Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Filmová/audiovizuální výchova - diskuse
3,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Tento článek vám zprostředkuje diskuse, které byly k problematice Filmové/audiovizuální kultury vedeny na Metodickém portálu v minulých letech.
Přestože je téma filmové/audiovizuální výchovy stále více diskutované (pro zjednodušení budeme dále užívat pouze název filmová výchova), není filmová výchova pro potřeby současného všeobecného vzdělávání definována, nemá zpracované cíle ani vzdělávací obsah. Ale nejen to, není dokonce ani jasné, jakým způsobem by měla být do systému vzdělávání začleněna
Probíhá sice poměrně velké množství různorodých aktivit (projekty, celostátní soutěže, přehlídky a festivaly), které se v různé míře filmové výchovy týkají, avšak vzdělávací obsah oboru nelze jen tak „poskládat“ z obsahu existujících projektů, ani ze studijních programů jednotlivých vysokých škol, ani z kurzů dalšího vzdělávání učitelů.
Problematiku filmové výchovy je zapotřebí nahlížet i v souvislostech se současnou kurikulární reformou, s rámcovými vzdělávacími programy pro základní vzdělávání a pro gymnázia.
Aby školy mohly na úrovni svých školních vzdělávacích programů filmovou výchovu systematicky vyučovat (pokud se k tomu rozhodnou a zajistí vhodné materiální a personální podmínky), je zapotřebí vyřešit, zda je do budoucna vhodné o filmové výchově uvažovat jako o oboru vzdělávací oblasti Umění a kultura (vedle Dramatické výchovy by mohla být dalším doplňujícím vzdělávacím oborem této oblasti) , nebo jako o součásti průřezového tématu Mediální výchova.
Přestože jsou v běžném životě obory lidské činnosti velmi úzce provázány, pro systém vzdělávání je třeba je oddělit a „vyprofilovat“ jejich obsah, aby se následně mohly lépe pojmenovat jejich přesahy. Teprve pak může být jejich obsah pro vzdělávací proces přínosem, nikoliv chaosem.
Ustanovit vzdělávací obsah jakéhokoliv oboru je proces dlouhodobý a složitý. Pouze jednou diskusí jej vyřešit nelze. Co ale diskuse může přinést je formulování názorů na místo filmové výchovy v systému všeobecného vzdělávání. To je však třeba odvíjet od šířeji založených odborně fundovaných úvah o tom, co, jak a proč má filmová výchova v současné době nejen stávajícím, ale zejména budoucím generacím žáků přinášet.
Oslovili jsme proto několik odborníků zabývajících se touto problematikou a požádali je o napsání vstupních textů, které by se v různé míře dotkly následujících okruhů otázek:
V diskusi jsou vítáni všichni, kteří se tématem v jakékoli souvislosti zabývají a jsou ochotni vyměnit si své zkušenosti a názory s ostatními. Zapojit se mohou jak pedagogové základních, středních a vysokých škol, tak jejich žáci. K diskusi jsou zváni i pracovníci zajišťující další vzdělávání pedagogů, pořadatelé festivalů, jejichž obsah má vzdělávací charakter, autoři projektů vztahujících se k této problematice.
V prostředí Metodického portálu se můžete setkávat nejen mezi sebou navzájem, ale i s moderátory: za Výzkumný ústav pedagogický jimi budou PaedDr. Markéta Pastorová a PaedDr. Karel Tomek, dále pedagog a děkan FAMU PhDr. Michal Bregant a teoretik médií a zástupce vedoucí CEMES Doc. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.
Těšíme se na vaše názory, věříme, že příležitost k odborné diskusi bude dostatečně využita. Budeme rádi, pokud informace o této diskusi předáte všem, o kterých víte, že je filmová výchova a její další osud zajímá. Očekáváme, že diskuse přispěje k nalezení odpovědi na otázku: Jak dál s filmovou výchovou?
Pro rychlejší a přehlednější orientaci poskytujeme stručné anotace textů. U každé anotace je uveden odkaz na celý článek.
Prof. Miroslav Petříček, Dr. působí na Ústavu filosofie FF UK a FAMU. Zabývá se zejména současnou filosofií a jejím vztahem k umělecké tvorbě v proměnách vizuální kultury.
Jedním z důvodů, proč filmová tvorba patří do vzdělávání, je ten, že umožňuje odkrývat mnohotvárnost světa, ve kterém právě žijeme. Autor nahlíží přínos filmu/ audiovizuální výchovy skrze vybrané okruhy témat.
Film je jeden z druhů umění
Rozpoznání toho, kdy jde, či nejde o umělecké dílo (bez pěstování citlivosti a stálého kontaktu s uměním), je v současné době často obtížné. Role diváka – příjemce tak nabývá na významu a je potřebné jej vybavit schopnostmi, které mu umožní nesdílet většinový názor „z nouze“, ale vnímat hodnotu svých vlastních myšlenek a zkušeností, nebát se jich a na základě poznání je dále rozvíjet.
Film a struktura našeho světa
Nejde jen o to pochopit jeho mnohotvárnost, ale být schopen kritické reflexe medializovaného světa a vnímat vliv vizuálních prostředků na konstrukce reprezentací – společensky akceptovatelných soudů. Film se stává i průvodcem moderních technologií a rozvíjí vnímání, které není samo od sebe, ale „je rovněž kulturním faktem“. Skrze film je možné odhalovat, jakým způsobem se ovlivňovaly a navzájem obohacovaly prostředky různých druhů umění a k jakým posunům (inovacím) v tomto ohledu docházelo. Film může pomoci nacházet často subtilní oddělení mezi světem populární kultury a uměním a nabídnou témata vztahující se k sociologii umění a teorii kultury.
Velmi inspirativní je téma vztahu a postavení individuality tvůrce při složitosti technologie a vzniku filmu jako kolektivního díla. V této souvislosti se pak nabízejí úvahy o významu experimentální tvorby jako „ostrova individuálního prostoru“.
Celý text.
PhDr. Michal Bregant, pedagog a děkan FAMU. Zabývá se dějinami filmu, především historickou poetikou. Publikoval stati a eseje na téma vztahu mezi filmem a výtvarným uměním.
V úvodu se autor zamýšlí nad pojmy "film" a "kinematografie" a nad úskalími, která mohou ve vztahu k filmové výchově vyvstat. Dále se pak zabývá tím, co může filmová výchova pro vzdělávání přinést, a to jak po stránce obohacení vzdělávacího obsahu - „rozšířit pole kultury: vytvořit zázemí pro vnímání filmu“ a „ pro hlubší porozumění jak filmovým dílům, tak systému kinematografie“ – tak i vlastního přínosu pro žáka - „vybavit příjemce kinematografických děl znalostí jazyka, jímž tato díla promlouvají a budou promlouvat i nadále“, „umožnit žákům a studentům autentickou, osobní zkušenost s médiem filmu a aparátem kinematografie“. Filmové vzdělání je pojímáno jako „Cesta ke svobodě“. Východiska pro vzdělávací obsah jsou obsažena ve filmu jako klasické umělecké disciplíně a v oboru kinematografie: „Nejedná se o to, rozumět pohyblivým obrazům obecně, ale jak rozumět filmu a kinematografii“. Z tohoto důvodu je důležité studovat jazyk filmu a aparát kinematografie v kulturním kontextu. Obsah Filmové výchovy pak není možné redukovat na dějiny filmu; je důležité, aby se k výrazným uměleckým osobnostem a historickým obdobím přistupovalo kontextuálně. K filmu se nemusí přistupovat pouze jako k jednomu z druhů umění, zajímavé jsou i politické a průmyslové souvislosti kinematografie. Při vnímání filmového díla je pak zapotřebí pojmenovávat to, „co vidíme, co slyšíme, a jaký to má smysl“. To jsou základní předpoklady pro další poznávání struktury filmu a pro vlastní tvorbu. Důležitá je i potřeba filmové výchovy pro všechny žáky, neboť je to jeden z „nástrojů komunikace“. V závěru autor nabízí 4 obsahové okruhy, které lze realizovat v různé míře náročnosti od 1. stupně základní školy: „Film jako skládanka“ přes „Filmové vyprávění“, a „Filmový aparát“; pro 2. stupeň a nižší ročníky gymnázia až k „Osvojení si diskurzu“ jako náročnější variantě tvůrčích dílen a lekcí.
Celý text.
PhDr. Ivan Klimeš, filmový historik se zaměřením na starší dějiny kinematografie v českých zemích a jejich kulturněhistorické kontexty. Působí v Národním filmovém archivu a na katedře filmových studií FF UK.
Myšlenka filmové výchovy jako součásti školního vzdělávání se objevovala v několika vlnách, vycházela však ze stejných ideových východisek. Pokud se má téma znovu otevřít, je důležité v první fázi tato východiska „rozkolísat“.
