Setkání s osobností: Václav Žmolík o mediální výchově a komunikačních dovednostech

Cyklus Setkání s osobností pokračuje i v roce 2022: Pracovníci Národního pedagogického institutu ČR si zhruba každého čtvrt roku zvou jednoho zajímavého, inspirativního hosta z různých oblastí lidské činnosti. 16. února se online setkali s Václavem Žmolíkem, novinářem, publicistou a moderátorem, dlouholetým spolupracovníkem Českého rozhlasu a České televize. Nabízíme vám krátké ohlédnutí za tématy, která by mohla zajímat i širší pedagogickou veřejnost.

Václav Žmolík představil posluchačům specifika práce v rozhlasových a televizních médiích a na příkladu svého profesního životopisu zároveň demonstroval vývoj mediální scény od 80. let 20. století po současnost.

Na základě svých zkušeností upozornil, že mnozí diváci a posluchači si nejsou vědomi rozdílů mezi soukromými a veřejnoprávními médií, neznají organizační strukturu a rozsah pravomocí mediálně známých osobností v souvislosti s jejich pracovní pozicí v daném médiu či pořadu. Jako negativní vnímá někdy až nekritickou důvěru v informace, které se objevují ve veřejném mediálním prostoru: „Často vysvětluji, že není možné automaticky věřit všemu, co se říká v médiích – i když si běžný posluchač nebude ověřovat informaci ze tří nezávislých zdrojů, minimálně by o ní měl přemýšlet,“ uvedl. Hovořil o významu mediální výchovy ve školách, která může pomoci dlouholeté deficity mediální osvěty odstranit.

Pseudolidovost versus kultura mluvního projevu

Kultivovaný mluvní projev Václava Žmolíka se brzy stal odrazovým můstkem k živé diskusi s pracovníky NPI ČR k tématům nespisovných a vulgárních výrazů v médiích a trendu k rozvolnění gramatických pravidel či nadužívání anglicismů.

Nespisovná čeština či vulgarismy se podle Václava Žmolíka neobjevují jen v určitých soukromých médiích, kde se obecně na kulturu projevu tolik nedbá, ale i ve slovníku některých herců ve snaze o „přirozenost“ a „lidovost“. Rozvolnění mluvnických pravidel však podle něj může být způsobené i nedostatkem korektorů, na které mnohde chybějí finanční prostředky. Což ovšem na druhé straně souvisí s výše zmíněným faktem, že kvalita mluveného či psaného projevu není v řadě médií prioritní.

Pokud jde o výrazy přejaté z angličtiny, Václav Žmolík zastává názor, že je vhodné používat je jen v případě, kdy neexistuje vhodný český ekvivalent – v Česku tedy můžeme klidně dál chodit na porady a pracovní setkání, a nemusíme mít meetingy a boardy. Někteří diskutující poukázali na fakt, že jazykovědci nebývají k řadě anglicismů nadměrně kritičtí, protože je z dlouhodobého pohledu vnímají jako součást vývoje jazyka. Angličtina dnes proniká do češtiny (a dalších jazyků) stejně jako dříve například latina. Poukázali rovněž na výzkumy veřejného mínění, které v 90. letech naznačovaly jistý pocit ohrožení českého jazyka, zatímco v současnosti generace, které nemají problém komunikovat v angličtině, podobné ohrožení nevnímají.

Se svým hostem se účastníci setkání shodli na tom, že anglicismy jsou do jisté míry módní záležitostí a v určitých skupinách či komunitách se vytváří specifický žargon, který už přestává být obecně srozumitelný. To společně vnímají z hlediska kultury jazykového projevu jako nepříznivé, zejména s ohledem na děti a dospívající, jimž mohou chybět alternativní pozitivní vzory. V této souvislosti diskutující zmínili i potřebu podporovat ve škole i mimo ni umělecké formy, které pomáhají kultivovat estetické vnímání jazyka.

V reflexi domácího i zahraničního kulturního a společenského dění mají podle Václava Žmolíka určité rezervy i veřejnoprávní média, v jejichž zpravodajství jsou tyto události spíše popelkou. Domnívá se, že k většímu mediálnímu zájmu by přispělo, budou-li organizátoři různých akcí a projektů o svých aktivitách média proaktivně informovat.

