Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Život jako experimentální škola
1,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Příspěvek je součástí diskusního fóra k problematice filmové výchovy a jejího zařazení do systému všeobecného vzdělávání.
Absolvoval jsem dílnu experimentální tvorby, která spadala pod katedru animace pražské FAMU. Tato unikátní zkušenost změnila mé vnímání (jak filmové, tak i okolního světa). Řekl bych, že mi pomohla částečně nahlédnout pod povrch běžných věcí. Zjistil jsem, jak je důležitá uvědomělá a uspokojivá seberealizace a jak osvobozující je si tuto možnost uvědomit a začít svobodně konat. Výrazovým prostředkem mého konání je film, proto také píši následující text. Nejde ale jen o konkrétní typ výrazového prostředku (film, malba, socha či divadlo), podstatné je zjištění, že svoboda existuje a lze ji dosáhnout tvorbou.
Audiovizuální výchova se mi pro tento účel jeví jako vhodnější název, než filmová výchova. Slovo "film" může u mnoha lidí předem evokovat představu něčeho obvykle hraného, co trvá zhruba 2 hodiny. Přitom celovečerní film je jen jeden z mnoha dalších audiovizuálních útvarů. Audiovizuální výchova jako název předmětu lépe vystihuje jeho náplň. Nebude zde pravděpodobně řeč jen o klasických filmech, ale třeba i o hudebních klipech, seriálech, zpravodajství, různých filmových experimentech, reklamách atd.
Pryč jsou doby, kdy tvorba filmu nutně vyžadovala celý štáb a náročný rozpočet. Současný vývoj technologií svobodné filmové tvorbě nahrává. Prostředky tvorby jsou velmi dostupné a budou čím dále dostupnější. Celovečerní film lze natočit již i mobilním telefonem, kompletně, včetně zvuku a titulků, jej dohotovit na jednom přenosném počítači (třeba někde v klidu na zahradě) a z toho samého počítače jej buď přímo promítat, vypálit na DVD nebo zveřejnit na internetu. Reportéři/dokumentaristé (ale vlastně i všichni ostatní filmaři) mohou mít k dispozici zařízení kombinující miniaturní kameru skrytou v brýlích, mikrofon a digitální záznamové zařízení v malém batůžku či ledvince doplněné o modul připojený k běžné mobilní telefonní síti, pomocí něhož mohou vše, co vidí a slyší, v reálném čase streamovat někam na internet. Dnešní filmař může být (bude-li chtít) jakýmsi soběstačným univerzálním vojákem. Audiovizuální tvorba se stává skutečně svobodnou.
Škola bývá obvykle první veřejnou institucí, kterou děti ve svém životě poznají. Stráví zde velkou část svého produktivního času v dětství, což je období, kdy jsou velmi tvárné a vjemy z této doby silně ovlivňují celý jejich další život. Škola se dětem jeví jako model světa s podobnou mírou závažnosti, jako domácí prostředí. Slouží jako jakýsi simulátor pozdějšího "opravdového" života. Proto by neměla opomíjet žádné z jeho podstatných složek. Audiovizuální gramotnost se rapidně zvyšuje a komunikace tohoto druhu se stává běžnou a nedílnou součástí života, stejně jako psaní a počítání. Jazyky a matematika jsou opěrnými pilíři vzdělání již od základních škol a byla by chyba nedopřát lidem přístup k audiovizuálnímu vzdělání, které se profiluje jako nový, takřka univerzální způsob komunikace (již Dziga Vertov usiloval o vytvoření mezinárodního filmového jazyka, který je naprosto oddělený od jazyka divadla a literatury, a to se mu i povedlo například filmem Muž s kinoaparátem). Zdaleka ne vše můžeme slovy úspěšně popsat. Slovní vyjádření je už ze samotné podstaty jazyka zprostředkované, nepracuje s objekty přímo, ale skrze filtr rozumu a poznání. Audiovizuální cestou lze mnoho věcí popsat daleko efektivněji, přímočařeji. Jak se říká - jeden obrázek vydá za tisíc slov. Kolik slov tedy ušetříme shlédnutím 1 vteřiny filmu s frekvencí 25 obrázků za vteřinu?
