Metody práce s žáky-cizinci ve výuce: využití diferenciačních znaků jazyků ve výuce - problematické jevy morfo-syntaktické roviny
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Metody práce s žáky-cizinci ve výuce: využití diferenciačních znaků jazyků ve výuce - problematické jevy morfo-syntaktické roviny
2,3 (4 hodnocení)
Článek byl vytvořen na základě příručky Metodika práce s žáky-cizinci v základní škole, která vznikla v roce 2012 pod patronací MŠMT. Všechny kapitoly z příručky budou součástí uceleného seriálu článků. Příručka je jako příloha ke stažení přiložena k úvodnímu článku celého seriálu.
Některé části kapitol vycházejí ze zkušeností pedagogů, kteří se účastnili e-learningového kurzu v rámci projektu z ESF s názvem Sociokulturní kompetence pro pracovníky škol a školských zařízení (CZ.1.07/1.2.00/08.0104 ). Informace týkající se využití národního korpusu a žákovského korpusu CzeSL pro výuku cizinců vycházejí z projektu Inovace vzdělávání v oboru čeština jako druhý jazyk (CZ.1.07/2.2.00/07.0259).
Žáci s ruským a ukrajinským mateřským jazykem
Při osvojování si morfologického systému[1] českého jazyka ruskými nebo ukrajinskými žáky je na základě našich praktických zkušeností velkým kladem to, že typologicky náleží oba jazyky, stejně jako i čeština, mezi jazyky flektivní.
V ruštině i ukrajinštině jsou slova tvořena stejnými slovotvornými způsoby a postupy jako v češtině, tj. odvozováním, skládáním a zkracováním. Slovotvorné prostředky jsou pak většinou odlišné. V řečové praxi pak může docházet k přenosu morfémů mezi oběma jazyky, ale jde spíše o neúmyslný transfer způsobený hláskovou záměnou. Mnoho morfémů v češtině a ruštině zní totiž velmi podobně a navíc mohou mít stejnou funkci, někdy dokonce stejně znějí a mají i shodný význam (srov. např. morfémy v ruském slově
Ruština i ukrajinština rozlišují obdobně jako čeština deset slovních druhů. U substantiv je třeba věnovat pozornost kategoriím rodu, pádu a čísla, které jsou v některých případech od češtiny v jazycích ruských a ukrajinských žáků rozdílné.
Velmi často se liší svým rodem v obou jazycích a v češtině internacionalizmy, a to i přesto, že mají téměř shodnou formu. Některá slova v češtině, jako např. problém, program apod. jsou rodu mužského, zatímco v ruštině a ukrajinštině rodu ženského, a naopak (slova jako autorita, banka, model, montáž, tramvaj jsou v českém jazyce feminina, v ruském a ukrajinském patří k maskulinům); jiná slova, jako např. kritérium, muzeum jsou v češtiněrodu středního, zatímco např. v ruštině jsou řazena k maskulinům; česká neutra jako gymnázium, datum patří v ruštině k femininům, ovšem forma je jiná: гимназия, дата. Srov. i další rozdíly v rodě, kterých se dopouští rusky mluvící žák, např.: Maďarsko sousedí se Slovenskem, na zahradě roste houba, který je už červivý; film dávali v ruském televizi apod.
Rozdíly mezi oběma jazyky a češtinou jsou i v čísle,[2] neboť některá podstatná jména se totiž v ruštině a ukrajinštině používají pouze v singuláru (tzv. singularia tantum), ale v češtině mohou vystupovat nejen v singuláru, ale i v plurálu (např. эта uнформацuя/інформація – ta i ty informace).
