Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek je součástí diskusního fóra k problematice filmové výchovy a jejího zařazení do systému všeobecného vzdělávání.
Považuji tento text za jeden z několika úvodních vstupů do diskuse ke koncepci výuky filmové výchovy, a proto jej píši spíš formou eseje se snahou co nejpřímější cestou nastolit nápady a problémy, které v navrženém poli nacházím.
Není aktuálnějšího čtení k tomuto úkolu, než kniha Davida Bordwella Making meaning, která se zabývá tím, jak si určitý obor (v jeho případě filmová věda) vytváří svá paradigmata, jak se sebedefinuje a jak je historickými i aktuálními osami tohoto procesu spoluurčen vývoj poznání a identita celého oboru. Pokud vím, podobný materiál jako já zpracovávají většinou filmoví vědci, historici či lidé zapojení do hnutí filmových klubů u nás. Referentem všech těchto tří skupin je pomalá konstituce oboru filmové vědy u nás, která koexistovala řadu let s historiograficky orientovanou divadelní vědou pražské Filozofické fakulty, a historický instrumentář je tak vlastní perspektivě každého z absolventů až do konce minulého tisíciletí. Poslední dekáda je v této oblasti ve znamení tzv. nové filmové historie, která pro uspořádání historických příběhů vývoje kinematografie zohledňuje - oproti dosavadnímu, převážně esteticko-kritickému přístupu - širší spektrum hledisek. Druhým instrumentářem je oblast interpretace, která souvisí s praktikováním poznání z oblasti kinematografie - vedle historických prací jsou nejčastějšími výstupy texty nejrůznějších žánrů od kritiky a recenze až po esej pro více či méně odborná periodika.
Shrnuto: člověk, který se u nás zabývá poznáním kinematografie, je buď pedagog, píšící autor nebo působí v institucích svázaných s řetězem filmové výroby a distribuce (dramaturg, archivář, festivalový organizátor), v každém případě ve své práci pracuje jak s vědomím historické linie vývoje filmu, tak s určitými kanonickými představami ("umělecký film", "žánry", "autorský film a jeho autoři" apod.).
Polistopadové pokusy otevřít kapitolu filmového vzdělávání pro školy a širší veřejnost jsou podle mého názoru touto perspektivou poznamenány, byť ne vždy negativně. Vztah k filmu jako ke kulturní či umělecké disciplíně je však budován ve dvou základních osách:
Tomu odpovídá například mnoho desetiletí trvající struktura Letní filmové školy, ale obecněji i sám princip filmového festivalu, který byl od svých počátků ve 30. letech minulého století koncipován právě jako kultivovanější a kultivující alternativa k běžné filmové distribuci. Cílem těchto akcí je představit film "sám pro sebe" jako hodnotu, což již předpokládá určitý stupeň vstřícnosti, ne-li "cinefilie", což je stav ducha, který nelze od žáků základních či nižších ročníků středních škol očekávat. Lze najít i příklady "využívání" filmu jako cesty k jiným tématům (na lidská práva zaměřený program pro školy festivalu Jeden svět), kde vztah ke kinematografii nehraje takovou roli, ale přesto sekundárně vytváří intenzivní průhled do světa filmu a jeho možností.
Shrnuto: filmová výchova na nižších stupních škol podle mého názoru musí bezmála rezignovat na historickou dimenzi kinematografie jako celek (což neznamená, že by klasická díla neměla tvořit východisko divácké zkušenosti, naopak - viz níže) a měla by vytvářet prostor k pěstování citlivosti k různým aspektům filmu: vizualitě, audialitě, vztahu k ostatním uměním, vztahu k realitě a vyprávění. K tomu je třeba vyvíjet jiné metodiky a zázemí, které se jen v něčem protínají s úsilím všech, kteří se filmem zabývají z hlediska vědy nebo cinefilie a snaží se jej zprostředkovat dospělým či skoro dospělým lidem.
V úvahách na téma filmové výchovy se často zaměňuje nebo spojuje oblast kinematografie s oblastí audiovizuálních médií vůbec, tedy filmová a mediální výchova. Z koncepčního hlediska je možné toto spojení realizovat, nebo tyto dvě oblasti vědomě oddělit. V každém případě je třeba se rozhodnout pro jednu z variant.
Podle mého názoru je lepší oddělení, přičemž mediální výchovu chápu především jako výchovu ke kritickému myšlení vůči audiovizuálním ale i ostatním masmédiím a jejich jazyku a formátům. Domnívám se, že by měla prostupovat více předmětů (zejména předměty typu občanská nauka), měla by být založena na ryze aktuálních případech (aktuální "mediální kauzy", o kterých se mluví - jak jsou zpracovány, co je na pozadí událostí, tématem mediálních komentářů a obrazů; podoba masmediálních programů, jejichž cílem je především mediace reality, což je odděluje od oblasti uměleckých forem apod.).
