Vzdělávání budoucnosti – kurz chápání budoucího světa
Odborný článek
Vzdělávání budoucnosti – kurz chápání budoucího světa
Článek o zajímavém kurzu Davida Cormiera z kanadského Charlottetownu, který učil singapurské učitele metody odhadování budoucího vývoje školství.
David Cormier je mladý muž z kanadského Charlottetownu. Pracuje na místní University of Prince Edward Island jako specialista na výukové využití webu a jako iniciátor různých projektů zapojujících do výuky sociální sítě. Zároveň je jedním z koordinátorů online komunity odborníků na vzdělávací technologie EdTechTalk, jejímž cílem je šířit znalosti oboru prostřednictvím webcastingu (přednášky a kurzy pracující s přenosem obrazu, zvuku i chatem v reálném čase), a ředitelem vlastní poradenské firmy Edactive Technologies pomáhající vysokým školám moderním způsobem integrovat technologie do jejich výukových aktivit.
V březnu tohoto roku dostal Dave za úkol připravit kombinovaný kurz o budoucnosti vzdělávání pro singapurské učitele. Cílem onoho kurzu, jehož prezenční část byla realizována na začátku dubna v Singapuru, bylo připravit účastníky na pravděpodobný budoucí vývoj školství vyvolaný rozvojem technologií, pomoci jim hledat způsob, jak o budoucnosti uvažovat, a zlepšit vyhlídky na budoucí uplatnění jejich organizací i jich samých.
Pokud by se snad někdo divil, proč si zrovna singapurské ministerstvo školství objednává v Kanadě kurz o budoucnosti vzdělávacích technologií, měl by si přečíst rok starý článek Spomocníka
Vůbec nebude na škodu, když se s obsahem kurzu Davida Cormiera seznámíme trochu podrobněji.
Lekce 1 – Odhalování souvislostí
Část této aktivity proběhla distančně ještě před vlastním setkáním účastníků. Kromě obvyklého vzájemného představování zde bylo Davovým cílem nechat všechny frekventanty zamyslet se nad tím, jaký je rozdíl mezi odhadem budoucnosti vzdálené 5 let a 20 let. Úkolem účastníků bylo pokusit se odhadnout, jak budoucí vývoj ovlivní jejich vlastní profesní život a postavení jejich organizace (školy). Zajímavé přitom byly všechny souvislosti – třeba kolik žáků budou asi mít, jak bude vypadat třída, v níž budou učit, jaké technologie budou používat apod. U kratších časových horizontů je možné spíše vycházet ze současných trendů, zatímco u vzdálenějších lze popustit uzdu fantazii daleko více.
Jako materiál, jehož úkolem bylo naznačit, jak takový odhad může vypadat, Dave použil článek svého kolegy Stephena Downese z roku 1998 The Future of Online Learning pojednávající o budoucnosti vzdělávacích technologií. Je to příklad skutečně mimořádně úspěšného odhadu. Zde je malá ukázka: „Převládajícím nástrojem pro vzdělávání online se stane PAD (Personal Access Device), jež bude kombinovat funkci knihy, zápisníku a tužky. Představit si ho můžete jako lehký přenosný počítač s dotykovým displejem a rychlým bezdrátovým přístupem do internetu. PAD bude skutečně připomínat na pohled sešit a nebude vážit o moc víc. Jeho displej s vysokou rozlišovací schopností bude umožňovat snadné čtení textu i prohlížení multimédií. Bude ho možné ovládat hlasem, bude rozeznávat ručně psané písmo a bude vybaven kdykoli na displeji zobrazitelnou dotykovou klávesnicí.“ Každý, kdo zná vlastnosti před měsícem firmou Apple představeného iPadu, musí uznat, že shoda je téměř neuvěřitelná.
Sám Stephen svůj původní text po deseti letech, tj. v roce 2008, aktualizoval (viz The Future of Online Learning: Ten Years On) a naznačil své představy o vývoji pro další dekádu. Toto je závěr:
„Po staletí byl výukový proces realizován v oddělených budovách uvnitř uzavřených tříd, v nichž byli žáci vedeni k učení standardizovaného obsahu povětšinou osamělým učitelem. Během posledních 10 let se tento model v mnoha ohledech ukázal jako překonaný. Vynořuje se nový model, v němž je vzdělávání integrováno do aktivit celé komunity, kde jednotlivci postupují podle vlastního vzdělávacího plánu svým vlastním tempem s online pomocí tutorů, lektorů, expertů celého světa a dalších členů komunity. Stojíme na prahu nových způsobů chápání vzdělávání. Nastává období, v němž budou tradiční formy vzdělávání (spolu s institucemi s ním spojenými) zvolna a neochotně ustupovat přílivu samostatně se vzdělávajících jedinců.“
Tato část kurzu navázala na vize naznačené v první lekci. Jejím cílem bylo odhalit obecné vývojové trendy stojící v pozadí změn a jejich priority. Účastníci se seznámili s nejznámějšími dokumenty popisujícími vývoj školství či se školstvím souvisejících oborů. Jako stěžejní byl použit Horizon Report (viz Horizon Report 2009, Horizon Report 2010). Nalezení hlavních trendů má přímý dopad na představu, jakou si o budoucnosti každý udělá, a má vliv i na proces rozhodování.
