Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek je součástí diskusního fóra k problematice filmové výchovy a jejího zařazení do systému všeobecného vzdělávání.
Výchova k tvořivosti se v rámci školního vzdělávacího programu má opírat jak o znalosti, tak i o osvojování specifických dovedností: jejím cílem je nejen porozumět umění a umělecké tvorbě, ale právě tak chápat celou tuto oblast lidské činnosti v širším kontextu a v souvislostech. Jednou z možností, jak tohoto cíle dosáhnout, je filmová (audiovizuální) výchova.
Je důležité, aby se děti dokázaly orientovat ve způsobech, jimiž film svými specifickými prostředky představuje svět, aby získaly dovednosti, které jinak získat nemohou. Obecné důvody proto, aby se pozornost kinematografii věnovala i ve škole, lze shrnout do následujících bodů:
Film je ten druh umění, se kterým se dnes mladý člověk setkává nejčastěji, a mnohdy si ani neuvědomuje, že film může být podle okolností rovněž uměleckým dílem. Vzniká nejčastěji jako produkt zábavního průmyslu, je to tedy umění pro všechny, současně s ním však vznikají filmy nezávislé a experimentální, polemizující s filmy pouze komerčními. V každém filmovém díle je tato dvojznačnost obsažena, třebaže míra obou tendencí je vždy různá. V tomto ohledu film svědčí o nejednoznačné situaci umění v dnešním světě bez jasně daných estetických kritérií. Film je přirozenou součástí každodennosti, a právě proto se zdá být naprostou samozřejmostí. Srovnání s dobou rané kinematografie však může ukázat, jak nesamozřejmý by pro nás byl naopak svět před filmem. Lze říci, že film představuje pro člověka cosi jako nový smyslový orgán: tradiční kultura textů kladla důraz spíše na abstraktní, pojmové uchopování světa, kultura obrazů naučila člověka „číst“ svět skrze symbolické a ikonografické významy a schematizovat jej, avšak film, který pracuje s obrazem pohybu, který je sám pohyblivý, způsobuje, že naše chápání světa je převážně dynamické, že víme o jiných podobách reality (zrychlený a zpomalený pohyb) a že jsme schopni spojovat události bez ohledu na jejich prostorové a časové souvislosti. Civilizace obrazu, jak se naše doba někdy nazývá, má tedy historický základ v rozšíření kinematografie jako nejpopulárnějšího druhu obrazu před televizí, ale stejně tak i v době televize (DVD).
Právě proto, že existuje těsné sepětí mezi dynamickým filmovým obrazem, resp. filmem jako dynamickou reprezentací světa a pojetím reality, které vychází ze současné fyziky a nachází svůj protějšek i v humanitních oborech, dovoluje kinematografie lépe porozumět době, v níž dnešní mladý člověk žije. Například lze ukázat, jak je filmem ovlivněna sama struktura našeho světa, jak jej prožíváme, jak filmové postupy proměnily běžné způsoby strukturování událostí jakožto příběhů (střih a montáž) a zejména jak filmové „zvláštní efekty“ problematizují kdysi poměrně zřejmé rozlišení reality a fikce, reality a virtuality. Hlubší znalost filmu umožňuje totiž i určitý odstup vzhledem k technikám reprezentace, tedy i kritickou reflexi, jež si je vědoma rozdílu mezi snadností virtuality, jejích neomezených „virtuálních“ možností, a realitou, která možnosti limituje. Pouze znalost jazyka filmu dovoluje orientaci v realitě jakožto mediálně zprostředkované. „Každé historické období má „svou“ perspektivu, to znamená určitou symbolickou formu chápání prostoru, která odpovídá jeho koncepci viditelného světa.“ (Jacques Aumont)
Kinematografie jako technologická základna filmu a filmové dílo jako její produkt se specifickým slovníkem, gramatikou a syntaxí poskytují příležitost k poučení o širších kulturních a sociologických předpokladech poznávání reality skrze způsoby její reprezentace, například je vhodným úvodem do mcluhanovského světa, v němž „médium samo je sdělení“. Film je tedy možné využít jako průvodce při vstupu do světa moderních informačních technologií. Výhodou je, že zejména v rané kinematografii (a v konfrontaci s fotografií) lze v mnohem jednodušších formách demonstrovat a pochopit „nesamozřejmost“ samozřejmostí, například způsobu, jímž dnešní člověk zcela běžně chápe svět, v němž žije (střih, montáž, prudký sled krátkých záběrů, změny úhly pohledu apod.). Vnímání není přirozené, je to rovněž kulturní fakt.
