Nezdařená disrupce podle Reicha

Justin Reich je asi mým v současné době nejcitovanějším vědcem, který působí zároveň na Harvardu, který vystudoval, i na MIT, kde vede Teaching Systems Lab. Má zkušenosti s řízením krizových situací (kromě vzdělávacích technologií učil v minulosti též krizovou první pomoc). Je proto mimořádně vhodným expertem schopným radit, kam nasměrovat školství v době pandemické krize.

S Justinem jsme se setkali poprvé před osmi lety (Vliv otevřenosti na budoucnost školství). Byl prvním, kdo nás upozornil na nepříjemnou skutečnost, že „OER (volně dostupné vzdělávací zdroje) ve skutečnosti digitální propast nesnižují, ale zvyšují“. Je celkem logické, že se Justin od té doby této problematice věnoval a podrobně ji zmapoval. Jeho zjištění by pro nás neměla být příliš překvapivá. Dospěl totiž k závěru, že častá tvrzení o zásadní změně řešící všechny problémy, kterou ve vzdělávání způsobí technologie, jsou pouhou utopií.

Odvolává se přitom na nenaplněné plány spojené s plošným vybavováním žáků, které měl již projekt OLPC, asi největší inspirací mu však byla kniha z dílny Christensen Institute z roku 2008 s názvem Disrupting Class: How Disruptive Innovation Will Change the Way the World Learns (Proměny školství: jak převratné inovace proměňují svět vzdělávání). Clayton Christensen v ní tvrdil, že „přibližně do roku 2019 bude asi polovina veškeré výuky na ZŠ a SŠ realizována online“.

I když se možná zdá, že pandemie toho dosáhla skokem, Justin cítí potřebu nám sdělit, že se skutečná disrupce nekoná. Minulé vize o plošném přechodu na vzdělávání prostřednictvím technologií se podle něj nemohou nikdy naplnit. Napsal o tom rovnou celou knihu, kterou v září vydalo nakladatelství Harvard University Press – Failure to Disrupt (Nezdařená disrupce) [1].

Máme-li pochopit souvislosti a pokusit se nahlédnout do budoucnosti, musíme nejprve chápat historický vývoj vzdělávacích technologií (Vzdělávání budoucnosti – kurz chápání budoucího světa). Justin se rozhodl za účelem zkoumání tohoto vývoje definovat tři odlišné formy využití technologií pro vzdělávání – vzdělávání vedené instruktorem, vzdělávání řízené algoritmem a vzájemné komunitní učení.

1. Vzdělávání vedené instruktorem
   Do této kategorie patří hlavně velice oblíbené kurzy MOOC, jejichž obsah připravují odborníci a činnost účastníků je řízena. Máme-li porozumět historickým souvislostem, potřebujeme znát rozdíl mezi xMOOC a cMOOC. Sem totiž patří pouze kurzy xMOOC (viz Možnosti otevírající vlastní cesty za poznáním). To hlavní Justinovo sdělení zní, že v minulosti předpovídaná náhrada drahého studia na vysokých školách kurzy MOOC se nekoná (viz Disrupce vzdělávacího systému podle Siemense a Karnjanaprakorna). Přesto se jim podařilo rozšířit nabídku a zpřístupnit poznání alespoň těm, kteří o něj mají zájem.
2. Vzdělávání řízené algoritmem
   Jedná se o systémy, v nichž primárně neurčuje postup při studiu učitel, ale žák je řízen algoritmem, který pracuje s daty generovanými předchozí činností. Dnes se takové systémy označují většinou jako personalizace. Asi nejznámější taková platforma (a navíc jako jediná zcela volně dostupná) je Khanova škola

Vypadá to, že Thorndike nad Deweyem stále vítězí. Příkladem může být i současná krize, v níž byla většina učitelů nucena učit na dálku prostřednictvím technologií. Je docela přirozené, že se v situaci, kdy museli opustit komfortní zónu, snažili dělat věci co nejpodobněji tomu, jak pracují běžně při výuce prezenční. Možná proto se nejvíce uplatnily 2 nejstarší technologické nástroje, které se ve výuce používají – LMS (původ v 70. letech minulého století) a videokonference (první pokusy již téměř před 100 lety). Jsme opět svědky značného konzervatismu, který je školství vlastní.

