Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
První poznámky na téma filmová výchova
1,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek je součástí diskusního fóra k problematice filmové výchovy a jejího zařazení do systému všeobecného vzdělávání.
V tomto výstupu chci pouze vymezit oblast svých úvah a nabídnout k diskusi svá východiska. Nejde tedy o ucelený a jakkoli hotový názor na to, co je to FV a jaké mají být vzdělávací obsahy. Poznámky jsem utřídil do čtyř oddílů:
Nejde zde o definici používaných pojmů, ale spíše o uvědomění si jejich šíře a případných pastí, které jsou v nich nastražené.
Film je:
Pojem FILM často zastupuje širokou oblast KINEMATOGRAFIE. Nejde tedy o záměnu pojmů, ale o uživatelské zjednodušení. (Podobně se používá slovo umění, i když jde jen o umění výtvarné.)
Zahrnuje všechny způsoby, jimiž filmová tvorba oslovuje veřejnost: zábavní průmysl – propaganda – vazba na sociálně okrajové až patologické jevy a prostředí (porno průmysl, částečně i průmysl videoher).
Potenciál FV:
Ve FV jde především o vzdělání. Vzdělání je cestou ke svobodě. Znalost (tedy základ vzdělání) je východiskem svobodného rozhodování. „Filmové vzdělání“ či „vzdělávání“ zní až příliš nezvykle. Anglický pojem „film education“ (filmové vzdělání i výchova) vystihuje, oč zde běží. Pro jednoduchost mluvím i nadále o FV, ale mám ji na mysli ve významu „education“.
Film se stal klasickou uměleckou disciplínou. Nedávné odchody starých mistrů Bergmana a Antonioniho připomněly, že film má estetický korpus, jehož hodnota byla přijata. Byť je třeba i podrobována kritice, je především studována, a přijata tak do okruhu humanistického bádání. Toto bádání má široký rámec, nejde jen o studium estetických či uměleckých fakt. Tak jako znalost z oboru chemie, ekonomie, zpracování dřeva atd. slouží k dalšímu poznání tvorby vlámských malířů, tak i v poznání v oboru filmu hrají výraznou roli znalosti z oborů zdánlivě vzdálených, jako je např. politika, ekonomie, chemie, optika, obchod.
Ve FV tedy nejde o mediální gramotnost, ale o vzdělání v oboru kinematografie. Tedy nikoli o to, jak rozumět „pohyblivým obrazům“ obecně, ale jak rozumět filmu a kinematografii. Film je mimo jiné médium. Médium příslušející jen samo sobě, neboť filmové dílo nejsou pohyblivé obrázky jako video z dovolené. Proto studujeme jazyk filmu a aparát kinematografie – jsou to atributy určitého kulturního vymezení. FV by asi neměla mít ambici zahrnout všechny projevy audiovizuality (YouTube, reklama, záznam v mobilním telefonu, home video, korporátní firemní prezentace). Výtvarný obor je také nějak proporčně ustanoven – nezabývá se všemi obrazy kolem nás. Ještě výrazněji je to vidět v oboru fotografie – kosmický nárůst počtu vznikajících obrazových záznamů má jen nepřímý vliv na vývoj fotografie jako uměleckého a kulturního oboru. Pokud např. současná fotografie reflektuje onu dynamiku zaznamenávání obrazů, je to jako kdyby reflektovala něco nepříbuzného: frekvence mačkání knoflíků na všech mobilních telefonech a digitálních fotografických automatech je spíše psychologický než fotografický fenomén. Z toho plyne, že FV musí být založena na určitém kulturním třídění. (A teprve poté tříbení.)
FV nejsou dějiny filmu! V našem školství je silná tradice, že se nějaký předmět (třeba hudba, literatura, filozofie) vykládá skrze jeho dějiny. Je to legitimní postup (zejména v 19. století), ale dnešnímu stavu poznání daleko lépe vyhovuje vrstvený, nelineární přístup. U filmu je nebezpečí, že se bude vykládat jako dějiny filmu, obzvlášť vysoké. Od letošního roku bude k dispozici nová přeložená kniha Dějiny filmu, která soustavně pokrývá celou oblast časově i prostorově. Obsah je tedy tak široký, že z něj bude nutné vybírat a nebude možné knihu vzít jako osnovu, což považuji za výhodu. Existují a budou se dále objevovat různě redukované a zkrácené „dějiny“, takže hrozba, že se stanou vyučovací pomůckou, tu stále je. Dějiny kinematografie nicméně patří do celku FV. Ovšem je třeba, aby byly klíčové osobnosti, historická období atd. vykládány kontextuálně. V rámci výkladu dějin je třeba vytvořit „synoptickou mapu“ dějin filmu a nevyčleňovat např. český film z mezinárodního kontextu. Výkladem dějin se vytváří určitý obraz kinematografie a ten nesmí být zatížen žádnými ideologickými (například vlastenecky předpojatými) předsudky. FV neslouží k podporování či dokonce k utváření nějakých legend – např. o mimořádnosti českého filmu. V Čechách máme zejména v publicistické vrstvě psaní o filmu velice silnou národoveckou tendenci (například teze o lyrismu českého filmu 30. let, svého času také o vlivu sovětského filmu na český film 20. let – ideologická závislost je více než zřejmá). Filmy, o nichž bude řeč, je třeba vidět! Máme-li o nich diskutovat, neobejdeme se bez jejich znalosti. Nelze opakovat ideologické vzorce typu už sám název napovídá..., byť by se jednalo o Vdavky Nanynky Kulichovy! Je třeba se na filmy dívat, pozorně je poslouchat a ptát se. Kolik diváků vidělo klíčové filmy československé nové vlny 60. let v době jejich uvedení? (Překvapivě málo, byly to filmy pro intelektuálně zaměřené diváky.) Jak se tedy utvářel vliv nové vlny na estetické cítění publika? To jsou otázky, které je třeba si klást. Žebříčky typu „deset nejvýznamnějších filmů všech dob“ jsou nesmyslné.
