100 let od Zastavení Stroje

Můžeš-li, představ si malou hexagonální místnost podobnou buňce včelí plástve. I když nemá okno ani jiné světlo, proniká odněkud jakési měkké záření. Nikde není vidět žádná ventilace, a přesto je tam čerstvý vzduch. Nikde žádní muzikanti, a přece, zrovna když náš příběh začíná, nesou se místností melodické zvuky. Jediným vybavením je pracovní stůl a křeslo uprostřed. Sedí v něm zahalená postava. Je to žena asi 5 stop vysoká s nezdravým houbě podobným obličejem. Je tady doma.

Vtom se ozve elektrický zvonek.

Žena se dotkne ovladače a hudba přestane hrát. „Musím zjistit, kdo to je“ řekne si a uvede křeslo do pohybu. Je totiž, stejně jako hudba, součástí technického vybavení bytu. Dojede k protější stěně, odkud se pořád ozývá neodbytné zvonění.

„Kdo je tam?“ zvolá netrpělivě. Byla totiž už poněkolikáté vyrušena z práce. Zná několik tisíc lidí, a vede čilý společenský život.

Jakmile zvedne sluchátko, její bledý obličej se rozjasní a řekne: „Dobře, můžeme si promluvit. Já se odpojím. Nečekám, že by se v příštích pěti minutách mohlo stát něco důležitého, tak ti je mohu celé věnovat, Kuno. Pak ale musím odeslat svou přednášku Hudba během Australské éry.“