Evaluace a autoevaluace jako pomocník manažera školy III (projektové uchopení, fáze, organizování procesu)

1. Dříve, než cokoliv začneme dělat, sežeňme si dostatek informací o této problematice. Naplánujeme, jak s celým procesem začneme a z čeho budeme vycházet. Měli bychom v prvé fázi definovat, jak s tímto seznámíme kolegy.  
2. Dobře informujme kolegy o tom, co je to autoevaluace, jaký má smysl a proč by bylo dobré, aby se k této činnosti postavili čelem. Poté můžeme i se svými kolegy udělat SWOT analýzu. Zjistíme, jaký na to mají názor, a získáme důležité informace, které nám pomohou při plánování a realizaci. 
3. Do dalšího plánování pak již zapojme kolegy. Po dohodě vytvoříme pracovní skupinu, která bude hledat a navrhovat další postup. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že nejefektivnější pracovní skupiny k autoevaluaci jsou takové, kde je zastoupeno co nejširší spektrum aktérů školního života. V našich poměrech se jedná o pedagogické pracovníky, správní zaměstnance, rodiče, žáky a členy rady školy. Takováto evaluační skupina dobře postihne zájmy a potřeby širokého spektra lidí, kteří se ve škole pohybují či s ní nějakým způsobem souvisí. „Má-li autoevaluace přispět k rozvoji školy, musí být participativním procesem. Jelikož se při něm počítá s učiteli, žáky i rodiči, měli by všichni tito aktéři – nebo alespoň jejich zástupci – mít svůj podíl na každém dílčím úseku procesu. Než však proces začne, je důležité dosáhnout shody na tom, co je třeba evaluovat“ (MacBeath, 2006, s. 106).
4. Proto by se pracovní skupina měla vyjádřit k tomu (byť naprosto z laického hlediska a bez ohledu na legislativní rámec), co se bude v prvých fázích evaluovat a jak. (Tímto zajistíme věrohodné vyjádření jejich potřeb.) Tyto návrhy musí být však později uvedeny v soulad s legislativním rámcem a také se školním vzdělávacím programem (dále jen ŠVP), kde je autoevaluace dané školy blíže specifikována. Zde si nezapomeneme přečíst zákonné normy.
5. Při časovém plánování si rozdělíme autoevaluaci na jednotlivé fáze a určíme, kdy a jak budou tyto fáze hodnoceny. Poté by měla skupina vytvořit srozumitelný autoevaluační plán, který bude prodiskutován s vedením školy a upraven podle potřeb. Je možné též rozdělit tento plán na krátkodobý, střednědobý a dlouhodobý. Doporučuji vytvořit tabulku s autoevaluačním plánem (viz Příloha 2). Nejúčelnější bude, když uvedený plán bude vycházet ze zpracování autoevaluace v ŠVP. Tato tabulka může mít více podob. Přináším zde několik ukázek z praxe od těch složitějších a podrobnějších tabulek až k jednoduchým formám zpracování plánu autoevaluace. Každá škola by si měla vytvořit takovou formu zpracování plánu, aby pro ni byl srozumitelný a přehledný.  

Při plánování můžeme využít pomocných tabulek, které jsou uvedeny v Příloze 2. 

Realizace autoevaluační činnosti – organizování 

Také při realizaci mějme pořád na paměti dva hlavní cíle autoevaluace:

• iniciovat diskusi o cílech, prioritách a kvalitativních kritériích na úrovni školy a třídy;
• dosáhnout těchto cílů pomocí vhodných a snadno dostupných nástrojů.

(MacBeath, 2006, s. 101).

Již výše jsem nastínil jednu z cest realizace autoevaluace, a to její projektové uchopení. Projektové uchopení využijeme i nyní v hlavní a nejdelší fázi autoevaluačního procesu. Základním prvkem bude lidský potenciál naší školy. Cílem je zapojit do celé činnosti co nejvíce našich kolegů. Každý z nich má na pracovišti své potřeby, něco se mu nelíbí, s něčím není spokojen, má prostě představu, jak by to mohlo a mělo být lépe. Využijme toho. Proto další postup doporučuji:

1. Analyzujeme si u každého kolegy jeho potřeby, oblasti, na kterých by se měl zájem podílet. To můžeme udělat při osobním rozhovoru nebo při pracovní dílně. Poté se pokusme tyto faktory propojit s naším autoevaluačním plánem. Nehovořil náš kolega o nějaké oblasti, kterou máme uvedenou v našem plánu či se mu alespoň blíží? Pokud ano, má nyní zaměstnanec ideální příležitost se realizovat a naplnit tak svou potřebu. Tímto systémem bychom měli pokrýt celý autoevaluační plán.
2. Každý, kdo se podílí na svém pracovišti na chodu školy, bude mít „přidělenou“ oblast či podoblast (může to být jen konkrétní téma nebo prvek), kterou bude evaluovat, a tak se stane „strážcem“ její kvality. Pro tuto činnost je potřeba dotyčnému zajistit podmínky. Je také potřeba práci konkrétního člověka zkoordinovat s autoevaluačním plánem. V ideálním případě vytvoříme týmy 2–3 lidí, kteří se budou konkrétní oblastí zabývat.

Evaluační skupina by měla celou tuto činnost koordinovat. Pokud nebudeme mít evaluační skupinu, může tuto roli zastat kritický přítel nebo koordinátor autoevaluace, o kterém budu hovořit později.

„Strážci kvality“ by měli analyzovat celou situaci jejich oblasti, zjišťovat determinanty, iniciovat diskusi o upřesnění cílů, společně hledat řešení a všeobecně spolupracovat. Každý by měl při této práci směřovat k hlavním cílům školy, k naplňování ŠVP a měl by podporovat společné zájmy celku.

Uvedeným systémem vytvoříme z autoevaluační činnosti projekt, který bude procházet napříč školou a stane se živým systémem. Bude přirozenou součástí školy. Škola se tak stane manažerským systémem, kde bude hrát důležitou roli důvěra a odpovědnost.

Literatura a použité zdroje

MACBEATH. Serena anebo autoevaluace škol v Evropě. Praha: Fakta, v. o. s., 2006. ISBN 0-415-23014-4.

VÁCLAVÍK, Marek. Evaluace a autoevaluace v denní praxi škol. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2010.