Nаopak některá substantiva[3] se ve východoslovanských jazycích vyskytují výhradně v množném čísle, zatímco v češtině jsou tvary čísla jednotného a množného shodné (srov. этu переговоры/переговори – to i ta jednání). Na druhou stranu existují v českém jazyce pomnožná substantiva, zatímco jejich ruské či ukrajinské ekvivalenty mají tvary singuláru i plurálu (např. ty noviny – эта газета, этu газеты/газетu a naopakv češtině některým singulariím tantum odpovídají v ruštině či ukrajinštině podstatná jména utvářející formy jak jednotného, tak i množného čísla (např. to zboží – этom товар, этu товары/товари).
Tvar substantiva počítaného předmětu po základní číslovce 2, 3, 4 je ve východoslovanských jazycích v genitivu sg., což vede k chybám typu dva žáka.
Problémy mají ruští a ukrajinští žáci u substantiv v pádových koncovkách, neboť pod vlivem své mateřštinyv nichčasto chybují (srov. unifikovanou konc. -ami např. v instrumentálu plurálu se spolužákami apod.).[4]Velmi časté jsou např. u ruských a ukrajinských žáků také neuzuální tvary u substantiv vzoru kuře, v nichž se vyskytují krátké tvary zakončené např. v genitivu na -i, srov. kuři – kuřete. Srov. rus. spis. курица – hov. кура; ukr. spis. курка, hov. курiпка, кури (pl.).
Odlišně od českého jazyka se deklinují cizí substantiva. Při skloňování podstatných jmen se sufixem -um se v ruštině (na rozdíl od češtiny, v níž se tento sufix vyskytuje pouze v nominativu singuláru), zůstává ve všech pádech jednotného i množného čísla. V důsledku toho se ruští žáci mohou dopouštět chyb při skloňování českých substantiv typu podiumu. Srov. čes. museum – rus. музей – ukr. музей, čes. lyceum – rus. лицей – ukr. лiцей, čes. terrarium – rus. террарий – ukr. терарiй apod.
Některá podstatná jména cizího původu jsou v češtině sklonná, zatímco v ruštině a ukrajinštině se neskloňují (srov. např. metro, kino). To pak svádí ruského a ukrajinského žáka k tomu, aby ponechávali slova v základním tvaru ve všech pádech i v jazyce českém (jet metro, být v kino).
Také ve skloňování jiných jmenných slovních druhů a při časování sloves se u ruských a ukrajinských žáků může projevovat negativní vliv jejich mateřského jazyka (tzv. negativní transfer, interference), a to např. ve tvarech adjektivních (v gen. a akuz. sg. mladoho muže), ve tvarech slovesných (např. v 1. os. sg. stoju místo správného stojím) apod.
Obtížná jsou zejména pro rusky mluvící žáky např. posesivní přídavná jména a zájmena v češtině, jež podle své mateřštiny zpravidla nahrazují genitivem, např. kniha bratra (srov. v ruštině книга брата)místo bratrovakniha. Pro ukrajinského žáka nejsou tyto tvary problematické, neboť ukrajinské tvary se velmi podobají českým, viz např. ukr. братiв, братнiй. Na rozdíl od Ukrajinců potřebují ruští žáci delší dobu k tomu, aby pochopili, že v češtině, když se přivlastňuje pouze majiteli (vyjádřenému jedním slovem), preferuje se posesivní adjektivum, i když genitivní tvar se v řečové praxi v českém prostředí běžně užívá.
Na rozdíl od češtiny nemá ruština ani ukrajinština např. kratší tvary osobních zájmen typu mě, tě a zvratných si, se, což působí ruským a ukrajinským žákům také potíže (viz např. viděl jsem tebe v obchodě; oblékla jsem soběsukni; neudělám to, řekl pro sebe apod.).
Východoslovanští žáci mají také problémy s psanou podobou českých číslovek, při nížse projevuje interference ve stovkových číslovkách, které se píší v ruštině i ukrajinštině na rozdíl od češtiny dohromady.
