulturnaja kommunikacija“ podle našich vlastních pozorování v současné době v ruském prostředí převládá. Srov. např. v obsahu příspěvků v sekci „Русский язык в межкультурной коммуникации начала XXI века“ na XII. kongresu МАПРЯЛ „Русский язык и литература во времени и пространствe“ (под редакцией Вербицкой Л. А., Лю Лимиия, Юркова Е. Е.), konaný ve dnech 10.–15. 5. 2011 v Šanghaji v Číně. Srov. také ve sborníku „Русистика и современность.“ Материалы XIV Международной научно-практической конференции, která se konala ve dnech 29. 9.–1. 10. 2011 v Sankt-Peterburgu. Том 1. Лингвокукльтурология и межкультурная коммуникация. Санкт-Петербург: РГПУ им. А.И. Герцена, изд-во «Северная звезда», 2011, 400 s., ve kterém se v celém III. oddílu (s. 211–284) užívá tato druhá podoba. Viz např. Н. И. Курганова: „Знание и межкультурная коммуникация“ (s. 216–220); Д. Якоч.: „Перевод как средствомежкультурной коммуникации и как форма бытия мировой литературы“ (s. 220–223); Л. Гузи: Межкультурная коммуникация в словацкой среде в связи с образом России в Словакии“ (s. 234); Е. Е. Захарова – М. В. Таймурзина: „К вопросу о роли хронемики в межкультурной коммуникации (на материале данных опроса русских и финнов)“ (s. 273–279). Dále např. Леонтович, 2007; Атабекова, 2007, 2008; Ваулина, 2008.
[6] Např. Miššíková, 2007; Nádaská – Líšková, 2006.
[7] Např. Průcha, 2001, s. 177; 2010, s. 16; Nový – Schroll-Machl, 2007; Morgensternová – Šulová – Schöll, 2012.
[8] Např. Kolman, 2001, 2007; Lehmanova, 1999, s. 21; Průcha, 2001, s. 179; Jaklová, 2008; Hádková, 2008, s. 12–13.
[9] Srov. např. v českém překladu název publikace J. A. De Vita: Základy mezilidské komunikace, 2001.
[10] Rozvoj mezinárodních vztahů USA s vyspělými kapitalistickými státy (např. Japonskem, Německem, Velkou Británií, Itálií, Francií atd.) po r. 1945 si vyžádal na odlišné sociokulturní prostředí připravit řadu odborníků (např. diplomaty, ekonomy, pedagogy a další profese).
[11] Od této doby jsme se vlastně jako jedni z prvních v republice začali společně se svými kolegy z PF UJEP pod vedením M. Čechové zabývat problematikou začleňování žáků-cizinců do základních škol a realizovat i řadu projektů zaměřených na tuto tematiku.
[12] Jaklová, 2007.
[13] Blíže viz Průcha, 2010, s. 19–25.
[14] V současném evropském kontextu, tedy i v českém prostředí, upřednostňujeme užívání termínu interkulturní komunikace (IK), která probíhá (stručně řečeno) mezi komunikanty v prostředí, v němž odlišné kultury žijí jakoby samostatně, vedle sebe (srov. např. vietnamskou či čínskou komunitu v ČR), zatímco multikulturní komunikace (MK) představuje vedení dialogu v multikulturní společnosti, ve které společně žijí příslušníci různých kultur jako celek se společnými kulturní rysy. K tomuto chápání nás vedou tři aspekty:
a) multikulturalismus s MK se váže spíše k americkému kulturnímu společenství, interkulturalismus s IK má těsnější vazbu k evropskému prostoru; b) současná situace v Evropě podpořená postojem významných politiků (např. angl. premiéra Bacona nebo něm. kancléřky Merklové), viz neochotu některých muslimů přizpůsobit se evropské kultuře a jinému náboženství (interkulturní bariéra) včetně jazykové kompetence (jazyková bariéra); c) postoj Rady Evropy, která doporučuje pro evropský prostor užívat termín IK. Srov. s názorem J. Průchy, který doporučuje i nadále užívat v současném českém prostředí MK a MV jako termíny již zavedené (Průcha, 2010).
[15] Průcha, 2010, s. 16.
[16] Lehmanová, 1999, s. 21; srov. Hádková, 2008, s. 12–13.
Článek je zpracován na základě metodické příručky METODIKA PRÁCE S ŽÁKY-CIZINCI V ZÁKLADNÍ ŠKOLE, Šindelářová, J., Škodová, S., Praha: MŠMT, 2012. ISBN 978-80-7414-559-9.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