Autor se pak dále zabývá vhodností pojmu filmová/audiovizuální v souvislosti s vývojem nových médií a dominantních nosičů. „….dal bych přednost pojmu, audiovizuální výchova – otevře se tím prostor k fenoménu televize, k stále dominantnějšímu vnímání filmu prostřednictvím televizní obrazovky či počítačového monitoru, k videoartu, k obrazové kultuře nových médií atd.“ Ve vztahu k systému vzdělávání vnímá autor důležitost variability a alternativy obsahu, které by zohledňovaly šíři audiovizuální kultury a zároveň respektovaly místní technické i personální možnosti konkrétní školy. Smysl audiovizuální/filmové výchovy spatřuje v potřebě „reflexe kultury audiovizuálních médií, jež nás celoživotně a každodenně obklopuje, vstupuje do našeho života a podstatným způsobem jej spoluutváří“. V popředí má být pak samotný divák a reflexe pozice, kterou ve vztahu k audiovizuálnímu dílu a audiovizuálnímu průmyslu může zaujímat. V závěru se zamýšlí nad obsahovým vymezením, kdy jako perspektivnější, než jednotný vzdělávací obsah, spatřuje rozpracovat „trs tematických modulů“.
Celý text.
RNDr. Martin Čihák Ph.D., filmař a učitel.
Proto, abychom se mohli rozvíjet jako lidské bytosti, je zapotřebí vnímat vzdělávání jako prostor pro neustálou vnitřní proměnu, a to jak učitele, tak žáka. Každý člověk má šanci zvolit si způsob a prostředky, jakými se chce vztahovat ke světu. Filmová výchova pak může nabídnout tři základní kategorie: prostor, jako místo ke zjevení významu, čas v jeho kvalitativním uchopení a světlo v jedinečnosti světelných obrazů a jejich projekci (nikoliv jen ve své fyzikální podstatě). Pokud nabídneme žákům pouze dovednosti a určitou zručnost v ovládání techniky bez nároku na to, jak užívat jazyk filmu pro sebevyjádření, podpoříme pouze filmový analfabetismus a „požitkářskou konzumaci“ vizuální produkce. Proto, aby byla filmová výchovy přínosem, nikoliv jen dalším “nánosem“, je zapotřebí destruovat tradiční pojetí filmu a vnímat film jako „světlopisné umění“. K tomu je třeba „otvírat nové chápání prostoru, času a světla“. Co znamená vychovávat? "Neznamená to, že má být ztvárněna mrtvá hmota jako kámen sochařem. Znamená to spíše, abych tomuto člověku dodal odvahy, aby byl sám sebou. Abych mu ukázal jeho úkoly, abych mu naznačil jeho cestu, nikoliv své úkoly a svou cestu. Abych mu pomáhal k jeho vlastní svobodě." Roman Guradini
Celý text.
Ondřej Ševčík, absolvent FAMU, katedra animace - experimentální tvorba.
V úvodu se autor zabývá důvody, proč pojem audiovizuální výchova lépe odpovídá současné situaci, zejména s ohledem na dostupnost technologií. Školu vnímá „jako model světa s podobnou mírou závažnosti jako domácí prostředí“ a jako „simulátor pozdějšího „opravdového“ života. Z tohoto důvodu by měla být audiovizuální gramotnost samozřejmou výbavou každého žáka. Na rozdíl od filmaře-profesionála filmař-experimentátor „audiovizuálním způsobem osahává okolí“ a není svázán finančními zhodnocením výsledku. Může si dovolit „netušit, jak celá věc dopadne, a působí mu potěšení, když jím vytvořené originální objekty ve svých vazbách „fungují“ v jeho vlastním vědomí, a neočekává, že by musely nutně fungovat i u někoho jiného“. Uměleckými prostředky můžeme vydávat zprávu o světě, a tak ji uchovat pro sebe i ostatní a film je jedinečný v tom, že je schopen pracovat s časem a pohybem. Film lze chápat jako „světelnou malbu pohyblivou v čase“ a děti by o ni neměly být ochuzeny.
Celý text.
Vít Janeček, pedagog FAMU, dokumentarista a filmový historik.
Sledování historické linie vývoje filmu a respekt k žánrovému kánonu je skutečnost, která se doposud ve velké míře promítá do úvah o filmové výchově. Ta. by však v současné době měla „rezignovat na historickou dimenzi kinematografie jako celek“ a naopak „vytvářet prostor pro pěstování citlivosti k různým aspektům filmu: vizualitě, audialitě, vztahu k ostatním uměním, vztahu k realitě a vyprávění“. Pro další úvahy nad obsahem filmové/audiovizuální výchovy je důležité řešit i způsob propojení či oddělení kinematografie s oblastí audiovizuálních médií a využitelnost jednotlivých formátů. Převažujícím kritériem pro jejich výběr by neměla být „divácká přitažlivost“, ale spíše pestrost využití prostředků a jejich možností a pestrost tematická. V poměrně rozsáhlé části textu s názvem“K realizaci“ se autor zabývá nabídkou programových celků, vycházejících z „morfologie“ filmu“. Jedná se například o: Film, jako sled fotografií; Film z jednoho záběru; Film a detail; Film a barva. Nabízí inspirace pro zadání jednotlivých úkolů (etud), které pracují s možnostmi fotografie a videa a jsou inspirovány vlastní zkušeností dětí coby „diváků světa“. Na jednodušší fotografické úkoly pak navazují příklady filmových/video úkolů: Událost vystupující z dění; Postavení kamery; Transpozice komiksu. Ve stručnosti se zmiňuje o základním technickém vybavení pro školu.
Celý text.
Mgr. Pavel Lux, absolvent Pedagogické fakulty v Ostravě, v současné době (27 let praxe) vyučuje na Gymnáziu Děčín, kde čtvrtým rokem garantuje Školní Televizi Oslovující Studenty – ŠTOS.
Text ve stručnosti shrnuje současnou situaci a poměrně zřetelně konstatuje, že podoba konkrétního obsahu filmové/audiovizuální výchovy ve školském systému chybí. Přestože diskuse o filmové výchově probíhají jako součást seminářů, vzdělávací obsah filmové výchovy by měl být výsledkem diskuze odborníků. Vedle četných odkazů na zdroje informací autor nabízí názvy tematických okruhů filmové výchovy členěné na dvě základní části – znalostní a dovedností.
Celý text.
Dalimil Koutek, kameraman, animátor, režisér. Zakladatel a organizátor Mezinárodního festivalu dětské a studentské filmové tvorby "Ostravský koníček" (v letošním roce proběhl 5. ročník).
Pro práci s dětmi je důležité si uvědomit rozdíl mezi filmovou a televizní tvorbou. Daleko podstatnější je však „citlivá součinnost mezi učitelem a žákem“. Ideální je, pokud vyučující zastává funkci „technického poradce“, nenásilně může přiblížit dětem historii filmu. Autor se dále zabývá jednotlivými žánry: animovaný film, hraný film, dokumentární film a tím, co mohou jejich specifické tvůrčí postupy dětem přinášet, jak se dají ve vzdělávání a vlastní tvorbě dětí dále uplatnit. Podrobněji rozpracovává lekci animace.
Celý text.