U sloves často chybují tito žáci v tvarech minulého času, který se v ruštině a ukrajinštině tvoří bez pomocného slovesa, pouze užitím osobního zájmena a příčestí činného (např. v ruš. я читал, v ukr. я читав – četl jsem. Proto východní Slované velmi často vynechávají pomocné sloveso být i v češtině (např. já pracoval podle ruského я работал a ukr. япрацював). Podobná situace je i při tvoření podmiňovacího způsobu – např. ruský kondicionál se tvoří spojením minulého příčestí s částicí бы a ukrajinský spojením minulého příčestí s částicí би, která je stejná pro všechny osoby (rus. пришли бы – ukr. прийшли би). Ruští i ukrajinští žáci často užívají univerzální neohebné by (např. my by přišli).
Objevuje se také rozdíl ve zvratnosti sloves,[5] např. některým českým zvratným slovesům odpovídají ruská verba nezvratná (ptát se, dotazovat se – спрашивать; hrát si – играть), nebo naopak českým nezvratným slovesům (končit, začít, zůstávat, trvat) ruská verba zvratná (кончаться, начинаться, оставаться, длиться).
Potíže působí také slovesný zápor, jenž se např. v ruštině vyjadřuje pomocí záporné částice нe, která se na rozdíl od češtiny píše u slovesných tvarů zvlášť (не буду – nebudu). Rovněž ruská forma у меня есть a nominativ se musí nahradit formou já mám a akuzativ (у меня есть сестра – mám sestru). Naopak v ukrajinštině jsou obě podoby této konstrukce: маю сестру a в мене є сестра.
Zřetelná interference se projevuje u sloves s obligatorní nebo fakultativní valencí (např. poděkovat s akuzativem místo s dativem; zeptat se maminky s akuzativem místo s genitivem atd.), nesprávnou rekcí objektu nebo adjunkcí příslovečného určení (všimnout si auto místo všimnout si auta schovávat se od deště místo před deštěm, chodit do lékaře místo k lékaři apod.).
Lišit se mohou i vazby sloves se stejným významem, což vede k chybám typu: vidím jich (genitiv místo akuzativu je), rozumět někoho (akuzativ místo dativu někomu), soustředit sena něčem (lokál místo akuzativu na něco), záviset od něčeho (genitiv místo lokálu na něčem) apod.
Velmi častý a stále živý je v ruském jazyce přechodník, zatímco v češtině se dnes užívá jen zřídka. V ruštině se tvoří obyčejně jen od infinitivního kmene sloves dokonavých většinou příponami -вши (сказать – сказавши); nebo -ши (влезть – влезши), a proto mají ruští žáci tendenci je stejně tvořit a užívat i v českém jazyce (viz např. učitel, rozmlouvavší se svými žáky apod.).
Pod vlivem interference se v projevech východních Slovanů vyskytují také chyby ve vidu,[6] srov. např. v ruštině пошёл туда – pošel tam místo šel tam apod.
Obtížně zvládají tito žáci také stupňování adjektiv a adverbií. V ruštině si vystačí s výrazem более a prvním stupněm adjektiva či adverbia ve spojení s genitivem чего, zatímco v češtině je komparativ spojen s prepozicí než a nominativem.[7] Žáci se musí v češtině naučit odlišné formy zakončení -ejší/-ější nebo -ší, -čí. Obdobné problémy mají pak i při stupňování adverbií.
Třetí stupeň je v ruštině tvar analytický (tvoří se za pomoci slova самый), zatímco v češtině syntetický (prefix nej- ve spojení s adjektivem nebo adverbiem v komparativu či superlativu), což činí ruským žákům také potíže. Prefix наи- sice v ruštině existuje, ale je stylisticky zabarven, a to knižně, takž žáci v základním vzdělávání ho neznají.
S obdobnými morfologickými problémy[8] jako Rusové se potýkají také ukrajinští i běloruští žáci-cizinci.
Gramatické návyky ruských a ukrajinských žákůz jejich mateřských jazyků se projevují i v syntaxi. Podobně jako v češtině je i v ruštině a ukrajinštině volný slovosled. Ale určitá ustálenost v pořadí slov a vět v jednotlivých jazycích mohou působit potíže (např. ve spojeních typu tam je stůl, stůl je tam).