Hra je prvotní lidskou záměrně konanou činností. Není zdaleka jen přípravou na dospělost. Je to plnohodnotná a samostatná součást života. Pozdější "neherní" činnosti se od her liší tím, že jsou vykonávány často s vidinou nějakého konkrétního výsledku. "Neherní" činností bývá obvykle práce a jejím výsledkem je finanční ohodnocení. Člověk si ale hraje jen tak, aniž by očekával výsledek hry, tím méně nějaký prospěch. Hraje si z čisté radosti z probíhajícího děje, kochá se možnostmi a kombinacemi, které daný systém zrovna poskytuje a zkouší, jak na sebe jednotlivé varianty navazují a kam to všechno ústí. Škola slouží jako mezistupeň mezi hrou a pozdějším dospělým "neherním" životem. Je, jak už bylo řečeno, simulací reálného života, tedy hrou na něj. Tato hra je doplněna o (rovněž herní) systém výsledků nahrazující budoucí výplaty (a pokuty) - známkování. Jestli však má škola zastupovat budoucí život v celém jeho spektru, je vhodné, pokud její součástí jsou i ty komponenty, jejichž výsledkem není hodnocení ve smyslu stupnice od nejlepšího k nejhoršímu, tedy když vede žáky i k pěstování vlastních zálib a koníčků - ke hře.
Ve filmové branži se rozdíl mezi hrou a prací dá přirovnat k rozdílu mezi "profesionální" filmařinou a filmovým experimentem. Filmaři-profesionálové obvykle nepracují sami, ale ve štábu a obvykle ne zadarmo, ale za peníze. Vyrábějí něco, co bylo předem detailně navrženo, a ví se poměrně přesně, jak bude vypadat výsledek. Ten je totiž sestaven ze známých a ověřených stavebních kamenů. Ví se, jak to dopadne, kdy to bude hotové a pro jaké spektrum diváků to bude určeno. Jediné, co se neví, je, kolik to vydělá, ale očekává se, že co nejvíce. Přestože profesionální filmaře jejich práce obvykle baví, může se stát, že je to občas začne štvát. Proti tomu však nemohou nic dělat, musejí pokračovat v rozdělaném filmu, protože PRACUJÍ.
Filmař-experimentátor si (v drtivé většině případů sám) HRAJE s hračkou, kterou miluje. Audiovizuálním způsobem osahává okolí, které jej obklopuje fyzicky i psychicky. Zaujímá k němu svobodný postoj, vytváří vlastní virtuální objekty a vazby mezi nimi, staví z nich originální celky, tvoří vlastní časoprostor. Netuší, jak celá věc dopadne, a působí mu potěšení, když tyto objekty a vazby "fungují" v něm samotném (v jeho vlastním vědomí). Neočekává však, že by musely nutně fungovat i u někoho jiného, a už vůbec neočekává za své konání žádnou odměnu (natož finanční). Odměnou je samotná hotová věc - film, který je vlastně konzervou obsahující duševní rozpoložení tvůrce v určitém období. Tímto způsobem tvůrce vědomě "zhmotní" své nehmotné "já", a uchová jej tak pro budoucí použití, ať už sebou samým, nebo někým jiným. Ve f ilmové řeči tak vznikají nové obraty a fráze. Osvědčí-li se, tedy fungují-li smysluplně i ve vědomí ostatních lidí, začnou je užívat i ostatní filmaři a časem se dostanou mezi standardní profesionálně používané filmové stavební kameny. Stejně, jako když v průmyslových odvětvích vývojáři zkoumají nové postupy a ty, které se osvědčí, přetvoří v pásovou výrobu.