Datum: 20.03.2008 22:52
Jméno: Mgr. Jana Krátká, Ph.D., Mgr. Patrik Vacek, neregistrovaný uživatel
Nadpis: Filmová a mediální edukace v ČR: Otevřená komunikace a mezioborová spolupráce jako předpoklad úspěšného řešení problému
Protože se problémem „filmové výchovy“ dlouhodobě zabýváme a jelikož jsme byli vybídnuti, abychom přispěli do rozvíjející se diskuse, činíme tak – ovšem s vědomím, že mnoho z níže uvedeného bylo vyřčeno již dříve a podrobněji; čtenáře odkazujeme zejména na texty v časopise Cinepur, č. 49 (leden 2007) – téma Audiovizuální výchova, č. 54 (listopad 2007) – A co všichni ti diváci? / Negativistický hlas současné české reflexe audiovizuální kultury, č. 55 (leden 2008) – text Cementace vkusu / O jednom nedorozumění ve vztahu k filmové výchově a Iluminace 4/2007: Mediální edukace jako globální akademické téma. Nutno podotknout, že plně souhlasíme s příspěvkem Petra Bilíka z 16. 1. 2008 (Diskuze je přínosná, ale přejděme k praktickým řešením) a vycházeje z předpokladu, že tato diskuse by měla být určena hlavně nespecializovaným (neakademickým) čtenářům, nabízíme stručné a zjednodušené shrnutí naší zkušenosti s „filmovou výchovou“ a návrh toho, co by mělo být podniknuto v budoucnu. 1) Na základě četných českých i zahraničních zkušeností považujeme spor o terminologické vymezení za překonaný nebo dokonce uměle udržovaný problém a navrhujeme obor/oblast/téma nazývat mediální edukací (terminologicky se tak vyřeší nešťastná, léta vysmívaná a při životě nepřirozeně udržovaná dichotomie „výchovy“ a „vzdělávání“; za samozřejmé považujeme, že se budou prolínat funkce „estetická“ i „sociální“ – vždyť stávající rámcové vzdělávací programy a průřezové téma Mediální výchova poskytují dostatečně pružný koncepční rámec, do něhož se vejdou jak „starší“ (tisk, film, fotografie, rozhlas, televize) tak „nová“ masová média (počítačové hry, Internet). Spíše než na preferenci jedné z výše uvedených oblastí a jejího prosazování jako výchozího nebo určujícího modelu je nutné systematicky pracovat se všemi výše uvedenými médii a žádné z nich neodsouvat do pozadí nebo dokonce eliminovat (ukázkovým příkladem budiž počítačové hry, které v životě „mládeže“ (v ČR cca 10-40 let) zastávají místo možná daleko významnější než film nebo televize; tomuto postavení odpovídá i fenomenální nárůst zájmu zahraniční akademické sféry o danou oblast v posledních 5-7 letech – vznikají recenzované vědecké časopisy, bují odborné konference, vycházejí desítky ba stovky odborných monografií apod. – kdo však v tuzemském prostředí dokáže o tomto problému napsat více než pár alarmujících frází?) Navíc právě opovrhované hry dokladují, že v ČR je stav akademické reflexe v této oblasti i každodenní podoba „deníkářské“ a celospolečenské reflexe o stupeň pozadu za vývojem a potřebami řešení problematiky i vývojem v zahraničí (čest výjimkám, které existují). 2) „Nikdo nesmí chybět“ – heslo pozitivní diskriminace vhodně ilustruje stav nedostatečného odborného dialogu v ČR, a to mezi všemi zainteresovanými – k vytváření kurikula a metod mediální edukace nechť jsou přizvání jak odborníci z akademického prostředí (filmová a mediální studia, pedagogika a didaktika – míněny jsou hlavně pedagogické fakulty a doplňkově i sociologie, psychologie, estetika), školy připravující praktické profese (FAMU), metodici a autoři koncepcí českého školství (MŠMT, VÚP) a samozřejmě učitelé ze ZŠ a SŠ (kteří se často – a oprávněně – cítí být upozaďováni). Jednotlivé subdisciplíny a jejich provázanost nechť jsou ošetřeny radou garantů, kteří ve vzájemné shodě (i kompromisu – a že ho bude třeba!) navrhnou klíčová dílčí témata jednotlivých médií i jejich obsah v rámci mediální edukace. Od těchto vymezených bodů se pak bude možné odvíjet v další etapě, jejíž samozřejmou součástí by měl být: 3) Paralelní a neustávající proud základního výzkumu a jeho aplikace: Vytvořit klíčové koncepty a materiály vhodné pro výuku není záležitostí jednoho roku nebo dvou či tří dílčích grantů, ale otázkou dlouhodobé, namáhavé a krajně obtížné (spolu)práce a všestranné ochoty komunikovat (a dávat vědět o všech stávajících a připravovaných aktivitách v dané oblasti). V ideálním rozvržení by mohlo jít o vytvoření a financování velkého výzkumného záměru „Česká mládež a média na začátku 21. století“, jehož teoretické výsledky by byly s (relativně) minimálním zpožděním a zkreslením zohledňovány při přípravě příslušných metodik, učebnic, databází a periodických i příležitostných tisků/webových materiálů (proč např. nevytvořit čtvrtletně aktualizované, perforované, k odstřižení vhodné a k použití snadno využitelné pracovní kartičky pro učitele a žáky u jednoho ze stávajících pedagogických periodik?). Že není takové pojetí umožňující soustavnou a nerušenou práci 20-30 specialistů (kteří by daný úkol nebrali pouze jako přivýdělek u práce na katedrách nebo volnočasovou aktivitu) přehnané ukazuje příklad oddělení filmové edukace v BFI – mnohokrát vyzdvihovaného vzoru v dané oblasti. Pro jednotlivé oblasti by se mohly ve spolupráci s učiteli (je-li taková idealistická představa spolupráce vůbec realizovatelná) a oborovými metodiky a didaktiky vytvořit užitečné soubory prakticky upotřebitelných a široce dostupných materiálů, jež by přitom vycházely z nejaktuálnějších metodologických trendů. Řečeno lapidárně: jeden občasný sborník nebo černobílá a vizuálně neatraktivní brožurka téma/obor „filmové výchovy“ nespasí. Má-li se problém dostat do povědomí (odborné) veřejnosti, je nutné vytvořit kvantum kvality – dvacet, třicet titulů, graficky přitažlivý proud materiálů (viz knižní a periodické produkce BFI), který zaplaví české prostředí a knihkupectví a otevře oči některým z jeho – v metodologickém i poznatkovém vakuu žijících obyvatel. Že taková progresivita není nemožná ani ve středoevropském prostředí ukazuje i vývoj „mediální výchovy“ v Maďarsku. 4) Neztotožňování „mediální výchovy“ s informatikou/informační výchovou a jejím instrumentálním pojetím médií (problém, na který opakovaně upozorňuje světová autorita mediální edukace David Buckingham) nebo „mediální výchovy“ s health education, jak je známe z USA (kde má ovšem jisté oprávnění díky tamější odlišné situaci). 5) Právní ošetření upotřebitelnosti mediálních produktů v každodenním využití na školách: Jde o věc nepochybně zásadní, jež by ovšem neměla budit zdání nemožnosti realizace mediální výchovy a vzdělávání v ČR (Internet, noviny, časopisy, rozhlas, televize, počítačové hry – to vše je dnes v českém prostředí široce dostupné, v nejhorším jde o výdaje, které si může dovolit prakticky každá škola i domácnost). S tím souvisí potřeba klást při praktické výuce i přípravě materiálů pro učitele důraz na aktuální metodologické a didaktické trendy a analyzovat mediální produkty, které skutečně hýbou společností (namátkou reality show, analýza televizního i novinového zpravodajství a vizuálního řešení periodik, televizní seriály, počítačové hry, YouTube, struktura a dramaturgie rozhlasového vysílání pro mladé, mediální manipulace s digitální fotografií, současný český film, reprezentace těla a životního stylu v médiích, televizní a webová reklama) než na precizování a prosazování osobních zálib a fascinací autorů výukových materiálů (klasický film němého období, mistrovská díla televizní dramatiky, autorské pojetí dějin filmu) v mylném domnění, že tato díla zaujmou většinového diváka. Samozřejmě i tyto snahy mají svůj význam, měly by ale přirozeně navazovat na a výběrově rozšiřovat „základní propedeutiku“ mediální edukace, která pracuje s mediálními produkty recipovanými většinou (mladé) populace. 6) A konečně zásada nejdůležitější: mají-li se mediální edukace a média v nejširším slova smyslu(!) jako předmět výuky a výchovy dostat do obecného povědomí coby užitečný soubor poznatků a dovedností, budou se muset vyrovnat s mnohostranným a mnohohlasým přezkoumáváním, podceňováním, zpochybňováním, trivializováním a odborným i pseudoodborným osočováním těch, co se cítí být povoláni se k otázce médií a jejich působení na mládež a českou společnost vyjadřovat (a že takových „odborníků“ je v českém prostředí dost a dost!). Bez reklamy a bezpředsudečné mezioborové spolupráce (která nebude pouze více či méně okázale deklarována) to prostě bude mít česká mediální edukace v budoucnu velmi těžké. Mgr. Jana Krátká, Ph.D. (Katedra pedagogiky PedF MU) Mgr. Patrik Vacek (Ústav filmu a audiovizuální kultury FF MU)
Datum: 07.02.2008 17:53
Jméno: Petr Pláteník, neregistrovaný uživatel
Nadpis: Potřeba institucionální opory
Dílčí aspekt problematiky autorských práv ve vztahu k UŽÍVÁNÍ filmu ve školní výuce zmiňovaný v příspěvcích Petra Bilíka a Dr. Breganta odkrývá hlavní úskalí prosazování filmové/mediální výchovy ve české školní výuce, totiž institucionální oporu všech zmiňovaných aktivit, která se jeví jako navýsost potřebná. Výjdeme-li z maximalistického požadavku globálního a komplexního začlenění filmové/mediální výchovy do systému českého školství začíná být zřejmé, že iniciativy vedené zespodu (olomoucký projekt přípravy /zatím omezeného okruhu/ učitélů v rámci celoživotního vzdělávání, filmověpedagogické působení Mgr. Patrika Vacka na Masarykově univerzité, počínající debata a s tím spojená osvěta v této oblasti) musí nutně být rozšířeny do sféry školsky institucionální, tzn. v součinnosti a pod dohledem institucí zřízených Ministerstvém školství. Myšlena je především tvorba základních pedagogických dokumentů, učebních materiálů, pomůcek apod. Aby ale byl možný institucionální postup ve směru ustanovení/začlenění mediální/filmové výchovy, je nutno co nejpregnantněji definovat povahu, náplň a cíle tohoto "nového" školního oboru. Jak dokazuje i tato diskuze, názory se v tomto ohledu notně rozcházejí, navíc mi zde výrazně chybí příspěvek člověka s podsatnou znalostí stavu současného školského školství s jeho systémových, materiálních i personálních možností (a ani já se za něj i přes absolvování pedagogické fakulty nemůžu považovat). Otázkou také zůstává, kdo by měl směřovat a organizačně zajištovat postup v oblasti prosazení a začlenění mediální/filmové výchovy do českého školství, když všechny dosavadní iniciativy jsou výrazně partikulární. Možná reformující se Asociace českých filmových klubů, jež si do budoucna vytkla prozatím zakrnělý projekt Film a škola jako svůj strategicky nejdůležitější. Výhodou by mohla být její pozice mimo akademické instituce, z jejichž různých center především vycházejí podněty, i status filmového distributora a organizátora. Inspirací jí může být např. Britský filmový institut, popřípadě jeho irský kolega.