Do určité míry je to logické. Ve všech oborech se technologie uplatňují nejdříve tam, kde mohou pomoci realizovat běžně vykonávané činnosti nebo snadno nahradit lidskou práci. Jsou to v první řadě činnosti rutinní – ve vzdělávání typicky aktivity instruktivní, jako např. drilová cvičení nebo testy. To vše tu ale je již mnoho let, o revoluční změně tedy hovořit nemůžeme.

Justin se pokouší shrnout hlavní důvody, proč je jakákoli rychlá, technologiemi vyvolaná změna v oblasti školství mimořádně obtížná:

1. Problematika vzdělávání je nevyzpytatelně komplexní.
   Existuje příliš mnoho výukových cílů a postupů, které všechny nelze podpořit technologiemi. Různí lide mají navíc k technologiím různý vztah. Představa plošného nasazení technologií je proto nereálná. Ve skutečnosti se nejsnadněji uplatní technologie jen v úzké oblasti a takovou formou, která pro uživatele neznamená nic nového (např. Quizlet nebo ClassDojo). Pak ale nemůžeme očekávat ani nějakou významnou změnu výukových výsledků. Jenže tu vzhledem k vývoji světa nutně potřebujeme. Nezbývá, než se snažit zavádět skutečně inovativní postupy s podporou nové digitální pedagogiky.
2. Existují velké nerovnosti mezi žáky.
   Toto je v současnosti velmi populární téma. Justin byl první, kdo nás upozornil na fakt, že navzdory internetem vyvolané obecné představě o rovném přístupu k informacím (Plochá třída v placatém světě) technologie nerovnosti zvětšují. V knize použil podobenství z Bible, které bývá označováno jako Matoušův efekt, jinde se o tomtéž můžete dočíst jako o mýtu meritokracie. Bohužel technologie jsou mnohem přínosnější pro ty, kteří jsou privilegovanější – dokáží jejich přínos lépe využít. Je třeba přemýšlet o tom, jak tento trend otočit.

V závěru Justin znovu zdůrazňuje, že je chybou vnímat technologie jako prostředek přinášející do školství disruptivní změny. Technologie jsou tak dobré, jako společnost, která je používá. Neznamená to, že by se vzdělávání prostřednictvím technologií neměnilo, jen ta změna zkrátka nemůže být nikdy skoková. Technologie průběžně ovlivňují vše, co děláme, a stávají se integrální součástí našeho světa. Představa, že je lze zapnout a zase vypnout, je překonaná.

V nedávné době si nedosažitelnost disrupce uvědomil například i Sal Khan, který po 10 letech její propagace díky tomu, že si založil vlastní školu, dospěl k doporučení učit 4 dny v týdnu klasicky prezenčně a jen jeden den věnovat autonomním aktivitám žáků v prostředí Khanovy školy online. Takto lze prý dospět k mnohem lepším výsledkům než při aplikaci obou forem samostatně. [2]

Vyplývá z toho doporučení nesnažit se dělat revoluci, jen v maximální míře aplikovat inovativní hybridní přístup – tj. využívat technologie tam, kde je to přínosné. Je třeba, aby se do řešení této problematiky kromě státu zapojili vědci i vývojáři vzdělávacích technologií.

Justin Reich, “Failure to Disrupt: Why Technology Alone Can’t Transform Education”

Literatura a použité zdroje

REICH, Justin. Failure to Disrupt: Why Technology Alone Can’t Transform Education [online]. 2020. [cit. 2020-11-15]. Dostupné z: https://www.hup.harvard.edu/catalog.php?isbn=9780674089044.

BROWN, Emily Ann. Sal Khan envisions a future of active, mastery-based learning [online]. 2019. [cit. 2020-11-15]. Dostupné z: https://districtadministration.com/sal-khan-envisions-a-future-of-active-mastery-based-learning/.