Filmová výchova by naopak měla být volitelným předmětem (nebo odpoledním kroužkem s možností přesahu do výuky - například prezentací artefaktů uvedených žáky, nebo jejich vlastních) spojeným s estetickou výchovou a měla by umožňovat pěstování citlivosti a vědomí pestrých možností filmového média, videa a intermediálních návazností k vyjádření lidského myšlení a pocitů. Na základní škole bych tento úkol spojoval s diváckou zkušeností s intenzivními příklady z minulosti i současnosti (a to včetně oblasti experimentálního filmu nebo naopak zajímavých artefaktů z oblasti populární kultury), pěstováním vkusu v rovině obrazu a zvuku, a to i formou hravých tvůrčích pokusů.
Vzhledem k řečenému v úvodu, setkávání s filmem, videem (videoartem) či interaktivními formami by nutně nemuselo být spojeno s důrazem na jejich autory či témata. Jeví se mi též zřejmé, že až na výjimky není pro proces v rámci takového předmětu (až na výjimky) vhodným formátem celovečerní film. Naopak se zde otevírá velký prostor pro krátké formy (filmy a videa do cca 15 minut), jejichž formální i tematická pestrost předčí to, co můžeme nalézat v celovečerních filmech, umožňuje komponovat každou z hodin či schůzek tak, aby vedle promítání zbyl dostatek prostoru na diskusi a případně "srovnávací" prezentaci vlastní tvorby žáků.
V krátkometrážní tvorbě se objevují jak nenarativní, tak narativní filmy, leží zde téměř kompletní a z dětského hlediska divácky přitažlivá oblast počátků kinematografie až do desátých let (přičemž zdůrazňuji, že komediální grotesky tvoří pouze fragment z celé různorodosti a bohatství tohoto období), experimentálního filmu a videoartu - tedy dvou podoblastí, které se tvůrčím či hravým způsobem obracejí často k médiu samotnému a jeho možnostem. Jednotlivé hodiny či bloky lze komponovat podle formálních a motivických linií spíše než podle linií autorských a tematických, které žáky zatěžují kontextem historie filmu, k němuž se smysluplněji propracují, až budou starší (více o tom v rozpracování příkladů níže). Na to pak může navazovat vlastní tvorba žáků. U ní je také jedno úskalí, a tím je sklouzávání k amatérskému filmu.
Amatérský film je fenomén v českém prostředí specifický, s dlouhou tradicí a ve většině svých projevů (až na čestné a o to intenzivnější a zajímavější výjimky) trpí závislostí na "velké kinematografii" a televizi tím, že se amatérskými prostředky snaží napodobovat jejich formy. Realizovat pomocí dřevěné píšťaly z vrbového proutí skladby pro varhany. Narozdíl od toho, co lze v mentální rovině myslet nezávislým či experimentálním filmem (bez ohledu na to, v jakých produkčních podmínkách vzniká), tvoří tento rys amatérského filmu podle mého názoru úskalí každých filmových počátků. Považuji za nezbytné, aby si toho učitelé, kteří budou filmovou výchovu učit, byli vědomi. K oslabení tohoto rizika může přispět východisko v kvalitním rezervoáru krátkých filmů, které mohou tvořit páteř divácké zkušenosti a inspirační zdroj pro tvorbu žáků. K podpoře vytvoření takové báze je možné zpracovat seznamy vydaných titulů (navzdory tomu, že převážně v zahraničí - nákup přes internet činí jejich dosažitelnost realistickou) a lze si představit i spolupráci s ČT, která by mohla realizovat cyklus, který by prezentoval krátkometrážní tvorbu zaměřenou k potřebám tohoto předmětu a učitelé by snadno mohli nahráváním z televize získat dobrý zdroj materiálů (ostatně dosavadní cykly Prology, Český animovaný film apod. již takovou možnost představují).