Odlišně se v obou jazycích užívá na rozdíl od češtiny zájmenný podmět (osobní zájmeno), neboť to je v ruštině i ukrajinštině (na rozdíl od češtiny) obligatorní, zatímco v češtině se zájmeno osobní klade jen při zdůraznění určité osoby (např. Já mám úkol, on ho nemá!). Proto dochází v českých projevech u ruských mluvících žáků k nadměrnému užívání zájmenných podmětů v českých souvětích.[9]
Pod vlivem své mateřštiny rusky mluvící žáci mnohdy umísťují zvratné se/si za sloveso, neboť je pro ně obtížné umístit ho ve větě na správnou pozici, tj. jako enklitikon za první přízvučný člen (завтра встретимcя – zítra sejdeme se).Pod vlivem interference pak mají tito žáci zejména problémy s používáním zvratného se, si (srov. např.: když setkal (se) se mnou apod.), jež mnohdy také pod vlivem své mateřštiny v českém jazyce vynechávají, a tak se dopouštějí chyb (предполагал – domníval místo domníval se, допустил ошибку – dopustil chybu místo dopustil se chyby, его спрашивали – ho ptali místo ptali se ho apod.).
Jednočlenné věty jsou v ruštině a ukrajinštině mnohem častější než v češtině (srov. např. rus. тебе не успеть на завтрак – snídani nestihneš).
V ruštině ani ukrajinštině (na rozdíl od češtiny) nejsou spojována slovesa smyslového vnímání s infinitivem (např. viděl jsem ho odcházet – я видел, как он уходил), a proto Rusové i Ukrajinci mívají problémy s doplňkem v infinitivu.
Odlišné je v obou jazycích použití předložek v, na se slovesy pohybovými v prostoru, jež vedou rusky mluvící žáky k syntaktické interferenci, viz např.: jedeme vPrahu; každý den jezdím na školu autobusem; babička jela na lázně na Krym na Černé moře.
Velmi často se projevuje u východoslovanských žáků-cizinců při osvojování si morfo-syntaktické roviny českého jazyka také interferenční chyby při užití prepozice na. Její syntaktická konstrukce se shodnou formu v obou jazycích se v nich ustálila (obdobně jako i u řady dalších jiných předložek). Rusky mluvící žáci v ZŠ však mají potíže s jejím rozdílným využitím a širokým uplatněním v češtině a dopouštějí se interferenčních chyb ze svých mateřských jazyků v různých slovesných a jmenných konstrukcích, ať již místních, časových atd., viz např. pracovat na továrně, na příští schůzce, na příští den, přes dva dny přijela teta apod. Srov. ještě do vzniku sdružení, pracuje nad domácí úlohou, mluví o tom při všech; po novém školním řádu je to zakázáno apod.
Často se projevuje sémanticko-syntaktická interference[10] předložek současně ve spojení s morfologickou interferencí, viz např. stalo se to kvůli Petra Prvního (srov. rus. из-за Петра Первого).
Velmi často se v projevech východoslovanských žáků-cizinců projevuje v češtině ustálená interference v syntaktické konstrukci rus. typu на курорт, a proto ruští i ukrajinští žáci často chybují v češtině, neboť místo do lázní užívají na lázně. Tato konstrukce má blízký vztah k frazeologické, viz např. na Krym, na Kavkaz (srov. s čes. výrazem odjetna Krym, na Kavkaz apod.).
Žáci s arménským mateřským jazykem
Arménštinaje sice jazyk flektivní,[11] ale na rozdíl od češtiny se ohýbají jen podstatná jména, zájmena a slovesa. Potíže proto činí arménským žákům adjektiva a numeralia ve funkci přívlastku, která v arménštině nerozlišují rod, číslo ani pád (pokud jsou však substantivizována, tak se skloňují).