Datum: 29.01.2008 09:34
Jméno: PhDr. Michal Bregant, spolupracovník VÚP
Nadpis: "K praktickým řešením"
Propojení filmového vzdělávání (výchovy) s jinými obory, byť nepůjde – jak připomíná Petr Bilík – o „metodicky čisté řešení“ je nutné. Nemluvil bych o fůzi, ale spíš o propojení či synergii. Z povahy (i historie) filmu vyplývá, že není dobré jej vnímat zcela samostatně, protože je s životem společnosti propojen velice intenzivně. Velké téma: právní čistota úkonů spojených s výukou. Neboli: můžeme studentům vůbec nějaké filmy ukázat? Petr Bilík tu narazil na zásadní problém – používání filmů ve výuce a jejich autorskoprávní vypořádání. Dovolíte-li osobní vzpomínku, připomenu, že ze začátku roku 2002 měla FAMU de iure utrum s videotékou. Pravda, nebyla kdovíjak rozsáhlá, ale i tak se zdálo být absurdní, že se studenti FAMU nesmějí v rámci svých studijních povinností dívat na filmy. Tehdy šlo o VHS, ale to je dnes už jedno. Získali jsme výjimku – povolení používat videotéku pro striktně studijní účely. Touto reminiscencí chci jen říct, že se nacházíme na území, které bych nazval právní nesamozřejmostí. Pokud se držitel práv rozhodne, že se jeho film nesmí u nás používat, patrně dosáhne soudního souhlasu. Možná ke své škodě, ale i škoda je jeho, tak to nechme být. Generální odkup práv je dobrý nápad, ale i o to se někdo musí prakticky postarat. Obávám se, že by to mělo být MŠMT. Přál bych si, aby se i úřady staly součástí vůle k poznání – a svou vůli projevily třeba tím, že vytvoří potřebný fond na odkup práv filmů k výuce nezbytných. MŠMT by mohlo jít příkladem.
Datum: 29.01.2008 09:30
Jméno: PhDr. Michal Bregant, spolupracovník VÚP
Nadpis: Reakce na diskusní příspěvek Petra Bilíka
Nejprve chci bezprostředně reagovat na „drobné vysvětlení“ Petra Bilíka, poté se dostanu k jeho výzvě k „praktickým řešením“. Vřele a bez výhrad souhlasím s tím, že všelijaké zlaté fondy jsou jen pokusem o oživení věčného mýtu o starých mistrech, případně starých dobrých časech. Je to dávno zašlý muzejní koncept, který se obrací k minulosti jako k nedostižnému vzoru, což věru není otevřený systém, který by přijímal nějakou dynamiku vývoje. Připomeňme si – z naší oblasti – poměrně triviální případ z devadesátých let, kdy se po uvolnění všech pokladů let šedesátých pořád dokolečka ozývala otázka, kde je dnes nějaká nová vlna. Na jaře 2002 se jako dozvuk téhle otázky konala v pařížském Cinéma des Cinéastes debata s mladými českými filmaři (Saša Gedeon, David Ondříček, Vladimír Michálek), kteří tu dokonale zvadli tváří v tvář legendární nové vlně a její protagonistce Věře Chytilové, aniž by obhájili aspoň své momentální pozice (jako knížku to vydal NFA, 2002). Ale ať už jsou filmy výše jmenovaných – tehdy snad ještě mladých – tvůrců jakékoliv, je nefér klást je do souvislosti s novou vlnou 60. let. Jistě je dobré mít na paměti velké osobnosti národa – asi jako pamatovat, kdo všechno shlíží z pantheonu Národního muzea na Prahu. Ale kulturní provoz, chcete-li jedinečnost zrání uměleckého výrazu, nesnese tyranii porovnávání. Proto se například neúčastním různých anket (nejlepší české filmy všech dob apod.), neboť ty mohou nakonec posloužit jen producentovi dvd, který nechá na obal natisknout, že se příslušný film ocitl například na čtvrtém místě. No a co? Trvám na tom, že o hodnotě to nevypovídá vůbec nic – přinejmenším proto, že ona hodnota není definitivní a trvalá, proměňuje se s dobou. Vždyť i některé filmy se zdánlivě ztrácejí a pak zase objevují, jsou zatracovány a pak zase vytahovány ze zapomnění. Rád bych věřil, že je dost pedagogů, kteří nejsou tak zabednění, aby kladli 60. léta na piedestal a činili je vzorem pro současnou generaci. Nostalgie je krásná věc, ale podle mě do propedeutiky nepatří. Ta musí být tvořena na otevřeném principu poznávání a konfrontace, tedy dialogu, společného postupu pedagoga se studenty. Myslím, že se shodujeme v názoru, že sestavování zlatého fondu, normativní vytváření korpusu, nikam nevede. Studenti mají poznat metody a cesty, jimiž se kinematografie ubírá, nikoliv ustálený soubor „nezviklatelných“ hodnot – neboť pedagogika, stejně jako poznávání – jsou procesuální, neuzavřené systémy. Vyjděme ještě jednou od toho, k čemu má filmová výchova být: má vést k určitému osvobození jedince skrze znalost nástrojů, jimiž filmový (mediální, zábavní...) průmysl ovlivňuje veřejnost. Učit filozofii, to neznamená učit dějiny filozofie, ale rozvíjet filozofické myšlení, a to především pomocí nástrojů, s nimiž pracuje filozof. A s filmem je to zrovna tak. Filmový divák je svým způsobem partnerem tvůrců filmu, má rozumět jejich jazyku, ať se vyjadřují vznešeně nebo všedně, inteligentně nebo tupě. Ivan Vyskočil říká, že tvorba je činnost vědomá – a o jejím vnímání to přece platí zrovna tak.
Datum: 27.01.2008 14:23
Jméno: Petr Bilík, neregistrovaný uživatel
Nadpis: Drobné vysvětlení
Jen pro vyjasnění - oním odstupem od rigidní filmové historie (resp. od tvorby tzv. "zlatých fondů filmových děl") nemám na mysli upřednostnění dojmologie, ale vyzývám k odstoupení od mýtizujících pohledů na dějiny. Právě konzervace domnělých historicky ověřených hodnot a snaha po jejich aplikaci při hodnocení současné kulturní situace je zavádějící a do jisté míry znemožňuje komunikaci mezi mediologií a filmovou historií. Typické příklady ze zkušenosti se vzděláváním středoškolských učitelů: "Televize je novodobý mor, ať žije film!" Přitom v době, kdy vznikl film, byly stejné argumenty použity proti němu. Případně: "Ničí nás komercionalizace, chceme stejné filmy, jaké se u nás točily v šedesátých letech!" Jenomže ona vzývaná intelektuální díla měla v šedesátých letech mizivou návštěvnost, nehledě na politickou podmíněnost jejich atraktivity. Jak má mladá generace komunikovat s pedagogy, kteří zavrhují její kulturu (prosycenou médii), aniž jim dochází, že před pár lety či desítkami let byli oni sami v identické situaci? Nejde naštěstí o plošný problém, ale o aspekt, na nějž je potřeba dbát, aby se mimoděčně nestal základem pro bariéru mezi filmem a novými médii i ve výuce, třeba i bez zjevného teoretického opodstatnění. Jakmile dopustíme, aby pod záminkou vymezení a očistění filmového dědictví byly vytyčeny nezpochybnitelné pomníky a zapomenuty bezectné okrajové žánry a jednotlivá díla, vznikne mrtvolný korpus bez schopnosti inspirativního působení. Na hraně tohoto přístupu se odehrávala většina dosavadních pokusů o definici filmové výchovy, viz Film a škola. Nepřítel zde byl jasný - nová média, počítačové hry, televize, komerce. Britský filmový institut přitom narativní strukturu filmu vysvětluje na základních školách pomocí interaktivní počítačové hry a většina filmových workshopů na středních školách je ve světě orientována na televizní žánry. Média a film jsou si "tak daleko, tak blízko", osobně preferuji otevřenost a odstoupení od (opakuji z předchozího vstupu) "rigidního pohledu na filmovou historii, která je do velké míry umělým konstruktem filtrovaným navíc zhusta generačními sentimenty a nekompetentní snahou o kulturní ozdravění společnosti."
