Metodika práce s žáky-cizinci v základní škole - úvod
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Metodika práce s žáky-cizinci v základní škole - úvod
4,0 (3 hodnocení)
Článek byl vytvořen na základě příručky Metodika práce s žáky-cizinci v základní škole, která vznikla v roce 2012 pod patronací MŠMT. Metodiku najdete v závěru příspěvku jako soubor ke stažení. Všechny kapitoly z příručky budou součástí uceleného seriálu článků.
Některé části kapitol vycházejí ze zkušeností pedagogů, kteří se účastnili e-learningového kurzu v rámci projektu z ESF s názvem Sociokulturní kompetence pro pracovníky škol a školských zařízení (CZ.1.07/1.2.00/08.0104 ). Informace týkající se využití národního korpusu a žákovského korpusu CzeSL pro výuku cizinců vycházejí z projektu Inovace vzdělávání v oboru čeština jako druhý jazyk (CZ.1.07/2.2.00/07.0259).
V důsledku geopolitických změn a integračních procesů, jež proběhly ve střední Evropě koncem minulého století, postupující světové globalizace, vzniku a rozšiřování Evropské unie a pod vlivem zesilujícího celosvětového pohybu obyvatelstva (zejména z jihu na sever a z východu na západ) se staly mnohé evropské jazyky předmětem intenzivního zájmu aplikované lingvistiky.[1] Fungování a studium jazyka v roli jazyka nemateřského a jeho prezentace z pohledu jinojazyčného mluvčího mají svá specifika, a proto jim byla především v evropském kontextu jak v oblasti teoretické a aplikované lingvistiky, tak i v didaktice cizího jazyka věnována v poslední době zvláštní pozornost.
Se stoupajícím zájmem o některé evropské jazyky v mezinárodním kontextu a s přibývajícími zkušenostmi se rozšiřuje i prostor pro hledání optimálního propojení lingvistiky s didaktikou cizích jazyků a pro využití nejnovějších poznatků z dalších vědeckých disciplín, jako sociolingvistiky, etnolingvistiky, interkulturní a kontrastivní lingvistiky. S růstem počtu žáků-cizinců
se zvyšují požadavky na jejich výuku, což vede k systematičtějšímu přístupu odborných a pedagogických pracovníků při řešení základních lingvodidaktických otázek v multikulturních třídách na základních školách.
Při interdiciplinárních zkoumáních se využívá nejnovějších poznatků dalších vědních oborů, jako lingvodidaktiky, pedagogické lingvistiky, korpusové lingvistiky, sociolingvistiky, lingvistické antropologie,[3] psycholingvistiky, etnopsycholingvistiky, interkulturní psychologie apod. Výuka v jiném než mateřském jazyce se pak stala námětem mnoha odborných studií, moderních učebních textů a materiálů pro cizince, jež byly zaměřené většinou jen na dospělé.
Proto předkládaný text podává syntézu dosavadních výsledků výzkumu zaměřeného na osvojování cílového jazyka[4] a jeho výuku se zřetelem na vnitřní jazykové, mezijazykové a mimojazykové vztahy, a to podle nejaktuálnějších požadavků základního vzdělávání z pohledu pedagoga a potřeb žáků-cizinců. Vychází z aktuálních principů evropské jazykové politiky, z evropského modelu výuky cizích jazyků a z jeho aplikace do školské praxe základních škol v České republice.
Teoretická část shrnuje metodologická východiska předkládaného textu, informace o interkulturní komunikaci jako fenoménu současné epochy. Na základě rozboru situace ukazuje, jak se uplatňuje interkulturní vzdělávání v základním školství při začleňování žáků-cizinců do vzdělávacího procesu. Pozornost je soustředěna také na interkulturní rozdíly projevující se odlišným chováním příslušníků různých národností, zejména na edukační klima v multikulturní třídě v základní škole a typické projevy žáků-cizinců podmíněné odlišným sociokulturním prostředím, z kterého pocházejí
V samostatné kapitole zaměřené na specifičnost školní interkulturní komunikace je věnována zvláštní pozornost metodickým pokynům k práci s žáky-cizinci v multikulturní třídě při jejich začleňování do českého vzdělávacího systému, metodám práce a postupům učitele vedoucím k začleňování žáků-cizinců do komunikačního prostředí, a to pozorováním vlivu jazykové příbuznosti na osvojování cílového jazyka a jeho vztahu k typu jazyka mateřského, které přispívají ke komunikačnímu začleňování žáků-cizinců a k odstraňování jazykových bariér. Prostřednictvím chyb, kterých se dopouštějí žáci-cizinci, a analýzou těchto chyb jsou vymezeny diferenciační znaky jazyků sledovaných žáků.