Arménština nemá kategorii rodu a životnosti, rozlišuje však pojmenování osob a věcí (mezi věci patří i zvířata).[12] Stejně jako čeština má číslo jednotné a množné. Pádové koncovky se připojují za sufix mající význam mnohosti. Tímto sufixem se odlišuje singulár a plurál, přičemž koncovky singuláru a plurálu jsou až na několik výjimek tytéž. Zvláštní slovotvorný sufix ukazuje na to, že jde o pojmenování ženy, obdobně jako v českém jazyce.
V arménštině je sice sedm pádů, ale jen některé z nich odpovídají pádovým významům známým např. v češtině. Odlišné významy se projevují u žáků arménského původu např. při vyjadřování předmětu jako východiska sdělení, tedy místa, z kterého začíná děj přísudku; což odpovídá např. českému příslovečnému určení: odkud? – sestra přijela z Prahy či neshodnému přívlastku – dostal jsem dopis od babičky.
Na rozdíl od češtiny se v arménštině rozlišuje člen určitý a neurčitý. Kromě toho existují i členy s významem přináležitosti, které odpovídají v češtině zájmenům přivlastňovacím, a tak nečiní arménským žákům větší problémy. Ani druhy zájmen nedělají arménským žákům potíže, neboť arménština má stejné druhy zájmen jako čeština.
Verba se v arménštině stejně jako v češtině časují, jejich gramatické významy však tvoří bohatší systém než v češtině. U arménského slovesa se rozlišují tři osoby v singuláru a tři osoby v plurálu, čas přítomný, minulý a budoucí, přičemž slovesné tvary reflektují ukončenost a neukončenost děje v čase, takže s časováním sloves a jejich gramatickými významy nemívají arménští žáci v češtině problémy. Na rozdíl od češtiny existuje v arménském jazyce pět slovesných způsobů, a proto musí pedagog dávat dobrý pozor na to, aby je arménští žáci netvořili a neužívali také v českém jazyce.
Rozlišování tvarů jednoduchých a složených, určitých a neurčitých nečiní žákům arménského původu žádné potíže, neboť tyto tvary dobře znají ze svého mateřského jazyka. Podstatně důležitější roli než v češtině hraje ve stavbě arménské věty pomocné sloveso (jeho určitý tvar) a sponové sloveso, a proto mají arménští žáci tendenci užívat určité tvary sponových a pomocných sloves i např. ve větných ekvivalentech v českém jazyce.
Na rozdíl od češtiny disponuje arménský jazyk jen malým počtem příslovcí, přičemž některá adverbia jsou odvozena zvláštním sufixem. Každého adjektiva lze však v arménštině užít ve funkci adverbia, a proto arménští žáci nemívají potíže s tvořením adverbií od adjektiv v českém jazyce.
Se syntaxí českého jazyka nemívají arménští žáci větší problémy. Ovšem každá věta v arménštině musí mít totiž přísudek, který se shoduje s podmětem. Větná struktura se příliš neliší od české; rozlišují se větné členy rozvité a nerozvité, věta jednoduchá a souvětí, souvětí podřadné a souřadné, hlavní a vedlejší věta, spojky podřadicí a souřadicí.
Přívlastek stojí v arménštině před jménem; shodný přívlatek odpovídá na otázku jaký?; neshodný na otázku čí?, a proto mívají arménští žáci potíže jen s neshodným atributem v češtině. Všechny české atributy považují podle své mateřštiny za shodné, čímž se dopouštějí chyb. Přímý předmět substantivně vyjádřený je v akuzativu a u názvů osob se pojí s dativem, u pojmenování věcí s nominativem, což přináší arménským žákům problémy. Ačkoliv příslovečné určení vyjadřuje na rozdíl od češtiny pouze významy místní, časové, účelové a příčinné, nemívají s ním žáci arménského původu potíže. V Arménii je věta s několikanásobnými základními větnými členy považována (na rozdíl od češtiny) za zvláštní druh věty, ale arménsky mluvící žáci se českému pojetí snadno a rychle přizpůsobují.