Přijmeme-li například trend směřování vzdělávání ke konektivismu (viz Konektivismus – teorie vzdělávání v prostředí sociálních sítí) za nevyhnutelný, vyplývá z něj nutnost decentralizace, orientace na spolupráci online, vybavení učitelů mobilními technologiemi apod.
Aby měli všichni účastníci příležitost důkladně si existující trendy promyslet, byli rozděleni do několika skupin, v nichž proběhl klasický brainstorming za účelem odhalení všech existujících vývojových tendencí školství ovlivňujících. Všechny výsledky byly dány dohromady a byly jim stanoveny priority. Výsledkem bylo 42 (někdy díky vzniku v různých skupinách velmi podobných) položek. Všechny byly publikovány v Davově blogu s žádostí o reakce veřejnosti. Zde je prvních 10:
1. Počítače jsou stále menší a lépe přenosné.
2. Výkon počítačů se zvyšuje.
3. Snižuje se závislost výukových aktivit na místě pobytu.
4. Roste podíl využití mobilních zařízení proti nepřenosným.
5. Výukové materiály (objekty) jsou stále více dostupné.
6. Práce a hraní je stále více mobilní (doslova na pochodu).
7. Konektivita umožňuje snadnější kontakt učitele s žáky a naopak.
8. Roste efektivita práce – více jí může být uděláno mobilně.
9. Rostou požadavky na učitele a snižuje se soukromí.
10.Vzdělávání se uskutečňuje stále více mimo běžné prostory a předem připravené osnovy.
Lekce 3 – Proces rozhodování
Tato část kurzu navazovala na odhalování vývojových trendů. Věnovala se procesům rozhodování o tom, co je třeba dělat. Davovým cílem bylo na příkladech ukázat frekventantům, jak proces rozhodování probíhá a co ho může nevhodným způsobem ovlivňovat. Za základ byla použita nejnovější kniha Gary Kleina Streetlights and Shadows: Searching for the Keys to Adaptive Decision Making (Světla a stíny: hledání klíčů k adaptivnímu rozhodování).
Kniha je to skutečně mimořádně zajímavá. Gary Klein je profesí psycholog a je významným vědeckým pracovníkem Applied Research Associates, společnosti, jež se zabývá zaváděním nejnovějších poznatků aplikovaného výzkumu do praxe (letecký průmysl, armáda apod.). Část své profesní kariéry strávil jako člen týmu vyvíjejícího nové metody přípravy pilotů americké armády. V jeho poslední knize je to znát. Často totiž uvádí praktické příklady situací, v nichž byli piloti nuceni se rozhodovat za mimořádných podmínek.
Název samotný v sobě skrývá důležité sdělení. Klein ho na přednáškách předkládá jako analogii známého vtipu. Nočním městem jde policista a narazí na slušně vypadajícího, leč poněkud podroušeného, pána, který leze po čtyřech kolem sloupu veřejného osvětlení, zjevně něco hledá a ne a ne to najít. Policistovi se pána zželí a rozhodne se mu pomoci. Ptá se ho: „Pane, co hledáte?“ Ten odpoví: „Klíče!“ „A nevíte náhodou, kde jste je ztratil?“ „Určitě někde cestou támhle z hospody!“ „Tak proč hledáte jenom tady?“ Protože tady je vidět, a tam je tma!“ Analogie spočívá v tom, že i my při rozhodování v naprosté většině případů pracujeme pouze s tím, co víme (vidíme). Ale to je jen část skutečnosti. Umění správně se rozhodnout je postaveno na co nejširší základně znalostí a správném odhadu toho, co v daném okamžiku neznáme, čili je schováno ve tmě.
Klein v knize předkládá celkem 10 zásad vedoucích ke zlepšení procesu rozhodování. Dave do svého kurzu zahrnul jen první dvě – 1. ke správnému řešení složité situace je dobré znát ověřený postup, 2. na rozhodování má vliv nepřesnost myšlení. O obou zásadách se vedla v rámci kurzu diskuze. U první s tím, že je dobré znát její meze (neznámá situace, nemožnost hledat nové řešení), a u druhé s experimentálním ověřováním zkreslení způsobeného myšlenkovým procesem (zavádějícími daty zkreslený odhad apod.). Problematika zkreslení byla doplněna též studiem článku Noaha Raforda Overcoming cognitive bias in group decision-making, který se zabývá problematikou rozhodování skupiny. K jeho typickým tématům patří „tyranie minulosti“, „zkreslení dané mylnými předpoklady“ či „riziko příliš přímočarého myšlení“.