Datum: 23.01.2008 11:32
Jméno: Doc. PhDr. Jan Jirák, Ph.D., spolupracovník VÚP
Nadpis: Reakce na diskusní příspěvek Petra Bilíka
Text Peta Bilíka zdůrazňuje dva významné rysy postavení filmové výchovy - (a) obsahově koncepční a (b) organizační. K filmové výchově přistupuji tak trochu "zvenku", filmovou produkci vnímám více jako součást "sociálního a komunikačního" než "estetického" rozměru výchovy a vzdělávání. Současně prožívám složitosti spojené s realizací mediální výchovy. I proto se domnívám, že příspěvek Petra Bilíka z 16.1.2008 je velmi užitečnou analýzou především těchto dvou věcí. ad a) Konzervačně estetizující a historizující přístup ke kinematografii je jistě hrozba pro vztah žáků a studentů k filmu, kdyby převládl, ale na druhou stranu bezbřehá dojmologie a jednostranný důraz na kreativitu také není bez rizik (i této opatrnosti mě učí zkušenosti s mediální výchovou). ad b) Vskutku se kloním k závěru, že vznikání tématu "zezdola" ,aktivitou učitelů, je účinné jen do jisté míry. V jasně definovaný okamžik je třeba převzít garanci za odbornou úroveň předmětu či vzdělávací oblasti a institucionalizovat ji přípravou učitelů, pomůcek a koneckonců i diskuse o tématu (což se snad alepoň v náznaku právě děje). Právě v této institucionalizaci se projeví vztah mezi jednotlivými předměty a vzdělávacími oblastmim - a podle mého hlubokého přesvědčení se bude "lámat" právě na hraně přístupu "estetizujícího" a "socializujícího". Narozdíl od mediální výchovy, která si musí všímat filmu jako sociálního faktu moderních společností (ať je to škvár nebo hodnotné dílo), filmová výchova si podle mne může dopřát jistý luxus v podobě důrazu na to, co je hodnotné - a podílet se více na zprostředkování uměleckého zážitku.
Datum: 16.01.2008 18:03
Jméno: Petr Bilík, neregistrovaný uživatel
Nadpis: Diskuze je přínosná, ale přejděme k praktickým řešením
Jako garant celoživotního vzdělávání v oblasti filmových,, divadelních a mediálních studií a v současné době řešitel projektu ESF OPRLZ Formování kompetencí středoskolských učitelů v oblasti filmové, mediální a divadelní výchovy (UP Olomouc) chci vyjádřit několik nesourodých postřehů, které vycházejí z předešlých diskuzí na toto téma, ale především z kontaktu se samými středoškolskými učiteli, jichž prošlo našimi kurzy již několik set: 1) Všechny panely, které o tématu byly vedeny a kterých jsem se účastnil, narážejí na zásadní rozpor, jenž je citelný i ve vnímání naší cílové skupiny, tzn. ve vnímání středoškolských učitelů. Jde o rozdíl mezi mediální výchovou a výchovou filmovou, které se nejen ve svém předmětu, ale především v úhlu pohledu na předmět dostávají do ostrého rozporu. Bez odborné terminologie lze vyjádřit tento konflikt zjednodušeně coby kontrast mezi konzervativním historizujícím a mnohdy značně mýtizujícím pohledem na "zlatý fond" kinematografie, na druhé straně pak stojí reflexe (masových)médií jako sociálního faktu, jemuž je přes všechno sociálně-ekologické úsilí přiznána právoplatná existence. Tento rozpor je ovšem řešen i uvnitř samé filmové historiografie - jsou okrajové žánry hodny akademické pozornosti? Je zfilmovaný komiks možno zařadit do zlatého fondu, nebo do něj patří jen psychologická dramata, sociálně-kritická tvorba a transcendující výpovědi? Závěr je nasnadě: Neupustí-li instituce, pokoušející se o řešení vzdělávání na školách, od rigidního pohledu na filmovou historii, která je do velké míry umělým konstruktem filtrovaným navíc zhusta generačními sentimenty a nekompetentní snahou o kulturní ozdravění společnosti, dostaneme se tam, kam se dostává klasická literatura ve středoškolských škamnách - film bude zakonzervován a osvětový efekt vyústí v zamítnutí. Docent Jirák přitom navrhuje dílčí souběh obou oborů, a ze zahraničních zkušeností vyplývá, že půjde o jedinou smysluplnou cestu. Fůze filmové historie se nabízí i s ostatními obory, byť nepůjde o metodicky čisté řešení. Stačí vnímat film jako součást kulturního dědictví, souběžně z něj ovšem těžit i jiné funkce, než pouze vyhroceně filmově-estetickou. Zlatý fond pro školy by měl tudíž respektovat kurikulární kritéria jiných předmětů. Film zahrnuje literární základ a souvislosti, výtvarné kvality a konotace, hudbu, je pohledem na historii a obrazem historie, reflektuje sociální motivy, může mít povahu ztvárnění vědeckého diskurzu... Postup při začlenění do výuky pak může být několikerý: od filmu coby "pomůcky" v současných disciplínách, přes osamostatnění filmové výchovy (o co lépe by se při mezioborové fůzi hledal kompetentní vyučující personál, o co lépe by takový postup ladil s koncepcí MŠMT a mezinárodními dokumenty!) až po potenciální začlenění filmu do ranku zastřešující mediální výchovy. V každé zemi je řešení jiné, v Německu se dokonce liší jednotlivé spolkové země. 2) V tuto chvíli necítí odborná obec ani rámcovou jednotu ze strany MŠMT, téma se tak stává předmětem filipik, které ovšem namísto sjednocení vedou spíše k vyhranění stanovisek. Systém nemůže vzniknout "zezdola", ze strany řešitelů grantů či akademických pracovišť pokoušejících se o alespoň dílčí řešení. Každý máme momentálně své zájmy a svůj pohled na věc, jichž se z povahy naší činnosti můžeme těžko vzdát. Vůle ke kompromisu a chuť k využití společného potenciálu se vyjeví teprve ve chvíli centrálního rozhodnutí. Nazrává čas k manažerskému řízení, byť bude v první fázi vždy část oboru nespokojená. 3) Ať už se metodicky systém nastaví jakkoliv, je zapotřebí souběžně zajistit právní čistotu úkonů, které jsou s výukou spojeny. Za jakých okolností bude student či žák s filmy obeznámen? Jak budou řešena autorská práva? Po konzultacích se zainteresovanými institucemi (AČFK, někteří členové Rady SF pro kinematografii, univerzitní pracoviště, Protipirátská unie...) se nabízí systém generálního odkupu práv pro vytipovaná filmová díla na omezenou dobu pro výukové účely na konkrétních středních školách. Představme si (prozatím), že MŠMT za vyjasněných podmínek vypíše výběrové řízení na zajištění práv, odkup kopií a jejich rozesílku, a poskytne finanční prostředky (tento vstup bude nutný tak jako tak, ať už půjde o jednolitou sumu či rozpuštění dotací do škol). Školy budou tuto iniciativu velmi vítat (anebo podle vlastního uvážení využijí alokované finanční prostředky a samy budou detailně objednávat?), producenti a distributoři se zárukou jistého zisku umožní vydat či vydají díla, jež by jinak vydána nebyla a z nichž tudíž nemají žádný zisk. K úniku zisku rozhodně nedojde - spíše může jít o stimul zájmu o filmy, které momentálně buďto nejsou studentům vůbec známy, anebo nejsou na trhu. Tento princip uspokojí všechny strany a zamezí další nejistotě na školách, kde je momentálně provozováno pirátské a tajnosnubné filmové klubání. 4) Snaha o čistou metodologii není na místě, zbytečná sevřenost a teoretizování neprospějí ani kantorům, ani studentům a žákům. K šanci na úspěch chybí "čistém metodologii" zcela komplexní řešení ve všech patrech vzdělávacího systému. Náběh takového řešení by musel počítat s úpravou studijních plánů vysokých škol, s pětiletým studiem první vlny kompetentních pedagogů atd. Ani celoživotní vzdělávání nemůže situaci zcela obrátit k lepšímu dříve než za pět, šest let. Navíc rámcový vzdělávací program nabízí dostatek prostoru, chybí orientace. Pokusme se proto o postupný průnik jednotné koncepce, další už obstarají univerzity a vzdělávací a výzkumné instituce, budou-li znát směr. Vzniknou obory na pedagogických, filozofických i sociálněstudijních fakultách, případně bude částečně uzpůsoben režim oborů stávajících. Studentům bude přiznána možnost získání pedagogické způsobilosti. Začne svítat. Vše se v dobré obrátí. Howgh! Děkuji za pozornost.