Ani český slovosled nepůsobí arménským žákům větší potíže, neboť slovosled v jejich mateřštině má sice základní podobu: subjekt – sloveso – objekt, je však variabilní v závislosti na aktuálním větném členění. Věta vedlejší může stát (obdobně jako v češtině) před nebo za svou větou řídící, může být do ní také vložena.
Žáci s japonským mateřským jazykem
Japonština patří z hlediska typologického mezi jazyky aglutinační, [13] které jsou charakterizovány používáním různých morfémů, jež se „přilepují“ za jména a slovesa a nesou různé funkce. Tyto tvary japonským žákům často splývají s pády českých jmen, s předložkami, spojkami apod. Na rozdíl od češtiny se např. u podstatných jmen nerozlišuje rod ani číslo (plurál lze zdůraznit speciálními sufixy), což činí žákům japonského původu zejména zpočátku velké potíže. Adjektiva dělí Japonci na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako verba, nepravá adjektiva se tvoří pomocí partikule na či no.
Na rozdíl od češtiny slouží dva soubory specifických japonských zájmen pro důvěrný či zdvořilý stupeň promluvy. Osobní zájmena se používají jen zřídka, neboť jejich význam lze pochopit z kontextu, a proto se často z japonských vět vypouštějí. Protože se v japonštině nevyskytují posesivní zájmena jako samostatný druh a místo nich se užívají tvary osobních zájmen, které se spojují s genitivní částicí no, mají japonští žáci s tvary přivlastňovacích zájmen v češtině potíže. Problémy jim působí i česká ukazovací pronomina, která mají v češtině nejen rozdílnou funkci, ale také se i jiným způsobem tvoří, a sice podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače.
Ve srovnání s českými spolužáky jsou japonští žáci zvyklí užívat dva číselné systémy: jednak japonský (pro čísla od jedné do deseti), jednak sinojaponský, který pracuje s tzv. numerativy (měrnými jednotkami pro počítané předměty). Přejít na český číselný systém však nedělá japonským žákům větší potíže.
Větší problémy mají se slovesy, která se v japonštině dělí podle způsobu časování na samohlásková a souhlásková. Ačkoliv se časují, nevyjadřují osobu ani číslo, nýbrž čas, způsob, rod (činný i trpný) a navíc ještě úroveň zdvořilosti,[14] která je propracovanější než v češtině. Zvláštní tvary tvoří japonská verba pro minulý čas, zatímco tvary pro přítomný a budoucí časy jsou totožné a pouze někdy je rozlišují příslovečným určením.
V porovnání s češtinou představují japonské částice důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy, avšak jako slovní druh nemají jasně vymezenou funkci. Partikule se v japonštině kladou za slova nebo celé fráze (většinou jmenné) a mají ve větě podobný význam jako v jiných jazycích předložky (event. záložky) a pádové koncovky.[15] Japonští žáci mají největší potíže s určováním slovesné osoby a čísla a se slovesnými koncovkami při časování českých sloves. Protože se v japonštině vyjadřuje pád pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí, mají japonští žáci také problémy s českými pádovými koncovkami při skloňování jmen.
Ovládnutí syntaktické roviny českého jazyka není pro japonské žáky jednoduché, neboť japonština představuje typologicky zcela odlišný jazyk.
Odlišná od češtiny je i struktura japonské věty, která má toto pořadí: podmět – předmět – přísudek (vyjádřený slovesem), a proto japonští žáci v českých větách kladou předmět hned za podmět. Při osvojování si syntaktického systému češtiny japonskými žáky je třeba počítat také s tím, že přísudek stojí v japonštině vždy na konci věty, a proto jsou japonští žáci zvyklí čekat na jádro výpovědi.