Závěr v duchu Kleina je přibližně tento: „Nejlepší rozhodnutí můžeme udělat jedině tehdy, když jsme dostatečně připraveni na složitost a nejednoznačnost problému, a když přestaneme očekávat, že data nám řeknou vše.“
Lekce 4 – Scénáře budoucnosti
V další části kurzu bylo úkolem účastníků ve skupinách připravit vlastní scénáře budoucího vývoje školství. Postup byl převzat z materiálu, jehož autory jsou Jay Ogilvy a Peter Schwartz - Plotting Your Scenarios. Jedná se o návod, jak hledat nejvhodnější postupy řešení problémů a zavádět změny v podnikové sféře.
Dave z něj použil metodiku tvorby scénářů, kterou modifikoval pro potřeby kurzu. Postup vychází z dříve zjištěných trendů. Skupina pracující na scénáři si vybere ty, které považuje za nejvýznamnější a na jejich základě vytvoří diagram, v němž vynese dva nejdůležitější trendy na hlavní osy. V zásadě může být model i vícerozměrný, ale je to na úkor přehlednosti. Jeden z kurzem vytvořených diagramů naznačující budoucnost vzdělávání je na následujícím obrázku.
aaa
Každá skupina si tedy vytvořila vlastní diagram, a pak dostala za úkol vymýšlet scénáře popisující vývoj v každém ze 4 kvadrantů a o svých nápadech se vzájemně informovat.
Teprve na tomto místě Dave použil pro splnění cílů kurzu pravděpodobně nejdůležitější materiál, a sice výstup projektu OECD Schooling for Tomorrow - The Starterpack: Futures Thinking in Action. Jedná se o profesionálně zpracovanou studii zpracovávající možné scénáře dalšího vývoje školství a dávající na jejich základě doporučení členským státům, jak zaměřit svou vzdělávací politiku. Trochu připomíná jiný dokument, s nímž jsme se nedávno seznámili – Doporučení evropského ICT clusteru, je však ještě mnohem podrobnější a přesnější.
Existující trendy tento dokument mapuje v mnohem více než jen dvou dimenzích. Celkem zpracovává těchto 6 scénářů budoucnosti:
1. Návrat k byrokratickému systému.
2. Školy jako specializované vzdělávací organizace.
3. Školy jako základní sociální centra.
4. Model založený na rozšířeném trhu.
5. Vzdělávací sítě.
6. Zhroucení vzdělávacího systému.
Jedná se o natolik obsažný a závažný dokument, že by ho asi měli povinně studovat všichni vedoucí pracovníci školství. Určitě se k němu v nejbližší době ještě vrátíme. Na tomto místě není dostatek prostoru. Uvedu ještě alespoň jeden zásadní citát: „Abychom dosáhli udržitelného rozvoje, je třeba mobilizovat řídící systém. Jeho vedoucí představitelé musí dělat víc, než jen vylepšovat stávající postupy. Musí být ochotni přehodnotit své myšlení a restrukturalizovat základní komponenty systému.“
Vraťme se však zase k našemu kurzu. Dostali jsme se k jeho vyvrcholení. Účastníci na konci 4. lekce dostali za úkol v rámci skupin vytvořit již dříve navrženým scénářům odpovídající hypotetické příběhy, jež měly být vyprávěny, jako by se opravdu staly. Vybrat si bylo možno z několika časových horizontů - 2015/2020/2025/2030. Hlavním pravidlem bylo snažit se do představy nepromítat svá vlastní přání, ale pouze předpokládané vývojové trendy (tzv. induktivní přístup, narozdíl od normativního).
Lekce 5 – Výsledky
V konečné fázi kurzu došlo k dnes snad zcela samozřejmé reflexi v podobě vyplnění dotazníku detailně zjišťujícího dopad kurzu na frekventanty a proběhla diskuze o tom, jaký přínos účast pro každého měla. Pro nás nejzajímavějším výstupem bylo publikování výsledků práce formou wiki stránek s názvem natfutures na Wikispaces. Jejich obsah hezky dokumentuje práci účastníků kurzu včetně závěrečných prací skupin v podobě scénářů a jim odpovídajících příběhů z budoucnosti. Zde je jejich přehled:
Nevím, zda se mnou budete souhlasit, ale podle mého názoru je podobné vzdělávání učitelů, jaké nám předvedl David Cormier, a ochotně se s námi o jeho obsah podělil, naléhavě třeba zavádět v mnohem větší míře. Důvodem pro přemýšlení o tom, kam se ubírá vývoj světa a vzdělávání s ním, není snaha předpovídat budoucnost. Cílem je rozšířit obzory učitelů tak, aby byli schopni rozeznávat nové možnosti a přijímat změny. Jsem přesvědčen, že právě toto musí momentálně být vůbec nejdůležitější složkou jejich přípravy.