Neexistuje "exklusivita umění", nejsou jedinci vyvolení k umělecké tvorbě a ostatní jen odsouzení k tichému úžasu nad jejich výtvory. Tak to bylo bráno ještě donedávna, že umělci mají speciální dar nadání, a kdo jej nemá, nemůže tvořit. Realita je však jiná. Nikdo přesně neví, proč tady jsme ani kam se ubíráme (přestože se tak někteří tváří nebo to dokonce i tvrdí), a nikdo nemůže zodpovědně stanovit, kdo tvořit má a kdo ne. Je evidentní, že zasvětit svůj život jen materiálním hodnotám je nesmyslné, jelikož vše, co "vlastníme", nám bude okamžikem smrti nemilosrdně odebráno, a to tím bolestněji, čím více na tom lpíme. Zbytečné hromadění majetku způsobuje na straně hromaditele nervozitu a strach, že o majetek přijde. Přitom nikdo ze sebe neudělá lepšího člověka tím, že se oblékne do luxusních oděvů, usedne do drahého auta či prožije život na zámku. Na straně těch, kteří majetek nemají, vzbuzuje jeho hromadění jinými zášť a pocity nespravedlnosti. Domnívám se, že demokracie poněkud špatně chápe pojem svoboda. Jediná úroveň, kde existuje opravdová neomezená svoboda, je duševní prostor, tam si může každý provádět, co chce, a je nesmyslné zde činit jakékoli restrikce. Na fyzické úrovni je to však mnohem složitější. Fyzické konání vyžaduje přísnou disciplínu a zodpovědnost k ostatním, k celku. Svět je uzavřený systém, jeden velký koláč. Když si z něj někdo ukousne pro sebe zbytečně mnoho, musí se zákonitě někomu jinému nedostávat. Jedinou cestou k životnímu klidu (a potažmo štěstí) je uvědomit si, že nepotřebuji stále více a více věcí, jak se obecně (především v reklamách) tvrdí, ale že potřebuji jen velmi málo. Nejlepším způsobem, jak se k takovému stylu myšlení dostat, je svobodná umělecká tvorba. Je tréninkem pro duši, kultivuje ji a pozdvihuje, přesouvá ohnisko zájmu k nehmotným hodnotám. Umělcem je každý a jeho uměleckým dílem je sám život (jako proces) i výstupy, které z něj vzniknou. Je součástí osobní svobody umožnit všem lidem, aby si mohli uvědomit svou vlastní tvůrčí podstatu a dále ji rozvíjet. Je potřeba dětem ve škole nepředkládat výtvarnou, hudební či audiovizuální výchovu jako předměty jen okrajového významu, ale naopak vést je k uvědomění, že svobodná tvorba je kořením jejich života (bez kterého život nemá šťávu) a může být i jeho hlavní uspokojující náplní.
Ideálním stavem, jakého lze v životě dosáhnout, je pozice tvůrčího pozorovatele, ovlivňovat své okolí co možná nejméně, ale přitom vnímat naplno, nechat svět na sebe působit. To je přesně pozice filmového diváka. Přitom je krásné mít šanci uchovat si poznatky ze svého pozorování pro své pozdější použití nebo sdílení s ostatními. Zde se z diváka stává tvůrce.
Podstatou všech uměleckých snah je nějakým způsobem zachytit (zakonzervovat) poznatky o realitě, které člověk považuje za podstatné, zachránit je tak před tím, aby je čas odplavil do minulosti a zapomnění, a sdílet je s ostatními, případně sám dále analyzovat a přetvářet. Realitou rozumíme vše okolo i uvnitř, nejen "objektivní" trojrozměrný časoprostor (to, co lze například vyfotit), ale i individuální vnitřní svět - myšlenkové postupy, emoce, nálady, sny, halucinace atd. Lze ji chápat i jako syntézu vnějšího a vnitřního, kde hranice mezi oběma pohledy není úplně zřejmá, či jako dimenze, které jsme na našem stupni vývoje a poznání dosud neodhalili. Všechny tyto aspekty mají jeden společný atribut a tím je vývoj v čase, tedy pohyb. Proto je film tak fascinujícím médiem, protože dokáže velmi věrně simulovat realitu ve všech zmíněných polohách, včetně nejasností, dvojznačností a abstrakcí, a to vše v pohybu.