Datum: 16.12.2007 13:39
Jméno: Jan Slavík, neregistrovaný uživatel
Nadpis: K předmětnému zařazení
Zařazení komplexního, interdisciplinárního tématu do určité předmětné kategorie je obecný problém. Filmu a všech témat jemu blízkých se týká nepochybně. Problém "jednoty v rozmanitosti" tu vyniká zvlášť nápadně. Pro ilustraci stačí připomenout stále běžnější vazby mezi filmy a počítačovými hrami, se kterými děti a mládež běžně zacházejí. Z pohledu tvorby jde o součinnost celé řady specialistů. Avšak z pohledu diváka, a nejenom již diváka, ale aktivního uživatele, který se během hry sám aktivně podílí na utváření příběhu, ústí rozmanitost do jednoty uceleného zážitku, jehož složité pozadí mu zůstává utajeno. Můžeme se přít o to, kdy, za jakých podmínek a v jaké míře se jedná o zážitek umělecký. Nicméně těžko asi popřít, a v diskusi to zde již několikrát zaznělo, že umělecká oblast představuje referenční rámec, kvalitativní měřítko i potenciální analytický prostor, ke kterému se daný zážitek vztahuje. Domnívám se, že právě v tomto věčném napětí či pohybu mezi "uměleckým" a "ne-uměleckým" na pozadí "zažitého" se může skrývat prakticky i teoreticky plodné východisko pro hledání této předmětné oblasti všeobecného vzdělávání. Vzdělávací oblast Umění a kultura se zdá být nejpřirozenějšícm východiskem pro zabezpečení nejenom sjednocující prožitkové kvality zážitků, která je tolik důležitá pro motivování i pro kultivaci hodnotových preferencí žáků (nedovedu si totiž představit, že by se tento předmět měl proměnit jen v suchý výčet poznatků bez propojení s přirozenou zkušeností a postoji žáků nebo studentů). Ale současně umožňuje reflexi spojenou s analytickým pohledem a přístupem - vždyť umění kolem sebe soustřeďuje kritickou pozornost celé řady disciplín, které se jeho analýzami zabývají z mnoha různých stran. V uvedeném smyslu je vyučující v oblasti Umění a kultura - odpusťte mi módní slovo - "manažerem" poznatků z více odborných oblastí. Je to právě on, kdo má zvládnout onen pohyb mezi jednotou a rozmanitostí, tak jak to ostatně činí i samo umění. Přitom se může přímo nebo zprostředkovaně obracet na další specialisty a zapojovat je do vzdělávací spolupráce. Tak jak to ostatně činí i sami umělci.
Datum: 13.12.2007 08:28
Jméno: Petr Pláteník, neregistrovaný uživatel
Nadpis: k Ph.Dr. Michalu Bregantovi
Souhlasím s tím, že není možné zcela ztotožňovat textovou povahu filmu a literatury. Ani, že jazyk filmu (i když takový Kučera si vypučuje při jeho charakteristice pojmy z lingvistiky) není možno stavět na roveň jazyku filmovému. Mé hodnocení situauce vychází z reálného poznání stavu na českých školách. Stačí se zaměřit na vývoj aktivit na poli filmového vzdělávání v českém školství v posledních padesátí letech, nebo z opačné strany, nahlédnout do výzkumů PISA, týkajících se (mimo jiné) schopností českých žáků a studentů zpracovávat informace, a zjistíme, že se nacházíme takřka na startovní čáře. Český školský systém zatím není připraven na globální začleněnní filmového vzdělávání, chybí metodika, učebnice, připravení učitelé a popravdě i studenti. Z tohoto důvodu doporučuji zpočátku připojení filmového a mediálního vzdělávání obecně k některému z kanonizovaných školních předmětu, popřípadě několika předmětů (z nichž se český jazyk a literatura jeví jako nejvhodnější, ale filmové médium má silný interdisciplinární charakter, takže jej je možno zapojit do výuku uměnovýchovných předmětů, občanské výchovy, atd.).
Datum: 06.12.2007 12:30
Jméno: PaedDr. Karel Tomek, pracovník VÚP
Nadpis: Filmy pro pana Hudce
Myslím, že dobře použitelný přehled filmů pro žáky se nachází na stránkách projektu FILM A ŠKOLA. Navrhuji požít odkaz: http://www.filmaskola.cz/index.php?id=katalog
Datum: 06.12.2007 01:22
Jméno: PhDr. Michal Bregant, spolupracovník VÚP
Nadpis: pro pana Hudce
Myslím, že pro žáky 5. třídy by bylo možné udělat základní "seznamovací" seminář o tom, co znamená to, co vidíme na plátně. Pokud se trochu vyznáte v asijských bojových uměních, můžete jim pustit nějaký kung-fui film a probrat s nimi například, co který kop způsobí tělu kopaného. Nebo co dokáže film jako Hoří, má pananeko vypovědět o mocenských strukturách naší společnosti.
Datum: 06.12.2007 01:08
Jméno: PhDr. Michal Bregant, spolupracovník VÚP
Nadpis: mediální výchova a učitelé jazyka
Pan Pláteník se dotkl problému vztahu mediální výchovy a výuky jazyka a literatury. S pozoruhodnou podobností se tu naznačuje historický moment studia filmu - a médií - na univerzitách, a to zejména v Evropě, najmě v Německu. Pro četné univerzity jsou film a media obecně něčím příliš mladým, než aby si zasloužili seriozní studium. (Napříkald Yale University má teprve teď své první doktorandy v oboru filmu.) Zpět ke střednímu a základnímu školství: byl by nesmysl, kdybychom spojovali (jako tomu bylo na univerzitách v 70. letech a na nižších stupních v následujících dekádách) studium filmu se studiem jazyka a literatury. Máme sice ve zvyku mluvit o jazyce médií nebo o jazyce filmu, ale to je něco dočista jiného! Film (a zejména kinematografie) - to je komplex pozic a vztahů, které musejí být studovány samostatně, s plným soustředěním. Tvorba J. S. Bacha je nesporně součástí hudební výchovy. Tvorba Michelangela Antonioniho je ve vztahu k (dosud neexistující) filmové výchově v analogickém postavení. Nejde o to, kdo z nich se vyslovil silněji nebo přesněji o své době. Jde o to, že náš svět se nenarodil s námi, že tu je už po tisíce let. Čím lépe ho poznáme, tím více budeme schopni aktivně tvarovat budoucnost: onu globální, stejně jako svou vlastní.
Datum: 06.12.2007 00:43
Jméno: PhDr. Michal Bregant, spolupracovník VÚP
Nadpis: tvořivost vs. výkon
To, že je naše civilizace ohrožena technokratickým systémem měření (něco jako krysí dostihy), se ví už dlouho. Je na čase obohatit debatu na téma vzdělávání (jakékoliv vzdělávání!) o jeden aspekt, pro nějž nemám snadné pojmenování. Jde o to, že racionální cesty poznání nás dovedly k poměřování výkonu, a to pokud možno v exaktních hodnotách. Ale jaký je z toho výstup? Netroufám si zpochybňovat metody a výsledky exaktních věd, ale jsem si jist, že cesty poznání nejsou výlučně racionální. Vztah mezi pozorováním mikrobiologa a tvorbou výtvarného umělce může být velice těsný, to je známo. Ale že výsledek badatelského úsilí dejme tomu fyzika a výsledek tvorby třeba hudebníka si mohou být neobyčejně blízké, je fakt, jejž naše rozhodující instituce nechtějí vzít pořádně na vědomí. Cesty a metody poznání mohou být různé a máme jim dopřát prostor, aby se rozvíjely. Racionalistický koncept světa přinesl mnoho užitečného i zločinného. Dnes víme, že svět je pospojvaný; možná fragmentarizovaný, ale přesto propojený. To platí nejen pro jeho mediální vrstvu, ale pro celek světa jako takového. Proto je žádoucí, aby byla ne-racionálním způsobům poznávání přiznána legitimita, jež tradičně náleží způsobům racionálním. Tvorba je - mimo jiné - také způsobem poznání. Tvůrčí akt je jakousi osobní metodou uchopování, případně vytváření světa. Je jeho interpretací. Takže máme-li světu kolem nás rozumět, musíme být schopni se ho ze své pozice, ze svého úhlu pohledu, v šíři, na kterou si troufáme, zmocnit.