Zde uvádím několik příkladů možných programových celků, rozprostřených do jedné či více hodin, jako strukturální východisko k dalšímu možnému rozpracování. Podstatným principem je zde spíše "morfologie" filmu než jeho historie:
Film z jednoho záběru
od bratrů Lumièrů až k Michaelu Snowovi, aneb Jak a čím může jediný záběr může vytvořit zajímavý celek - od každodennosti k akčnímu filmu a grotesce
Film jako sled fotografií
scény z hraných filmů využívající fotografií, experimentální filmy stavící na fotografii např. Markerova Rampa apod. - otázky směřující jak k fotogenii a vizuální harmonii, tak ke zrodu vyprávění ze souslednosti souvisejících obrazů
Film a komiks
od Feuilladových seriálů 10. let k Alainu Resnaisovi nebo současnému Hollywoodu typu Spiderman etc. - dobré pro vysvětlení vyprávěcích možností filmu
Rychlý film
aneb Zpřítomnění filmového střihu jako možného konstrukčního principu - ukázky z klasických filmů-symfonií a filmů z období ruské montážní školy a naopak ukázky z akčních sekvencí hollywoodských filmů - promítání běžnou rychlostí a "mikroskopické" prohlížení filmu po okénku, aby byla vidět struktura dynamické konstrukce se spoustou jemností, které oku v rychlosti zcela unikají
Film a detail
od ranného Griffithe až k experimentálním filmům pouze z detailů, současně vybrané scény z hraných filmů a funkce detailu v narativním filmu
Film a barva
ukázky z celovečerních filmů nastolujících otázku barvy až ke krátkým experimentům, vycházejících z tematizace barvy
Film z nalezených obrazů/filmů
převážně experimentální filmy pracující s povrchem filmového pásu, filmy odkazující k nosiči filmu a faktu promítání od Hell'z'Poppin přes Personu k experimentátorům vytvářejícím filmy rýpáním do již exponovaných materiálů nebo malováním na filmový pás
Toto je otevřená série příkladů, kterých lze podle mého názoru najít a rozpracovat cca kolem 100, a k nim je možné vytvářet otevřený katalog filmů a videí a (pro pedagogy) doplňujících textů. Mezi markantní příklady také patří oblast animovaného filmu, kterou jsem nyní vynechal pro zdůraznění vazby divácké zkušenosti a praktických cvičení, jejichž příklady následují.
Žáci na základní škole by podle mého názoru neměli být vedeni k natáčení "filmů" (mohou příliš snadno padat do výše naznačených klišé), ale daleko spíše k hraní si s možnostmi fotografie a videa, vycházejícími z inspirace vlastní divácké zkušenosti z téhož předmětu.
Velká část filmového "hraní si" by navíc měla alespoň první půlrok probíhat za pomoci digitálního fotoaparátu a úkolů zaměřených - narozdíl od klasického fotografického kroužku - k těm aspektům obrazu, které hrají roli ve vizualitě filmu a videa.
Fotografování se zavázanýma očima
Zavažte si oči a nechte se vést v interiéru i venku a když budete mít chuť, fotografujte v automatickém režimu. Vyhodnocení fotografií: Jaké parametry nejsou závislé na vidění? (Sám úchop fotoaparátu určuje horizontální polohu apod.) Vyberte fotografie, které se vám zdají zajímavé, a zkuste přijít na to, proč tomu tak je. Vyberte fotografie, na kterých podle vás něco "ruší", a zkuste přijít na to, proč tomu tak je. Zkuste udělat stejnou fotografii, ale již bez "rušení".
Proměny
Žáci vyhledají staré fotografie místa, ve kterém žijí, vyhledat mohou i rodinné fotografie, na kterých jsou oni či jejich rodinní příslušníci, a pokusí se rekonstruovat stejnou situaci. Co všechno se změnilo? Narušují změny kompozici nové fotografie? Co všechno bylo třeba zjistit, aby ji bylo možné udělat?
Fotografie podle místního malíře
Žáci si vyberou několik obrazů místního krajináře (klidně i amatérského, realistického malíře) a vydají se do krajiny hledat místo, které je na obraze vykresleno. Nejspíš ho nenajdou, ale budou se snažit vystihnout kompoziční styl zachycení krajiny. V čem tkví jeho zajímavost? V čem je fotografie jiná? Jaké prvky krajiny malíř zdůrazní a jaké potlačí a ve jménu čeho?
Fotografie s akcentem na barvu
Rozhodujícím prvkem pro sérii fotografií se v této lekci stává barva. Následně je možné porovnávat fotografie, na kterých jsou pouze zachyceny barevné předměty, s fotografiemi, které pracují s různými způsoby využití barvy jako akcentů či motivů. Důležité je si uvědomit, jak se barva podílí na celkovém působení/vyznění fotografie.
Fotografie postav v dialogu
Vyfotografujte mluvící postavy a vyberte několik fotografií, které vystihují prostorovost situace a charakter jejich dialogu. Zjistíme tím, jakou roli zde hrají detaily, polocelky, celky. Dále pak jednotlivá gesta, pohledy očí a umístění postavy či detailu tváře do plochy fotografie. V okamžiku, kdy vznikne série fotografií, s níž jste spokojeni, je možné ji dále převést do formátu videa. Při projekci je vhodné se zaměřit na to, zda v zaznamenaných situacích k dialogu dochází, případně o jakou komunikace se jedná
Vyprávění fotografií
Vyfotografujte např. ranní čištění zubů a zkuste sestavit několik fotografií (nejlépe 3 - 5) tak, aby vystihovaly důležité fáze celého procesu a současně ukázaly jeho jedinečnost. Třeba to mohou být problémy, které nás každého i při tak každodenním úkonu provázejí.