To vše se týká filmu – tedy spíše uměleckého odvětví. Ale mnoho otázek skýtají i průmyslové a politické souvislosti kinematografie. Například metody cenzury v různých částech světa, vliv studené války na utváření psychologických stereotypů, vztah popkultury 50. a 60. let a kinematografie (proměna statutu hvězdy), vznik a rozpad studiového systému v Hollywoodu, vlastnické vztahy ve filmovém průmyslu. (Nejen výroba, ale také distribuce! Tj. kteří diváci vůbec mohou vidět některé filmy?) Přelévání vlivu určitých zemí či kontinentů: dnešní význam asijských kinematografií – festivalových (Korea) i ekonomických (Indie). Upozorňuji zde pouze na některá zásadní nebezpečí, která vyplývají ze zjednodušujícího obrazu vývoje a současnosti kinematografie.
Pokud jde o konkrétní filmová díla, je třeba jasně argumentovat ve smyslu racionálních hodnotových měřítek. Líbí - nelíbí není argument. Doporučuji začít od prostého popisu: formulovat, co vidíme a slyšíme, co to znamená a jaký to má smysl. To jsou tři elementární stupně, jež mohou dovést až ke skutečnému poznání struktury filmu a mají i svůj skrytý kreativní moment: mohou provokovat vlastní uměleckou tvorbu. Ale to už jsme na půdě talentu, což je jiné téma. FV není program pouze pro žáky uměleckých škol, nýbrž pro všechny děti. Jde o to, aby porozuměly nástrojům kinematografie a nestaly se objektem manipulace. Aby věděly, jak se to dělá, aby jim například někdo srozumitelně vyložil téma filmových žánrů (kung-fu filmy jsou obrovský byznys, ale dítě v mladším školním věku by se mělo dozvědět, že ten či onen kop znamená utrženou ledvinu nebo frakturu kosti pánevní či spodiny lebeční a že tedy není možné v boji pokračovat). Žánr je fenomén, který hraje ve filmu klíčovou roli (i když v Čechách je to trochu jinak), a proto jej musejí žáci vnímat jako jeden z nástrojů komunikace. Nikoliv jako nástroj manipulace, ale jako součást kódu. Nástroje kinematografie bude třeba specifikovat:
Neustále se se objevuje potřeba rozlišovat. Pokud s podaří rozlišovací schopnost v žácích vyvolat, umožní to daleko kvalitnější diskusi. Například:
Cokoliv lze zveřejnit na YouTube a možná to uvidí miliony uživatelů. (Není zde jádro pudla? U internetu sedí uživatel, zatímco do kina jde divák.)
Film je globální. Angličtina je lingua franca dnešní kinematografie. Je to základní dorozumívací prostředek tohoto oboru, bez jeho znalosti nemůžeme kinematografii plně porozumět, nemůžeme dokonce o něm ani plně komunikovat.
Prosadit FV do vzdělávání od prvního stupně ZŠ až do maturity, a to "vícerychlostně“ – podle zaměření konkrétního vzdělávacího programu. Vidím to jako čtyři stupně:
1. film jako skládanka,
2. filmové vyprávění,
3. filmový aparát,
4. osvojení diskursu.
Proč skládanka?
Děti si hrají s obrázky (později i se zvuky, na to s nesmí zapomínat) a skládají z nich celky. Nejen „logické“ věty či nějaká lingvistická sdělení, ale také emotivní či ryze esteticky zaměřené (formální) celky. Porozumí tomu, že určitý prvek na určitém místě nese určitý význam. V podstatě něco jako lineární koláž.
Vyprávění
Vyprávění směřuje ke sdělení určitého rozsáhlejšího celku lineárním způsobem. Vyprávění má začátek, prostředek a konec, z čehož plyne nutnost respektovat určitý řád. Vyprávění musí být srozumitelné i pro toho, kdo o vyprávěném nic neví. Utváří se také role vypravěče, může to být tvůrce vyprávění nebo může být obsažen ve vyprávěném.
Aparát
Aparát je složitá a dynamická struktura nástrojů, vztahů a vazeb mezi nimi. Filmové dílo je jedinečný produkt určitého aparátu. Co je na počátku? Nějaký program, náhoda, racionální záměr, osobní iniciativa, tvůrčí impuls, souhra několika aspektů... Jakým způsobem se rodí a vyvíjí filmový styl? Jak vzniká a zaniká určitý způsob kinematografického průmyslu?
Pozornost je zde upřena na vývojové aspekty filmu a kinematografie tak, aby z toho nebyly „dějiny filmu v kostce“, ale poznání vývojových zákonitostí, historických nahodilostí, osobnostních a vnějších vlivů atd.
Osvojení diskurzu
Jak o filmu mluvíme? Jakým jazykem uchopujeme zkušenost filmu (a kinematografie)? Jak se utvářejí a proměňují estetické normy a hodnoty? Ve fázi porozumění je na místě vytvořit základní nástroje jeho estetického hodnocení. Alternativně je zde možné přesunout pozornost k vlastní filmové tvorbě: psaní scénáře, natáčení filmu (audiovizuálního díla) podle předem daného konceptu.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.