Datum: 25.11.2007 20:06
Jméno: Martin Hudec, neregistrovaný uživatel
Nadpis: Dotaz
Dobrý den, jsem učitel na základní škole, učím v 5.C. Které filmy byste mi doporučil? Jsme hodně zaměření na humanitní vědy a rád bych žákům pustil nějaký film. Máte na Vašem úřadu nějakou videotéku? Pokud ano, prosím dejte mi kontakt a napište otvírací dobu. Děkuji, Martin Hudec.
Datum: 12.11.2007 00:17
Jméno: PaedDr. Karel Tomek, pracovník VÚP
Nadpis: Filmová výchova a rozvoj tvořivosti
Ve svém příspěvku bych rád navázal na myšlenku Martina Číšeckého, který postrádá na školách tvořivou výchovu. Souhlasím s ním i v tom, že by bylo třeba analyzovat stav tvořivosti ve vyučovacích předmětech. Domnívám se, že tvořivost není u dětí dostatečně rozvíjena obecně. Jako lektor mnoha vzdělávacích kurzů jsem se opakovaně setkával s výrazným odporem ke změnám v oblasti cílů vzdělávání s poukazem na to, že cokoli jiného než současný stav povede k zhoršení vzdělávacích výsledků. Požadovaná kritika stavu tvořivosti je jedním z dobrých argumentů toho, proč je změna nutná. Stručně řečeno, příliš mnoho učitelů se spokojuje s tím, že jejich žáci dosahují jen nejnižších hladin vzdělávacích cílů. Končíme často jen v půli cesty. Naučíme žáky nezbytným poznatkům, vědomos-tem, následně zajistíme porozumění souvislostem mezi naučenými fakty a jsme spokojeni, pokud naučíme žáky vědomosti aplikovat. Na to by ovšem měly navazovat cíle v oblasti analyzování věcí a jevů kolem nás i v nás a také v oblasti syntetické, tvořivé činnosti.Zvládnutí hodnocení a sebehodnocení by pak mělo završit celou tuto postupně na sebe navazující strukturu. V některých vzdělávacích mode-lech je právě tvorba označována za nejvyšší a nejsložitěj-ší kategorii vzdělávacích cílů. Právě vyučovací předměty vycházející z oborů oblasti Umění a kultura představují výbornou příležitost k rozvoji vyšších hladin myšlenkových operací, jakými je i tvorba. Pokud je tvořivost jako obecná intelektuální dovednost rozvinuta, je pravděpodob-né, že ji člověk bude schopen uplatnit v různých oblastech své činnosti. Právě v tom je cenný potenciál, který v sobě skrývá filmová/audiovizuální výchova. Komplexnost filmového díla s jeho dynamikou, barvou, zvukem, hudbou a v současné době relativně snadno dostupnou technologií a možnostmi následných úprav, činí tento druh umění mimo-řádně atraktivním pro současné žáky. Aniž bych pomíjel ostatní stránky věci, domnívám se, že je užitečné zdůraz-nit možnosti, které filmová/audiovizuální výchova nabízí v oblasti podpory a rozvoje tvořivosti. Na závěr se bohužel musím ztotožnit i s dalším postesknutím Martina Číšeckého, že asi ještě chvíli potrvá, než pro její širší uplatnění bude dostatek kvalifikovaných učitelů. Jako taktiku, která se osvědčila, navrhuji přestat přešlapovat a začít. Ostatní se postupně přidají.
Datum: 04.11.2007 18:11
Jméno: Doc. PhDr. Jan Jirák, Ph.D., spolupracovník VÚP
Nadpis: Reakce na text Petra Pláteníka, Jan Jirák
Chci (z nezasloužené pozice jednoho z moderátorů této diskuse) panu Petru Pláteníkovi poděkovat za jeho příspěvek. Podařilo se mu totiž soustředit pozornost na jeden z klíčových problémů současných diskusí o postavení filmové výchovy, totiž na její vztah k mediální výchově. Otázka položená autorem zní jasně: je mediální a filmová výchova (a) jedno a totéž, nebo se jedná (b) o dvě svébytné, byť dotýkající se oblasti výchovy a vzdělávání? Osobně se domnívám, že "b je správně", a pokusím se ze své pozice vyložit, proč si to myslím. Patřím k těm, kdo se snaží v českých podmínkách rozvíjet mediální výchovu. S využitím poznatků, k nimž mediální výchova dospěla v jiných zemích a u renomovaných autorů (včetně A. Harta, o němž se Petr Pláteník zmiňuje), snažili jsme se od samého začátku koncipovat mediální výchovu jako "přípravu k životu s médii", tedy jako sociálně ekologickou disciplínu se zřetelným rozměrem uživatelským a jasným zacílením na zvyšování kvality života, v nouzi pak na obranu před jejím snižováním. Vtahovat do této koncepce film, resp. kinematografii, a podřizovat ji tomuto rámci je, myslím, v zemi s tak vyspělou kinematogragickou tradicí možné, ale zbytečně omezující. S trochou zjednodušení: je to podobné, jako bychom literární výchovu podřizovali výchově k občanství (byť souvislost by se tu také našla). Přesto je zřejmé, že styčných ploch, překryvů a vzájemných vazeb mezi mediální a filmovou výchovou je hodně: od filmové (a televizní) řeči přes prezentaci filmových děl v televizi (a na internetu) až po skutečnost, že média se stávají součástí marketigových strategií filmových produkcí, zvláště u tzv. diváckých filmů. Ostatně soudím, že právě tento socioekonomický rozměr existence kinematografie by měl být přdmětem zájmu jak mediální, tak filmové výchovy, jelikož v mnohém tvoří rámec pochopení současného světa vůbec. Možnost pochopit film jako umělecké dílo (pokud se jím snaží být), schopnost rozkrývat významy obrazové řeči a intertextové vazby a hry filmové tvorby by přece jen mělo být výsadou filmové výchovy - včetně její tvořivé stránky. Pokud si někde žák či student zkouší napsat pokus o filmovou kritiku či malý scénář k vlastnímu filmu, měl by tak činit právě ve filmové výchově.
Datum: 30.10.2007 13:19
Jméno: PaedDr. Markéta Pastorová, pracovník VÚP
Nadpis: Reakce na diskusní příspěvek Martina Číšeckého, „Filmová výchova - už teď, nebo až po... „
Děkujeme autorovi za jeho příspěvek, je první a to nikdy není jednoduché. O to více bychom byli rádi, pokud s námi autor setrvá v diskusi i nadále. Pokud vnímám správně obsah vašich slov, tak snahu najít v systému vzdělávání pro filmovou výchovu vhodné místo a vytvořit její obsah vítáte. Souhlasím s vámi, že je třeba vnímat téma filmové/ audiovizuální výchovy v kontextu širším, zejména pak ve vztahu k výchově k tvořivosti a tvůrčím činnostem vůbec. Má-li se dařit tvorbě žáků, je nutné, aby s nimi pracoval tvůrčí učitel, který má s tvorbou (ať se vztahuje k jakémukoliv druhu umění) zkušenosti. Snad ještě důležitější je, aby to byl učitel, který je schopen k tvorbě inspirovat druhé! Ve vztahu k žákům, se pak jedná o zcela autorské metody a postupy, dalo by se také říci „pojetí“, „škola“,dílna, ateliér. Ty se tříbí velmi dlouhou dobu a vyžadují neustálou pedagogickou i tvůrčí reflexi a oborovou i mezioborovou komunikaci. Odpověď na otázku jaký by měl být učitel, zabývající se vizuální, audiovizuální či filmovou výchovou, má podle mne smysl hledat současně s obsahem a cílem filmové výchovy. Chtěla bych se teď zastavit vaší věty „Kreativita jako motto je na školách velmi vzácná“ Myslím si, že školy teprve dospějí k tomu, že kreativita se může stát nejen mottem, ale také jejich strategií. Proč ale tomu tak není? Možná, že kreativita je pořád ještě pojem, jehož obsah (mimo oblast umění) je vnímám spíše intuitivně a utilitárně (často jako postup pro rychlé a bezchybné splnění jakéhokoliv úkolu s okamžitou kladnou odezvou). Avšak potěšující je, že trendy ve vzdělávání jsou kreativitě, zdá se, nakloněny. Navrhujete, aby komunikaci o nové výchově předcházela věcná kritika stavu tvořivosti ve vyučovacích předmětech a to nejen ve výtvarné, hudební a dramatické výchově, které jsou tradičně za kreativní předměty považovány. Udělat si analýzu toho, zda se ve školním vzdělávacím programu na příležitosti k rozvíjení tvořivosti myslí, by mělo být zájmem (přála bych si, aby to byla priorita) každé školy. Orientaci v tom, jaké otázky je vhodné si položit nabízí útlá, leč velmi zajímavá publikace „Výchova k tvořivosti ve školním vzdělávací programu" (více informací na www.rvp.cz/clanek/249/1274). Jako řešení pro podporu tvořivosti spatřujete v existenci „tvořivé výchovy“ jejíž naléhavost vnímáte více, než existenci filmové výchovy. Pojem „Výchova k tvořivosti“ považuji za přesnější: nabízí postupy, které je možné uplatnit ve všech vyučovacích předmětech a v životě především. Přesto si myslím, že tvůrčí postupy, které vycházejí z jednotlivých druhů umění jsou kvalitativně jiné. Bylo by dobré, aby se podařilo pojmenovat v čem jsou tvůrčí postupy filmové/audiovizuální tvorby nenahraditelné a o co děti, které nemají zatím šanci se setkat s filmovou/audiovizuální výchovou (jejíž obsah je systematizován a po odborné stránce kvalitně uchopen), přicházejí.Velmi dobrou inspiraci pro tyto úvahy nabízejí i vstupní texty.