Většinu fotografických úkolů lze předvádět a prezentovat na počítači, tudíž jejich realizace není průběžně nijak nákladná. Nejzdařilejší pokusy lze potom vytisknout a vystavit jako soubor fotografií, v případě fotografií směřujících ke zřetězení je lze prezentovat jako film, respektive video.
Událost vystupující z dění
Postavte kameru na stativ do místa, kde se něco děje, snažte se obsáhnout v záběru potenciální celek tohoto dění (např. je-li místem tržnice, mějte v záběru jak prodavače, tak kupující). Nechte kameru natočit desetiminutový záznam. Pusťte si tento záznam opakovaně a objevte místa mikroskopických událostí a na pozadí nedění, které bude převládat, objevte malé události. Může to být náhlý pohled do kamery, podání rukou dvou lidí, spadnutí jablka nebo kopnutí do stativu. Uvědomte si, co z celkového nedění je jiné a v čem spočívá jeho jinakost. To je mikroskopická úroveň filmové situace.
Postavení kamery
Nechte své dva spolužáky stát proti sobě a říkat stejný krátký dialog. Natočte je vždy v jednom záběru zblízka z boku, zezadu z jedné i z druhé strany, z horního rohu místnosti a z podhledu. Pusťte si všechny záznamy a zkoumejte, jak se posouvá vnímání jejich významu. Uvažujte o tom, jestli by dávalo smysl kombinovat pasáže z jednotlivých úhlů, a případně to zkuste po dvojicích. Každá dvojice dojde patrně ke zcela jinému výsledku - srovnejte jednotlivé výsledky, které jsou "lepší" a které "horší" a proč?
Transpozice komiksu
Vyberte si jednu situaci z oblíbeného komiksu (cca do 15 obrázků) a zkuste si ji sami rekonstruovat pomocí série fotografií (přizpůsobení postav pomocí rekvizit a masek tomu napomůže). Sledujte proměny mezi jednotlivými obrazy/fotografiemi, které napomáhají vývoji vyprávění. Udělejte z těchto fotografií videosekvenci a pokuste se hledat adekvátní zvukovou stopu (místo komiksových "bublin" s textem).
Malých filmových/video úkolů lze najít celou řadu a lze patrně i uvažovat o určitých doporučeních stran pořadí jejich realizace. Toto však opět považuji za příklad naznačující zamýšlený směr, což je myslím pro tyto výchozí teze dostačující.
Realizace předmětu by nemusela příliš zatížit rozpočty škol - v dnešní době lze počítat i s tím, že mnoho rodin vlastní jednoduchý digitální fotoaparát, který mohou svému dítěti pod vedením učitele zapůjčit, několik žáků v každé třídě snad může mít i možnost zapůjčení videokamery. Stran zpracování lze uvažovat o využití stávajících počítačových učeben, některé počítače bude třeba nutné rozšířit o lepší grafickou kartu, software apod.
Pro základní představu dále uvádím rámcovou konfiguraci pro jedno pracoviště, na kterém by bylo možné plně realizovat úkoly pro zajištění předmětu ve výše naznačených obrysech:
Vývoj otevřeného kurikula pro filmovou i mediální výchovu vidím optimálně jako úkol pro pracoviště ve spolupráci se středními a základním školami zapojenými dobrovolně do již běžících aktivit a s televizí veřejné služby. Vedle koncepce jde vlastně o vytvoření určitého diskursu, na který je možný dále navazovat. V prosinci 2006 měl na FAMU Václav Bělohradský seminář s tématem Poznání a dokument, v rámci kterého ukazoval vztah velkých témat modernosti a možností otevřít je jinak prostřednictvím dokumentárního filmu. Miroslav Petříček má již léta velmi srozumitelnou a populární přednášku Myšlení obrazem, kde pěstuje podobné příčné vztahy. S (dokumentárním) filmem - vedle celého pole estetiky a filmové vědy - čím dál více pracují historikové, antropologové, sociologové. Mezioborový tým zaměřený na výstup v několika okruzích vhodných pro nižší typy škol by mohl v tomto směru dospět k plodným výsledkům. Televize by mohla tuto metodu experimentálně zesilovat prostřednictvím kombinovaného formátu vysílání filmu, rámovaného komentářem či diskusí, což je minimálně využívaný typ programu.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.