Televize versus rozhlas

Host našeho setkání vysvětloval i rozdíly v práci moderátora při přípravě a realizaci rozhlasového a televizního pořadu. Základní rozdíl je podle Václava Žmolíka v tom, že pro televizi je typická týmovost, zatímco v rádiu moderátor zvládne řadu procesů sám – produkčně zařídí hosty, připraví vysílání, vysílá a je sám sobě zvukovým technikem. I když v posledních letech se některé z těchto charakteristik mění: „V televizi někdy vidíme reportáž z místa, kterou dělá jeden člověk sám, patrně z finančních důvodů. Kvalita, na kterou jsme u reportáží zvyklí, jde v těchto případech dolů.“

Rádio, které mělo podle něj své kouzlo v tom, že moderátor jen povídal, se přizpůsobuje internetovým platformám a ve studiích se objevují kamery, bohužel jen průmyslové, které zdaleka nezajistí profesionální nasvícení jako kamery v televizním studiu. Moderátoři navíc nemají k dispozici maskéry. „Mnohým kolegyním to vadí, a já je chápu. Kvůli online platformám si zvykáme na něco, co nás netěší,“ říká. Ovšem nový zvukový formát – podcast – vítá. „Podcasty jsou vlastně staré známé audionahrávky. Jsou báječné tím, že si posluchač může pustit pořad v době, kdy má čas. Možná se tudy bude ubírat buducnost rádia, stejně jako si dnes mladí lidé vybírají videopořady na internetu a nesledují tolik živé televizní vysílání.“

Zároveň však upozorňuje: „Mediální prostor se stále více segmentuje, rozpadá se, přestává být prostorem, kde se potkáváme.“ Zejména pokud se posluchači, diváci a uživatelé sociálních sítí zajímají výhradně o určitá témata a názory a uzavírají se tak ve svých sociálních bublinách. „Nám žurnalistům se příležitost společného potkávání rozpadá pod rukama – ale velký prostor k setkávání zůstává ve školách.“ Úloha učitelé je v této oblasti podle něj stále velká a velmi důležitá.

Škola má příležitost odstraňovat komunikační nedostatky

Jako novinář a reportér pracoval Václav Žmolík často i v zahraničí. Může tedy srovnávat komunikační schopnosti a formulační dovednosti u nás a v řadě zemí Evropy, v USA, ale třeba i v Austrálii či Japonsku, kde mimo jiné dělal reportáže z olympiád (Nagano, Atlanta, Sydney). „Lidé u nás se nechtějí a neumějí vyjadřovat, točit anketu v Česku je, oproti zahraničí, hodně těžké,“ říká a dodává, že rezervy ve vyjadřovacích schopnostech mají i naši vědci či lékaři. To je podle něj často důvodem, proč se v médiích k řadě otázek opakovaně vyjadřují titíž odborníci – novináři totiž dávají přednost spolupráci s respondenty, kteří dokážou k danému tématu zformulovat „hotové odpovědi“.

Současná škola podle mínění Václava Žmolíka neklade dostatečný důraz na to, aby žáci samostatně hovořili o určitých tématech či vystoupili s vlastním názorem, který mají příležitost obhájit či diskutovat. Z pléna posluchačů v této souvislosti zazněla poznámka, že komunikace souvisí s charakterem otázek, které žáci řeší – je třeba je více orientovat k životním situacím, ne k prostému řešení úlohy. A také otázka, jaké formy by doporučil k tréninku komunikačních dovedností. „Ve škole by neměl chybět dialog a diskuse, nebo třeba výklad učiva žákem za podpory pedagoga,“ domnívá se novinář a moderátor.

Historická zkratka

Osobně jsem ve vystoupení publicisty Václava Žmolíka ocenila i slova o tom, že 90. léta 20. století nebyla jen érou zlodějů a kriminálních kauz, které jsou nyní s tímto obdobím v médiích spojovány především. Diskuse k tomuto tématu se mimo jiné dotkla i etických otázek uměleckého zpracování skutečných událostí, v nichž jsou jednotlivým filmovým osobám scénářem připisovány negativní skutky, ač se jich reální lidé, kteří se stali součástí předlohy, ve skutečnosti nedopustili (a v některých případech dosud žijí).

„Kdyby nebylo 90. let, neměli bychom demokracii. Je pravda, že někdo kradl a získal majetky, ale někdo uskutečnil své sny a vymýšlel báječné věci. V 70. letech, pokud se v televizi objevil nějaký rocker, dostal gumičku, aby nebylo vidět, že má dlouhé vlasy. V 80. letech se už o množství témat nesmělo vůbec mluvit. Ten hlavní rozdíl v 90. letech byl ten, že přišla svoboda,“ uvedl Václav Žmolík. I v mé osobní historii jsou totiž 90. léta spojená především s uvědoměním si významu svobody a jejího spojení s odpovědností a s možností zapojit se do občanské společnosti. To je oproti životu v totalitní společnosti zásadní kvalitativní změna.

Informace o hostu Setkání s osobností – Václav Žmolík