Prostřednictvím znalostí filmu je možné krok za krokem odhalovat i širší kulturní vztahy, například vztah filmu a literatury, vztah filmu a výtvarného umění. „Umění filmu se vyvinulo procesem replikace. Neutrální šablona filmu byla překryta komplexními systémy románu, malby, dramatu a hudby, aby odhalila nové pravdy o jistých elementech těchto umění.“ (James Monaco)
Vizuální zkušenost filmu je pro malířství výzvou k hledání jiných, dosud neznámých způsobů zobrazování, a v literatuře k hledání takových způsobů narace, které nejsou vázány na vypravěče. Poučení filmem je patrné například na stavbě moderního románu (John Dos Passos, Alfred Döblin aj.) s jeho non-lineární strukturou vyprávění, na výtvarném umění je zase možné sledovat paralelní zájem o ztvárnění času (Duchampův Akt sestupující se schodů, futurismus) anebo využívání grotesknosti v literatuře a malířství.
Na rozdíl od tzv. „vysokého“ umění je kinematografie pole, na kterém se vysoké prostupuje s nízkým, film tedy může sloužit jako úvod k pochopení „populární kultury“. To fakticky znamená, že se při této příležitosti lze – a to i zcela konkrétní formou seminářů - dotknout problémů sociologie umění a teorie kultury (kultovní filmy, artová kina, kvalitativní rozlišení filmové produkce již od výroby, svět „hvězd“ a „ikon“, zábavní průmysl apod.). Zde je možné využít i některé přístupnější studie k dané problematice, např. rozbor kultovní Casablanky a pojmu „klišé“ nebo kniha Skeptikové a těšitelé, obojí od Umberta Eca.
Na příběhu vzniku filmu z vědeckého zkoumání pohybu je možné demonstrovat vztah technologie a umění v současné době. Film vzniká jako dílo, současně je produkován, ale jeho výsledný tvar podmiňuje rozvoj technologií, které má jeho autor k dispozici. Mluví-li se o kinematografii, myslí se tím složitá síť spojující nikoli jednotlivce, ale týmy odborníků v nejrůznějších profesích od řemeslníků přes odborníky na počítače až k umělcům. Film a problém jeho autora – film je dílo kolektivní, a přitom vždy nějak spojené s režisérem – je příležitostí k úvaze o problematickém postavení individuální tvořivosti v této době.
Předností filmové (audiovizuální) výchovy v praktickém ohledu je fakt, že v dnešní digitalizované době může s filmem experimentovat prakticky každý. Zde je pak možné spojit výklad moderní vizuální kultury (video, klipová kultura, VJ’s atd.) s praktickým ověřováním místo zkoušení jejích kreativních potencialit. Navíc má filmová historie k dispozici množství příkladů od nejjednodušších až po nejkomplikovanější, a lze tedy „filmovou výchovu – vlastní tvorbu“ přizpůsobit věku žáků.
Filmová výchova je způsob, jak mladému člověku zcela přirozenou cestou zprostředkovat porozumění právě tomu světu, ve kterém žije. Umění současně není odděleno nepřekročitelnou hranicí od každodennosti. Stejně tak je možné chápat film jako předstupeň světa moderních informačních a komunikačních technologií, v dnešní době je již film jako médium zcela zažitý způsob vyjadřování. Příklad filmových dokumentů a jejich vývoje v závislosti na nových technologiích pak již přesahuje k problémům digitalizace, počítačového zpracování materiálu, což je téma, které spojuje kinematografii se vším, co spadá do sféry tzv. „infotainmentu“, horkého a studeného média atd.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
