Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Pěkný přehled zdrojů vhodný k dalšímu studiu problematiky personalizovaného vzdělávání: Luis Flores - Taking stock of 2017: What we learned about personalized learning (https://www.christenseninstitute.org/blog/taking-stock-2017-learned-personalized-learning/)
Článek vysvětluje, jak chápe rozdíl mezi personalizovaným a personálním vzděláváním duchovní otec konektivismu Stephen Downes.
Individualizace – personalizace – inkluze, to jsou pojmy, s nimiž se v posledních letech setkáváme tak často, že se jejich význam poněkud vytrácí. Wikipedie o personalizovaném vzdělávání říká toto: „spojení pedagogiky, kurikula a vzdělávacího prostředí s cílem naplnit rozdílné potřeby a zájmy učících se jedinců“. Když toto přijmeme za definici, otevírá se hned několik otázek. Podívejme se, jak je formuluje Stephen Downes [1]:
Převládající představa o fungování školy předpokládá, že existuje přesně definovaný obsah (učivo), který má každý žák ovládat (očekávané výstupy). Má-li toho dosáhnout, je třeba jeho činnost řídit. Aby bylo možno jeho činnost řídit, musíme vědět, co už umí.
To je model, který trochu připomíná postupy ve zdravotnictví. Tam se také nejprve diagnostikuje stav pacienta, a pak se nasadí léčba, která se pokouší napravit zjištěné nedostatky. Aplikace tohoto přístupu umožňuje do značné míry využít služeb vzdělávacích technologií. Analýza výukových výsledků zjistí stav a nastaví, co se má žák učit. Je jedno, zda technologie používáte či nikoli, výsledkem je instruktivní forma učení.
Tento instruktivní model vede k individualizaci, na jejímž počátku je při využití technologií jednoduchá adaptivita počítačového programu v závislosti na výsledcích, na konci pak tzv. personalizované vzdělávání pracující s (malými) daty, které předkládá každému vlastní cestu s využitím různých materiálů a postupů. Opravdu použitelné budou podobné systémy ale jen s využitím umělé inteligence.
Stephen Downes ve své poslední přednášce, kterou měl v belgickém Gentu, však mluví o dvou modelech personalizace [2]. Problematiku moc hezky zpřehledňují, takže stojí za to se s nimi seznámit. Nejsou pro nás ve skutečnosti ničím novým. V rámci konektivismu přebíráme Papertovo rozdělení výukových metod na instruktivní vs. konstruktivní, jiným dost podobným způsobem členění může být model tlaku a tahu, který má svůj původ snad až u Brunerova scaffoldingu.
Stephen zavádí novou terminologii, když popisuje rozdíl mezi personalizovaným a personálním vzděláváním. Při převodu do češtiny jsem měl zase jednou trochu problém, protože v angličtině je rozdíl mezi „personalized“ a „personal“ přece jen o něco názornější. Proto jsem u následujících schémat použil ještě jiný pohled na věc, a sice Cubanovu orientaci výuky na učitele (tradiční) či na žáka (moderní). I tento přístup je s předchozími ve shodě.
Stephen se zamýšlí nad tím, zda s tradičním personalizovaným vzděláváním orientovaným na učitele (počítač) vystačíme. Je zřejmé, že si to nemyslí. Personalizace takto pojatá (jako fastfood) vede k aplikaci statisticky optimalizovaných postupů. Data uživatele se porovnávají s podobnými, dříve úspěšnými metodami jako ve zdravotnictví. Jenže ani tam vždy není běžný postup léčby úspěšný. Zdraví má navíc poměrně dost určitou podobu, vzdělání ve své finální fázi je u každého jiné. Proto se statisticky optimalizovanými postupy nevystačíme.
Namísto personalizovaného vzdělávání je tak podle Stephena třeba zavádět personální. Podstatou takového přístupu je osobní účast žáka a jeho vlastní volba, co bude dělat. Rolí systému pak není přímo učit, ale poskytovat podporu při učení. Rozhodnutí o tom, co se má učit a jak, přichází zvnějšku – typicky od žáka samotného (což připomíná Grayovu svobodu učení). Mnohem větší roli zde hraje informální prostředí. Tento přístup podporující metodiku jsme nedávno popisovali, když jsme se zabývali tvořivým myšlením.
Za účelem snadnějšího pochopení Stephen nakonec přichází s podobenstvím, v němž personalizované vzdělávání přirovnává k restauraci a personální k obchodu s potravinami. V restauraci si můžete vybrat z nabídky (hotových) jídel a všichni jedí totéž, kdežto v obchodě si koupíte, co chcete, a podle vlastní chuti si uvaříte. Máte celý proces pod kontrolou a podle toho vypadá i výsledný produkt. Naše školství se chová tak, jako by všichni směli jíst jen ve školní jídelně, protože jen tak můžeme zaručit, že budou konzumovat jen zdravotně nezávadné potraviny.
Stephenova snaha vysvětlit různé pohledy na personalizaci mi připomněla ještě Spencerovy Čtyři fáze personalizace výuky, které na vrcholu pracují s analogií odpovídající personálnímu přístupu, a sice s jam session, v němž každý hudebník hraje podle sebe a částečně improvizuje. Tato analogie je mi hodně blízká. Připomíná nám totiž, že základem pro každého muzikanta je dokonalé ovládnutí nástroje (dril) a při hraní ve skupině nutnost i v rámci improvizace dodržovat určitá pravidla.
Skoro bych řekl, že s touto představou v pozadí vystačíme. Asi zatím rozdíl mezi personalizovaným a personálním vzděláváním zdůrazňovat nebudu. Je ovšem dobré si ho v roli učitele být vědom.
DOWNES, Stephen. Personal and Personalized Learning [online]. 2017. [cit. 2017-07-13]. Dostupné z: http://www.downes.ca/post/65065.
DOWNES, Stephen. A Model of Personal Learning - Take Two [online]. 2017. [cit. 2017-07-13]. Dostupné z: https://www.slideshare.net/Downes/a-model-of-personal-learning-take-two.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