Datum: 22.10.2007 13:49
Jméno: Petr Pláteník, registrovaný uživatel
Nadpis: Problematika začlenění filmové výchovy do výuky
Při práci na mé diplomové práci se potýkám s řadou problémů, jež byly nastíněny předešlými články: 1)Jak se vypořádat se statusem filmové (audiovizuální) výchovy? 2)Jak vymezit pozici filmové (audiovizuální) výchovy v prostoru určeném nastupujícím kurikulárním dokumentem, tj. RVP ZV? 3)Co by mělo tvořit náplň "předmětu" filmová (audiovizuální) výchova? Při studiu zahraničních dokumentů orientujících se na danou problematiku (myšleny jsou především srovnávací studie garantované Dr. Andrew Hartem) jsem zjistil, že v zemích s vyspělejší úrovní realizace filmové výchovy se už od konceptu oboru orientovaného výhradně na tento jeden projev mediální kultury upustilo. Navzdory estetické (ale ne výlučně estetické) fuknci většiny filmových děl jsou tyto při výuce utilitárně řazeny do ranku mediální výchovy. Řekl bych, že z dvojího důvodu. Jednak sdružení několika projevů mediálního světa do jednoho rámce usnadňuje formulaci takovéhoto vyučovacího bloku, jeho cílů a zaměrů. Opět vstupuje do hry onen trochu nesympatický utilitarismus, kdy navzdory estetickým funkcím jsou upřednostňovány funkce jiné - poznávací kontaktové, apod. Vychází se z banálního předpokladu, že média jsou do značné části hlavně zdrojem informací, jež se ve stále komplikovanějším světě stávají pro nově přicházející generace nečitelnějšími a je nutné je doslova nejdřív naučit "číst" mediální sdělení a až potom je vést k dalším kvalitám mediálních projevů. Dalším důvodem sdružení několika mediálních projevů je samozřejmě větší průraznost takovéhoto bloku v rámci kurikulárních dokumentů. V žádné ze zemí, jež uvádějí zmiňované srovnávací studie, netvoří mediální (filmová, audiovizuální) výchova samostatný předmět. Vždy je při upozornění na její syntetický charakter zdůrazňován mezipředmětový princip, na němž se zakládá. Jinou otázkou je, že ve většině zemí jsou garanty mediální výchovy učitelé mateřského jazyka a literatury, jejichž předmět začíná být s rostoucím význame textové intence mediálních projevů notně naddimenzovaný. S nastupujícím RVP ZV a v něm obsažené položky průřezového tématu Mediální výchova nabízí se možnost směřovat k perspektivám mediální výchovy minimálně v intencích některých zahraničních příkladů. Nestačí ovšem jen vydat nový kurikulární dokument, který nabádá k začleňování prvků mediální výchovy do výuky. Nezbytné je přesnější vymezení povahy mediální výchovy a její obrysové náplně. Nemusí jít přímo o direktivně vydávané dokumenty, ale o jistou formu metodických pomůcek, učebních textů a rozhodně by věci výrazně přispěla vhodně zhotovená učebnice. Na druhou stranu je nutno co v nejbližší době započít se systematičtější přípravou budoucích učitelů. Tzn. že by měly být v prvním sledu ustanoveny na pedagogických fakultách minimálně (povinné!!) semináře věnované problematice mediální výchovy. O jejich zařazení a podřízení určitým specializacím by měla být vedena diskuse v souladu s ujasńováním pozice mediální výchovy ve výuce. Co se týče náplně filmové (audiovizuální) výchovy je nutno opět přihlédnout k zahraniční zkušenosti. Filmová (audiovizuální) výchova jako plnohodnotný předmět věnující se ve stejné míře základům filmové teorie, historie, popřípadě kritiky je za dané situace jen zbožným přáním. V první řadě je nutné vést žáky, a to od nejnižšího věku, ke schopnosti vnímat a kritický přijímat audiovizuální dílo, což jak dokazují mé zkušenosti nedovedou mnohdy ani někteří studenti na sekundárním a terciárním stupni školství. A na vině není samozřejmě jejich inteligenční potenciál, ale nedostatečný rozvoj takovýchto schopností, jimž doposud nebyla věnována takřka žádná pozornost. Proto musí být obsah filmové (audiovizuální) výchovy úměrně odstupňován podle dosaženého věku a schopností a spíše než kvalitativní zřetele by měl být brán v potaz edukativní potenciál jednotlivých filmových děl. Řečeno poněkud anachronní terminologií, filmová (audiovizuální) výchova v globální persektivě (tzn. na všech základních a středních školách) představuje až určitou nadstavbu zvládnutí mediální gramotnosti a tzv. kritického čtení.
Datum: 19.10.2007 12:10
Jméno: Martin Číšecký, neregistrovaný uživatel
Nadpis: Filmová výchova - už teď, nebo až po...
Nové diskusní téma přijalo zajímavou výzvu - najít opodstatnění a správný obsah prototypu nové výchovy, která by se mohla zařadit do vzdělávacího rámce. Jako příznivec pohyblivých obrázků a výtvarných forem, které filmový svět nabízí, přec jen před vlastním jásáním nad cestou k nalezení místa filmové výchovy ve školském systému si neodpustím úvahu širší. Stávající diskuse o významu vzdělávání v ČR je výborným odrazovým můstkem pro názory a jejich výměnu: a/ už na pedagogických fakultách se tu a tam dozví studenti, že trend budoucnosti školství je přechod od výkonového k tvořivému základu. Otázka: existuje důkaz, že se tak v praxi děje? b/ nakolik je současná pedagogická obec připravena - vést ke tvořivosti? Výkon je totiž mnohem lépe vyžadovatelný, samozřejmě hodnotitelný a jaksi uchopitelný - a to zejména s ohledem na tradici školství už od dob Marie Terezie. To pak je mnohem výhodnější zůstat u výkonu i tam, kde se tvořivý obsah a postupy přímo nabízejí. c/ kolik procent pedagogů vládne alespoň průměrnou tvořivostí? Kolik si jich umí hrát, aniž by se báli, že ztratí svoji učitelskou důstojnost? Výčet bodů byl bohatější, pro zarámování mého příspěvku však stačí. Je mi jasné, že teď na mě padne kletba všech uhoněných učitelů, kteří jak veverky běhají v nekonečném kruhu, protože se to tak prostě po nich chce - administrativa, dodržování školských předpisů a další a další. Opět kletba výkonu - jak máš vyplněno, jak časově stíháš atd. Kreativita jako motto je na školách velmi vzácná. Ono se především musí poctivě učit - tzn. vyžadovat výkon, měřit výkon, vyplňovat hlášení o výkonu. Na druhou stranu - tahle vžitá - všem tolik nevonící realita - je vlastně vysvobozením pro učitele. Mohou deklarovat svoji vytíženost, mohou se rozčilovat nad tíhou systému. A navíc - už v tom umí chodit. Mají to v krvi - a ta automatičnost je neskutečně snazší než cesta k prosazování tvořivosti. A já jsem v úvaze dopadl jako ta veverka, protože se točím v kruhu. A jsem z toho spíše smutný. Výchov s posláním rozvoje tvořivosti není nikdy dost. Hudební, výtvarná, dramatická i mediální - tam všude by měla být oáza a jakýsi kontrast k tomu výkonovému běsnění kolem. Ale - aby Váš výchovný předmět měl prestiž a autoritu u kolegů je třeba výkon pěstovat i tady! Bohužel. A tak se mi zdá, že komunikace o nové výchově by měla předcházet i velmi věcná kritika stavu tvořivosti ve výchovách jako předmětech i v dalších oborech. Více než filmová výchova na školách chybí tvořivá výchova. Předmět, který by otevíral nové možnosti žáků v pohledu na věci, situace, dával by jim možnost interpretace tím, čím jsou svoji kreativitu nejlépe schopni realizovat. A současně by mohli nalézt i možnosti nové. A teď klíčová otázka: kdopak by tvořivou výchovu učil? Který kantor dokáže propojit možnosti mluvené interakce, vedení brainstromingových aktivit, vizualizace, práce v materiálu, organizování a vedení tvořivých projektů? Kdo by chtěl vyskočit z kruhu?
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.