Japonština má i jiný způsob odpovědí na zápornou otázku než čeština (srov. i s angličtinou). Například na otázku: Nepůjdeš zítra do kina? japonský žák odpoví: Ne, půjdu, případně Ano, nepůjdu. Jeho odpověď v češtině by však měla znít: Ano, půjdu, Ne, nepůjdu.Japonec tedy odpovídá po záporné otázce jakoby opačně. Pokud je otázka kladná, odpoví Japonci stejně jako Češi. Kladná odpověď na zápornou otázku může ale českého pedagoga nebo české spolužáky překvapit až mást, neboť japonský žák odpovídá neočekávaně, protože uvažuje ve svém mateřském jazyce. Proto by měl český učitel s jeho reakcí počítat a pokusit se mu rozdíl ve způsobu vyjadřování v českém jazyce vysvětlit.
Žáci s korejským mateřským jazykem
Největší potíže v morfologii působí korejským žákůmslovní druhy, neboť v korejštině jsou substantiva bezrodá, korejské sloveso nevyjadřuje osobu ani číslo. Stejně jako ostatní aglutinační jazyky i korejština hromadí morfémy, přičemž i slovesa přibírají řadu morfémů k vyjádření času, modality apod.
Korejská adjektiva odpovídají vlastně českým příčestím (participiím) a jsou tvořena ze sloves, a proto v počátcích osvojování češtiny mívají korejští žáci s tvořením přídavných jmen, zejména adjektiv měkkých a přivlastňovacích, v češtině problémy.
Na rozdíl od češtiny neexistují v korejštině předložky, jejich funkci do jisté míry plní tzv. „záložky“, takže např. spojení před naší školou korejský žák vyjádří naše škola před. Tyto záložky se pak velmi často a poměrně dlouho vyskytují i v jejich českých projevech. V korejštině nenajdemeani spojky v našem slova smyslu (korejské spojky se nazývají konverba a spojují se se slovesem), nevyskytují se zde ani vztažná (relativní) zájmena a příslovce (vedlejší věty vztažné jsou vlastně příčesťovými konstrukcemi), a proto jim tyto neohebné slovní druhy dělají v českém jazyce problémy, a to i ve vyšším stadiu osvojování češtiny.
Absence časování, nerozlišování rodu a minimální rozlišování čísla v korejštině a další gramatické odlišnosti vedou k tomu, že korejští žáci mívají při studiu češtiny a při jejím praktickém užívání největší potíže právě se jmennými rody, časováním a slovosledem.
V korejštině jsou na rozdíl od češtiny silně rozvinuté zdvořilostní kategorie, jež se projevují nejen ve slovesných formách (šest stupňů osobní orientace), u zájmen (např. skromné zájmeno první osoby čŏ x na vyjadřuje nadřazenost, resp. vyšší společenskou ukotvenost mluvčího), ale také v používání honorifik za oslovením (nim, kkesŏ), popř. vkládáním slabiky -si- u sloves. Rozlišuje se jednak osoba, s níž se komunikuje, a jednak ta, o které je řeč, a to s ohledem na celkovou situaci a prostředí, v nichž komunikace probíhá (užívají se např. zdvořilá nomina, speciální slovesa apod.).
Tyto kategorie pak i korejští žáci v češtině postrádají, a proto často používají v českém jazyce neadekvátní morfologické prostředky pod vlivem své mateřštiny.
V korejské syntaxi je zcela jiný slovní pořádek než v češtině, a proto v něm korejští žáci velmi často chybují. Nejčastější pořadí je v korejské větě: podmět (subjekt) – přímý předmět (objekt) – přísudek (predikát). Způsobová (modální) nebo pomocná slovesa stojí až na konci věty, což činí korejským žákům v počáteční fázi při osvojování češtiny potíže spojené se slovosledem v české větě, která se od korejské větné stavby diametrálně odlišuje. Proto např. větu: Alena píše/bude psát úkol vytvoří korejský žák takto: Alena úkol psát bude.
