100 let od Zastavení Stroje

Můžeš-li, představ si malou hexagonální místnost podobnou buňce včelí plástve. I když nemá okno ani jiné světlo, proniká odněkud jakési měkké záření. Nikde není vidět žádná ventilace, a přesto je tam čerstvý vzduch. Nikde žádní muzikanti, a přece, zrovna když náš příběh začíná, nesou se místností melodické zvuky. Jediným vybavením je pracovní stůl a křeslo uprostřed. Sedí v něm zahalená postava. Je to žena asi 5 stop vysoká s nezdravým houbě podobným obličejem. Je tady doma.

Vtom se ozve elektrický zvonek.

Žena se dotkne ovladače a hudba přestane hrát. „Musím zjistit, kdo to je“ řekne si a uvede křeslo do pohybu. Je totiž, stejně jako hudba, součástí technického vybavení bytu. Dojede k protější stěně, odkud se pořád ozývá neodbytné zvonění.

„Kdo je tam?“ zvolá netrpělivě. Byla totiž už poněkolikáté vyrušena z práce. Zná několik tisíc lidí, a vede čilý společenský život.

Jakmile zvedne sluchátko, její bledý obličej se rozjasní a řekne: „Dobře, můžeme si promluvit. Já se odpojím. Nečekám, že by se v příštích pěti minutách mohlo stát něco důležitého, tak ti je mohu celé věnovat, Kuno. Pak ale musím odeslat svou přednášku Hudba během Australské éry.“

Zmáčkla knoflík izolace, aby ji nikdo další nemohl kontaktovat, a pak vypnula osvětlení. Malá místnost se ponořila do tmy.

„Pospěš si!“ zvolala už zase podrážděně. „Dělej, Kuno, sedím tu potmě a ztrácím čas!“

Trvalo to celých 15 vteřin, než se zaoblená deska v jejích rukou rozjasnila. Proběhla přes ni slabá modrá záře, temná se zbarvila do purpurova, a najednou uviděla obraz svého syna, který žil na druhé straně zeměkoule. A on jí také viděl.

E.M. Forster