Reklama je prý nejmocnější zbraní, jakou kdy člověk vyvinul. Audiovizuální vjem je ve svém bezprostředním působení nenápadný a právě v tom je jeho síla. V jeho účinku je ukryt poměrně komplikovaný psychologický mechanismus, který je dobré si uvědomit a pochopit.
Audiovizuální výchova by měla žákům naznačit, že je vhodné zaujmout jistý obezřetný odstup od sledovaného obrazu. Ze stáda poddajných ovcí naivně a bezelstně hltajících obrazy by se měli stát kritičtí diváci. Měli by si uvědomit relativitu a účelovost mediálních sdělení, snažit se ověřovat potřebná fakta i z jiných zdrojů.
Shlédnutí kvalitních děl (jakéhosi vybraného fondu světové i domácí kinematografie) a absolvování následných rozprav a seminářů o těchto filmech posílí u žáků estetické vnímání a rozšíří obecné kulturní povědomí. Silné filmové zážitky probudí v člověku obvykle návazné samočinné mechanismy vedoucí k vyhledávání obdobných děl a dalšímu samostudiu. Získání inspirace k vlastní tvorbě je také nezanedbatelným pozitivem.
Film je syntézou všech dosavadních forem umění. Nemusí sloužit zdaleka jen k vyprávění příběhu. Lze jej chápat spíše jako světelnou malbu pohyblivou v čase. Díky filmu můžeme také běh času zkoumat (zrychlit, zpomalit, zastavit či obrátit), a objevit tak doposud ukryté zázraky.
Praktická část školní audiovizuální výchovy by zřejmě měla probíhat experimentálním způsobem. Podobně jako například Vertov se skupinou kino-oků či Jonas Mekas ve svých deníkových filmech by žáci objevili neopakovatelné kouzlo přítomného okamžiku, naučili by se sledovat realitu z různých úhlů jako neuvěřitelně dokonale propracovaný mnohovýznamový film, uvědomovat si začátky a konce jednotlivých událostí (akcí), tušit duševní pochody odehrávající se za bezděčnými výrazy obličejů, zpětně rozpoznat a analyzovat logické vlákno souvislostí mezi událostmi vlastního života, které žák systematicky po určitou dobu zaznamenává...
Přesahem do výtvarné výchovy by mohla být část věnovaná ručně dělaným filmům. Podobně jako McLaren, Len Lye, Smith, Brakhage či Skala by si mohli žáci vyzkoušet tvorbu filmu bez použití kamery. Film zde neslouží jako médium záznamu okolní reality, ale obraz se vytváří přímo na filmový pás použitím nejrůznějších výtvarných metod, jako škrabání, batikování, malování fixami, tuší či barvami, pálení, koláže atd.
Další reálně proveditelnou lekcí by mohlo být objasnění principů klasické animace a pixilace, stejně tak i základů střihu a rozložení scény do záběrů (nejlépe na příkladu minipříběhů inscenovaných během školní výuky). Filmový střih jakožto způsob navazování jednotlivých obrazů je velmi blízký fyziologickému vnímání očima. Člověk v podstatě neustále "stříhá" mezi obrazy objektů, na kterých ulpívá jeho pozornost. Proto i filmová řeč je ve své podstatě velmi intuitivní, jelikož využívá principů vnímání, které jsou v nás přirozeně zakořeněné. Filmový jazyk není pregnantní a existuje vlastně jen několik málo zásad, které by se měly dodržovat. A i ty jsou relativní, jelikož i způsob vnímání světa (a tedy i způsob filmové řeči) je úzce spjat s kulturou, ve které vyrůstáme, a stejně jako kultura se neustále vyvíjí. Osvojením si základů filmové řeči získáme svobodu potřebnou k tvorbě stejně, jako když se hudebník naučí rozumět notám.
Žáci by touto sérií praktických cvičení během celé školní docházky vytvářeli jakési portfolio prací. Takovéto portfolio by mělo velkou cenu jak z jejich osobního pohledu (bylo by jejich svébytným osobním deníkem), tak i pro jejich hodnocení a další uplatnění.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.