Příslovečná určení mají v korejské větě ustálené pořadí: příslovečné určení času, pak místa a nakonec způsobu, a proto např. v české větě Dnes dopoledne žáci pilně pracovali ve škole chybuje korejský žák podle své mateřštiny takto: Žáci dnes dopoledne škola v pilně pracovali. Vedlejší věty stojí v korejštině před svou větou hlavní. Pravidlem je, že to, co determinuje, vždy předchází determinovanému. Proto kladou Korejci i v češtině všechny vedlejší věty před větu hlavní. Určitý tvar slovesný nese všechny gramatické informace včetně negace, způsobu, času atd.[16]
[1] O metodologických pohledech na morfologickou stránku jazyka viz blíže Dolník, 2010, s. 63–71.
[2] Rusové užívají podle své mateřštiny i v češtině např. při vykání plurálových tvarů.
[6] K problematice aktuálního a neaktuálního užití časových a vidových forem v češtině a ruštině viz Křížková, 1958.
[7] Genitiv srovnávací je však už i v češtině tvar knižní, zastaralý.
[8] Některé další rusko-české morfologické interferenční chyby specifikuje také V. M. Mokienko: „Чешский «субстрат» отражен и в морфологических ошибках сочинения. Характерно двукратное опущение местоимения 3 лица, обязательного для нас, но редко употребляемого чехами: «Эскимосу, когда (он) читает книгу», «Когда эскимосу скучно, (он) может выйти . . .» Бросается в глаза и необычная для русских форма глагола читать – не дочтет (ср. чеш. nedočte), и иная огласовка глагола сидеть – седит, которая русскому может показаться опиской, хотя для чешского языка это закономерность (sedí), и большая частотность неаналитической формы превосходной степени прилагательного: «наилучшая вещь» (ср. nejlepší věc). (Мокиенко, 1975, c. 152).
[9] O dalších syntaktických interferenčních jevech spojených s morfologickou rovinou viz také V. M. Mokienko v předcházejícím textu v podkapitole Morfologická rovina (Мокиенко, 1975, c. 152).
[10] Blíže viz např. Zimová, J.,1965 a 1969. O morfologicko-syntaktické interferenci viz také v předchozím textu nadepsaném Morfologická rovina.
[11] V arménském jazyce existuje celkem osm skloňovacích typů, zcela však odlišných od češtiny.
[13] Japonština však není důsledně aglutinačním jazykem, protože slovesa (ale i přídavná jména) mají bohatou flexi. Napojují se na ně dále různé morfémy, kterými se vyjadřuje např. čas, zápor, uctivost, pasivum, kauzativum apod.
[14] Prostá úroveň se v japonštině užívá jen velmi zřídka, a to pro velmi důvěrný vztah (event. může sloužit k hanlivému, až hrubému ponížení druhé osoby). Důvěrnou nebo tzv. „dětskou“ úroveň užívají děti mezi sebou, které ještě neznají zdvořilou úroveň. Někdy se užívá v úzkém rodinném, pracovním nebo zájmovém kruhu, při psaní neosobních textů, např. v novinách. Ze znalosti důvěrného stupně vychází nejvyšší úroveň, zdvořilá, která se v japonském prostředí užívá nejčastěji. Není důvěrná, ale ani společenskou nerovná. Jedná se o bezpečnou a slušnou úroveň používanou za všech okolností vůči dospělým, kteří nejsou součástí úzké uzavřené skupiny (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Japon%C5%A1tina#Gramatika).
[15] Někteří jazykovědci je pak vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině pokládají za jakési pádové koncovky (viz tamtéž).
Článek je zpracován na základě metodické příručky METODIKA PRÁCE S ŽÁKY-CIZINCI V ZÁKLADNÍ ŠKOLE, Šindelářová, J., Škodová, S., Praha: MŠMT, 2012. ISBN 978-80-7414-559-9.