Samostatné kapitoly tvoří práce s chybou a práce s tzv. jazykovými korpusy při výuce žáků-cizinců. V posledním desetiletí přestává být v jazykovém vyučování chyba považována za negativní element, kterému se žák při osvojování jazyka musí vyhnout. Naopak je na ni nahlíženo jako důležitý prvek, pomocí něhož žáci prozkoumávají gramatický systém cílového jazyka a porovnávají jej se svým mateřským jazykem. Díky tomuto posunu náhledu na chybu je také třeba, aby učitelé k chybovým projevům přistupovali diferencovaným způsobem. V kapitole věnované tomuto jevu se snažíme přiblížit možné postupy, které lze zvolit k žákovu projevu, jestliže obsahuje chybné prvky.
Cílem je diferencovat strategie korekce chyby a odstranit jednoznačně negativní a restriktivní přístup učitele k chybám v žákovských projevech.
Jazyková chyba a její zkoumání je propojeno s tzv. žákovskými korpusy, které shromažďují v elektronické podobě autentické projevy žáků-cizinců v cílovém jazyce a umožňují díky moderním technologiím snadný přístup k velkému množství jazykového materiálu. V samostatné kapitole poukazujeme na možnosti využití těchto korpusů a na jejich potenciální vliv na jazykové vyučování v budoucnosti.
Žákovské korpusy jsou specifickou podskupinou jazykových korpusů obecně. Tyto jazykové korpusy jsou v zahraniční praxi přibližně od 80. let 20. století intenzivně využívány zvláště pro vytváření materiálů (slovníků, učebnic, interaktivních programů pro výuku, e-learningového vyučování). V dané kapitole krátce seznamujeme učitele s tímto trendem ve světovém jazykovém vyučování, zvláště však poukazujeme na existenci Českého národního korpusu. Popisujeme možnost práce s ním a navrhujeme směr i jednotlivé ukázky jeho využití na základní a střední škole pro výuku žáků-cizinců.
Text vychází z teoretické a aplikované lingvistiky[5] a nejaktuálnějších poznatků lingvistických a didaktických výzkumů, přináší informace o současném stavu této oblasti, které vedou ke komplexnějšímu pohledu na koncepční edukační východiska ve vyučování žáků-cizinců v multikulturních třídách v základním školství. Je zaměřen na rozvoj jejich komunikační kompetence[6] v nemateřském jazyce se zřetelem k rozvoji jejich klíčových kompetencí a profesionální kompetenci pedagoga potřebnou k úspěšné integraci a efektivnímu vzdělávání žáků-cizinců ve třídě při jejich ovlivňování a přizpůsobování se konkrétnímu prostředí.
Vzhledem k šíři zkoumaného tématu nelze do textu zahrnout všechny aspekty zkoumané problematiky, některé z nich jsou proto jen naznačeny, a výklady by měly posloužit jako náměty k zamyšlení a otevřeným diskusím v této oblasti.
[1] Viz např. časopis Studie z aplikované lingvistiky (šéfredaktor K. Šebesta) vycházející v Praze na FF Karlovy univerzity.
[2] Blíže viz podkapitolu 2.4.
[3] Chápeme ji jako podobor, jenž se zabývá studiem jazyka (nebo řeči) v rámci antropologie (Salzmann, 1997, s. 13).
Vedle názvu lingvistická antropologie se užívá také podle amerického úzu pojem kulturní antropologie, kterému odpovídá v našem prostředí odvětví zvané etnografie. Specifické postavení má pak např. etnografie komunikace, která se formovala na základě interdisciplinárních výzkumů lingvistických, etnografických a etnologických (čili kulturně antropologických) a její snahou je navázat na antropologické výzkumy kultur a na lingvistická zkoumání jazyků s cílem podat co možná neúplnější obraz užívání řeči v různých společnostech s ohledem na sociální problematiku v prostředí, ve kterém žije několik národů vedle sebe a jejich příslušníci sdílejí odlišné způsoby komunikace (Salzmann, 1997, s. 138–139, Průcha, 2010, s. 20).
[4] Pro účely předkládaného textu nepoužíváme termíny cizí/druhý jazyk (ačkoliv žáci-cizinci si v českých ZŠ osvojují češtinu jako druhý jazyk), ale termín cílový jazyk pro tento speciální typ diskurzu.
[5] O názvu a postavení této vědní disciplíny v českém prostředí viz např. Jelínek (1980), Svoboda (1965, 1970), Čechová – Styblík (1989), Čechová a kol. (2004) a další. O spjatosti teorie jazykového vyučování s aplikovanou lingvistikou po stránce myšlenkové a organizační viz např. Šebesta (2005, s. 13). Nejpodrobněji viz v samostatné studii M. Čechové s názvem K vztahu tzv. lingvodidaktiky a lingvistiky, 1988, s. 181–189.
[6] Komunikační kompetenci chápeme jako v nejširším slova smyslu jako komplexní předpoklady řečové činnosti žáka-cizince s ohledem na jeho předpoklady, ontogenetické, biologické atd.
Článek je zpracován na základě metodické příručky METODIKA PRÁCE S ŽÁKY-CIZINCI V ZÁKLADNÍ ŠKOLE, Šindelářová, J., Škodová, S., Praha: MŠMT, 2012. ISBN 978-80-7414-559-9.
